Doba svátků a konce roku je hektická a často v ní nic nefunguje podle obvyklých zvyklostí. Ale zkuste si představit, že by následující fiktivní zkušenost platila kdykoliv, po celý rok:

Pošta Roháčova, Praha 3

– Dobrý den, prosím vás, mám tři věci: Potřeboval bych obálku na tenhle časopis.
– Dvě koruny.
– Děkuji.
– A za druhé, kolik to bude stát obyčejně do Francie?
– 95 korun.
– Děkuji!
– A pak ta třetí věc: potřeboval bych ověřit vysokoškolský diplom. Dokážete tady zkopírovat formát A3?
– Ne, tak to ne.
– A nevíte, kde by to šlo? Potřeboval bych ho rovnou ověřit...
– Zkuste nějakou větší poštu, třeba na Olšanský.
– Tak jo, díky, na shledanou!

Pošta Olšanská, Praha 3, o půl hodiny později. Ve stroji jsem si vzal lístek a nezastrašen plnou halou jsem se prodral k okénku, kde paní čekala na zákazníka. Znovu jsem si ověřil, že na Žižkově jsou pošťačky příjemné (a to myslím bez ironie).

– Dobrý den, rád bych se nejprve zeptal, abych tu třeba nečekal zbytečně... potřeboval bych ověřit vysokoškolský diplom, ale na Poště Roháčova neměli dost vekou kopírku. Vy ji tady máte? Je to formát A3.
– Ne, tak to vám nezkopírujeme ani tady.
– Jé, to je ale smůla.
– Tak si to přineste odněkud okopírované a my vám to tu ověříme.
– A prosím vás, když je ten diplom v latině, není to problém?
– Aha, no tak to vám asi neověříme, protože tomu musíme rozumět.
– A jéje, takže to sem s tím nepůjdu.
– Zkuste nějakou ještě větší poštu, třeba tu hlavní. A nebo si tam nejdřív zavolejte.
– Hmmm, tak jo. Díky a na shledanou!

Cestou na zastávku jsem se rozhodl, že zavolám na linku 800-104-410, bezplatnou informační linku České pošty.

„Čekejte, čekejte, čekejte...“
Dívám se, jak dlouho volám: 22 minut.

Šel jsem kolem domu, tak jsem se stavil přestrojit. Od 17 hodin jsem měl sraz s přáteli, se kterými jsem šel do divadla a už mi bylo jasné, že pokud chci ověření dnes, musím si diplom vzít s sebou. Nevadí. Udělám vše. Strojím se, telefon mám na hlasitý odposlech. Po dalších dvaceti minutách, když se skutečně dovolávám, se mi tomu ani nechce věřit.

– Informační linka České pošty, dobrý den.
– Dobrý den! Prosím vás, mám vysokoškolský diplom formátu A3 a potřeboval bych ho okopírovat a ověřit. Už jsem byl na dvou poštách, mám to prý zkusit na té nejhlavnější. Dá se u vás zjistit, jestli mi tam okopírují formát A3?
– Tak to nevím. Ale počkejte, zkusím se podívat...
– ...
– Dívám se do jejich ceníku a tam mají uvedeno, že cena za kopii formátu A3 je dvojnásobná oproti formátu A4.
– No to mi nevadí, ale znamená to, že mi to tam okopírují?
– To já nevím.
– No a když je to v tom ceníku... tak by tu službu měli poskytovat, ne?
– To by měli, ale nejlepší bude, když si zavoláte tam.
– A mohla byste se ještě podívat na jinou poštu, jestli má v ceníku to samé? Třeba právě na tu Roháčovu – jestli ta v ceníku tu Á trojku mít nebude, tak to bude jasné...
– Ne, to nemůžu.
– Aha, já myslel, že jste se právě dívala na hlavní poštu, tak že byste se jen podívala na jinou.
– Prosím vás, takhle to nefunguje.
– Hmmm. Tomu nějak nerozumím. Ale tak nic. Můžete mi teda dát telefonní číslo na tu hlavní poštu?
– 221 131 111.
– Děkuju, na shledanou!

Už jsem přestrojen a čas kvapí. Pořád nevím, jestli to jde nebo ne. Mám si ten diplom vzít s sebou, nebo nemám? Horečnatě vytáčím to protekční číslo. A výsledek se dostaví do minuty!

– Dobrý den, chtěl bych zjistit něco o službách CzechPointu, řeknete mi to vy, nebo mě přepojíte?
– Přepojím vás rovnou tam.
– Děkuji!

Můj optimismus se vytrácí postupem času, kdy během deseti minut slyším jen zvonění. Tohle nemá cenu, balím se a jedu tramvají na hlavní poštu. Hala je plná lidí, takže už chápu, proč ten telefon nikdo nebral. Ale protože jsem na vyvolávacím systému zmáčknul tlačítko CzechPoint, dostávám se na řadu poměrně brzy, asi během pěti minut! Možná odměna za všechno to dnešní čekání...

– Dobrý den, mám vysokoškolský diplom a rád bych ho nechal okopírovat a ověřit. Na dvou jiných poštách měli malé kopírky. Půjde to tady, když je to rozměr A3?
– Ne, to nepůjde, na všech poštách jsou kopírky stejné.
– Aha, takže to je marný boj.
– Ano. A ukažte...? No tak to ani nevytahujte. To máte z Univerzity Karlovy?
– Hmmm.
– No, tak to my ani ověřovat nesmíme.
– Jasně. Protože to je latinsky...
– A taky proto, že to má to plastické razítko.
– Ahá – to mi ještě nikdo neřekl, to je zajímavé.
– Musíte prostě jinam. K nějakému notáři.
– Hmmm. Tak děkuju a hezké svátky.
– Vám taky, na shledanou!

Kam já se teď vrtnu? Je za 10 minut pět, to už budou stejně všichni notáři doma. Bloumám Jindřišskou ulicí a v duchu toužebně vidím mosazné tabulky u vchodů, do kterých je vyryto „Notář, který má velkou kopírku a všechno ověří...“ Ale už nemám čas. Potřebuju na Národní třídu. Skáču na čtrnáctku, ale potřebuju devítku... tak vystupuju na Vodičkově, u té krásné dívčí školy (když můžu, tak vždycky přestupuju tam). A co nevidím... Úřad městské části Praha 1! Ještě se skočím podívat, jak mají zítra otevřeno a zajdu tam. To bude určitě to pravé místo!

Byl jsem trochu napnutý, protože to byl zase CzechPoint. Co když nebudou mít větší kopírku? Měli. Paní mi ochotně okopírovala diplom i dodatek. Ale...

– Ten diplom vám ověřit nemůžu. Dodatek ano.
– Ach né! A proč nemůžete i ten diplom?
– Protože má plastické razítko, to my dělat nemůžeme. To můžou jenom soukromí notáři. Dám vám kontakt na jednoho za rohem.
– Tak jo, díky!

Notář V Jámě ověřil. Ale když jsem se svěřoval kolegovi, nemohl se přestat divit. „Mně to ověřili hned, na počkání, na poště,“ říká.

– Aha, tak to by mě zajímalo, na které, teda.
– U Dejvický, v Kafkově ulici, v prvním patře.

Nedá mi to. Já to snad zkusím ještě následující den, jen abych tomu přišel na kloub... „Hlavně se nikoho na nic neptej, ani na latinu, ani na plastický razítko,“ nabádá mě kolegyně u oběda. „Ty všechno hrozně rozebíráš. Musíš dělat blbýho, strčit jim to a rychle odejít!“

– „Dobrý den, potřeboval bych ověřit diplom,“ říkám následující den s přízvukem „blbýho vysokoškoláka“ zase u dalšího CzechPointu.
– Ale doufám, že to máte okopírovaný, protože my tady máme malou kopírku!
–„Já vím, na všech poštách mají totiž stejnou,“ chce se mi říct, ale namísto toho řeknu jen: „MÁM“.
– Ale bude to stát dvakrát Á čtyřku, protože ten originál je velký formát.
– Jo, tak jo.

Bzzzz. Bzzzz. A je to. Za minutu a šedesát korun. Krásné modré razítko Česká pošta s.p. Sice už tu druhou kopii nepotřebuju, ale za to vzrušení to přece stálo! Takže to, co se píše na stránkách CzechPointu [4] je nakonec pravda. „Končí doba zbytečného obcházení úřadů, hodinová čekání či zdlouhavé dojíždění… Končí pocit beznaděje člověka před kolosem státní byrokracie.“
Jen musí člověk zkrátka zajít na ten správný!