Po velkém úspěchu z akce klokan, která následovala po nekonferenci Cesta za designem knihovních služeb [4], je naše starostka jako vyměněná. Dříve mě nikam na školení nechtěla pouštět, a teď abych někam pořád jezdila, že náhradu do knihovny už zajistí, já se něco nového zase přiučím a knihovna bude vzkvétat. Ano, opravdu použila slovo vzkvétat. Nevím, jestli to nebyla jen skrytá provokace. Moji poznámku o tom, jak mi chtěla z knihovny vyházet všechny živé rostliny a nahradit je umělými velkoryse přeslechla a s povzbudivým úsměvem mě vyprovodila ze dveří. Asi doufá, že teď přivezu minimálně slona.

Po dlouhém pátrání jsem si nakonec našla workshop pořádaný Klubem dětských knihoven, který měl být už za pár dnů. To by se mi mohlo hodit; díky Kamilovi do knihovny chodí teď více dětí a já se aspoň přiučím nějaké nové finty. Večer před odjezdem na mě padla lehká nervozita. Spoje mi totiž nenavazovaly ideálně a na přestup jsem měla jenom pět minut. Snad to stihnu, a pokud ne, maximálně přijedu o hodinu později. Workshop má stejně trvat celý den, uklidňovala jsem se.

Moc mi to mé uklidňování nepomohlo. Rozhodla jsem se to zajíst a rozpoutala jsem se svou ledničkou vášnivý bílý sex. Po hodině jsme byly obě vyčerpané a já se odebrala spokojená a mnohem klidnější do postele. Ráno jsem se probudila spokojená už méně, protože jsem to včera s tím sexem, ehm jídlem, hodně přehnala. Bylo mi těžko. Dobře ti tak, nadávala jsem si. Vynechala jsem snídani a vyrazila na autobus.

Při příjezdu do města mi začal stékat po zádech pot, to z toho, jak jsem k sobě usilovně celou cestu tiskla půlky. Nadávala jsem si za večerní zhřešení čím dál víc. Z autobusu jsem vyběhla jako první a zamířila rovnou na veřejné záchody. Pětikorunu jsem kvůli úspoře času měla v ruce už deset kilometrů před městem. Rychle jsem ji vyměnila za čtyři útržky toaletního papíru, na protesty nebyl čas, a zaplula jsem do kabinky, kde jsem si konečně ulevila. To, že právě ujíždí autobus, mně bylo v tu chvíli úplně jedno.

Za pár minut jsem se slastným výrazem na tváři opustila záchody a vydala se hledat další spoj. Než jsem ho stihla najít, už jsem se svižným krokem a soustředěnějším výrazem vracela zpátky. Další pětikoruna a další čtyři útržky. Po asi deseti minutách jsem záchody opět opustila a šla znovu hledat spoj. Tentokrát jsem to stihla, autobus mi jel za půl hodiny. Bohužel jsem tou dobou opět seděla na záchodě, nadávala si a přísahala, že bílý sex už nikdy provozovat nebudu. Jako cenu útěchy mi tentokrát babka v kukani dala útržků šest, prý jako bonus stálému zákazníkovi. Byla jsem jí opravdu vděčná, protože už mi začínaly docházet vlastní papírové kapesníky.

Můj další spoj jel až za necelou hodinu a já využila chvíli vnitřního klidu, abych si dala alespoň kafe a trochu se uklidnila. To byla velká chyba. Než jsem kafe dopila, vnitřní klid mě opustil a já zase mířila k veřejným záchodkům. O dalším bonusu babka v kukani nechtěla ani slyšet, a tak jsem si po velmi rychlém dohadování koupila za dvacet korun celou roli. Můžete říct, že to vyšlo draho, ale já nikdy neudělala lepší investici.

Když se mi ulevilo, začala jsem hledat spoj rovnou domů, protože cesta na workshop už neměla smysl a popravdě jsem to nechtěla riskovat. Netuším, kolik může na záchodcích v Praze stát role toaletního papíru. Cesta domů proběhla již v klidu. V autobuse jsem si představovala, jak líčím starostce, co všechno nového jsem se naučila a jak vykazuji na cesťák toaletní papír a útratu za záchody. Začala se mi vracet dobrá nálada. Doma jsem si malý zbytek toaletního papíru pověsila na ledničku jako výstrahu pro příště a na kousek jsem si napsala jednu z povedených básniček ze záchodků, které jsem se stačila naučit nazpaměť.

[5]

Poučka zkušené knihovnice: při služebních cestách si nezapomeňte přibalit odpovídající literaturu. Bohatý knižní trh nabízí knihu pro každou životní situaci.