Úvod

V květnu letošního roku byla veřejnosti zpřístupněna dlouho očekávaná databáze soudních rozhodnutí [4] (judikatur), která tak doplnila portfolio elektronických informačních služeb nabízených českou veřejnou správou. Podrobnější průzkum prozatímního zkušebního provozu ovšem odhaluje některé podivuhodné aspekty, které zcela korespondují s celkovým polozmateným obrazem současné české justice. Nicméně i tento projekt je důkazem určité přirozené reformy a hledání smyslu jednoho z pilířů české státnosti, jehož pomalé (pravda, někdy až únavné) vzpamatovávání z postkomunistických traumat je již určitým evergreenem, v čele s hororovou třešničkou aféry plzeňské právnické fakulty. 

Pojďme se tedy na projekt podívat nezaujatým zrakem informačního profesionála, který má obecně v podobných případech o práci i zábavu postaráno, čehož produktem je i tento článek určený čtenářům Ikara.

Kuňkání žab a pískání myší

Databáze byla celkem v tichosti spuštěna příznačně v pátek 13. května, o čemž ještě týž den informoval [5] blog Jiné Právo. Tento blog mimochodem není nic dlužen všeobecné bujaré atmosféře panující v české právnické oblasti, takže úvodní noticka [6] k celému blogu náhodnému čtenáři – analytikovi servíruje i „poslední výzvu před popravou“, což je zřejmě nějaký pokus o vtipné uvedení do internetové etikety pohledem právníka. Příspěvek je vlastně souhrnem článku [7] doktora Korbela (toho času náměstka ministra spravedlnosti), který paralelně vyšel ve čtrnáctideníku Právní rozhledy [8].

Ještě než se zvídavý uživatel dostane ke zkoumání nového elektronického produktu české veřejné správy, už se ho právníci pokoušejí zmást. Zmíněný příspěvek totiž uvádí, že databázi spustilo Ministerstvo spravedlnosti ČR, ovšem jiný příspěvek blogu [9], který vyšel 10 dní poté, uvádí jako provozovatele databáze Nejvyšší soud ČR. Což je velmi podstatný rozdíl – čtenář si jen povzdechne, že místní bloggeři (experti v oblasti práva) zřejmě na základní škole nedávali pozor při hodinách občanské výchovy, a pak už to bohužel nedohnali ani na vyšších vzdělávacích stupních, zřejmě nebylo tolik času. Podrobnější průzkum ovšem zesiluje podezření, že to není náhoda, nýbrž celková chyba systému. Doktor Korbel totiž podobné chyby nedělá a ve svém původním článku uvádí, že „…ministerstvo spravedlnosti představilo webovou aplikaci…“. Jeden by si řekl, že za pravdu se platí (časopis) a zadarmo jsou hlouposti (blogy) a pak by konečně mohl zkoumat předmět zájmu tohoto článku, ale to by následně dne 1. června 2011 nesměla vyjít oficiální tisková zpráva [10] Ministerstva spravedlnosti, která opět jako provozovatele databáze uvádí svou maličkost. Toho si ovšem všimli i zaměstnanci Nejvyššího soudu, takže se ústy Petra Knötiga na svých stránkách [11] ohradili, nicméně veškeré zavádějící informace o provozovateli v prostředí světové sítě matou veřejnost dále. Laskavý čtenář Ikara nechť tuto exkurzi do kolegiálních vztahů v právnické sféře posoudí sám. Na závěr poznamenejme, že databáze je z technického hlediska umístěna na doméně Nejvyššího soudu, takže i když jsme se nerozhodli zkoumat, kde fyzicky leží „železo“ serveru, provozovatelem databáze je tedy nejspíše skutečně Nejvyšší soud, nikoliv Ministerstvo spravedlnosti, které se tím ústy tiskové mluvčí chlubí v rámci oficiální tiskové zprávy. Ale třeba to „není lež, jen mystifikace“.

Pohled na webové rozhraní databáze

Po malé nevyžádané odbočce do českých luhů a hájů se dostáváme k samotné databázi, jejíž oficiální název dle hlavičky webového rozhraní zní „Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů“. Tentokrát naletěl i jinak ostražitý doktor Korbel, který ve svém článku několikrát zmiňuje i rozhodnutí okresních soudů, které ovšem databáze skutečně neobsahuje.

Webová stránka služby sice po grafické stránce vyvolává dojem obnošeného obleku doktora práv z Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, ale na to si už uživatelé webových produktů české justice zvykli, především díky po desetileté neměnné podobě webového rozhraní Obchodního rejstříku [12]. Přesto matení uživatele vesele pokračuje – v seznamu jednotlivých položek evidence jsou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR a Ústavního soudu ČR, které opravdu nespadají do kategorie „vrchní a krajské soudy“, ale tak kdo by se zabýval nějakým názvoslovím, hierarchií apod.

Tím se nám obsah portálu značně zúžil na úvod [4], který je velmi stručný, snad až příliš. Následuje popis obsahu databáze [13], který už dosahuje určité informační úrovně, a také popis pokročilého vyhledávání [14], které poměrně vesele zasvěcuje do tajů využití Booleovských operátorů, za použití příkladů hesel „kočka“, „pes“, „ryba“ a dokonce se na scéně znovu objevuje i žába (na myši se tentokrát nedostalo). Poslední popisnou sekcí je modul nejčastějších dotazů [15], který obsahuje celé tři záznamy – asi se ještě nikdo pro jistotu moc neptal. Dadaistickou atmosféru podtrhuje odpověď na třetí otázku „Jak často je databáze aktualizována?“, která zní „Jednou denně, v noci“. I autor tohoto článku se v noci rád denně aktualizuje.

Vyhledávací rozhraní databáze

Dostáváme se k samotnému jádru služby, tedy vyhledávacímu rozhraní databáze [16]. Rozhraní vypadá celkem srozumitelně, i když bez znalosti konkrétní spisové značky má běžný uživatel celkem smůlu a pravděpodobně se dále než k pohledu na vyhledávací formulář nedostane. V tomto směru by bylo rozhodně praktické, kdyby vedle vyhledávacího formuláře byl k dispozici i prostý seznam všech judikátů, které jsou v databázi obsaženy. Jak plyne ze zmíněného Korbelova článku, k 1. 4. 2011 obsahovala interní databáze 2 776 záznamů, což tvoří na jeden soud průměrně cca 300 záznamů, což je méně, než má běžný právník ve své kanceláři dokumentů, takže tomuto praktickému řešení brání jen asi nějaké vyšší síly. Bohužel nejsou k dispozici ani žádné aktuální statistické údaje o záznamech v databázi, takže o pravidelném denním nočním doplňování databáze můžeme jen spekulovat. Z článku bohužel i plyne, že veřejnost má možnost vyhledávat jen v tzv. anonymizovaných záznamech, což by nebyl z obsahového hlediska problém; ovšem údajně nejsou k provádění anonymizace záznamů dostatečné kapacity, které se navíc liší soud od soudu.

[17]

Vyhledávání judikátů

Z metodického hlediska se autor článku rozhodl otestovat vyhledávání klasickou metodou, tedy vybráním položky příslušného soudu a následným spuštěním vyhledávacího dotazu, který by měl vrátit výsledek v podobě všech dostupných judikátů daného soudu. Počet těchto výsledků by neměl být nižší, než Korbelem uvedené počty anonymizovaných záznamů u jednotlivých soudů. A skutečně, u některých soudů (Vrchní soud v Praze, Vrchní soud v Olomouci) počet vrácených záznamů mírně přesahuje počet uváděný v Korbelově statistice, ale např. u Vrchního soudu v Ústí nad Labem dotaz vrátí pouze 135 záznamů (ve statistice uvedeno 259 záznamů). Těžko říci, jestli doktor Korbel uváděné počty ověřoval nebo pouze skočil na lep soudním úředníkům, kteří mu zkrátka sdělili, že už všechno anonymizovali, ale přitom to byla pouze jen mystifikace.

Závěrem

Celkový pocit z nově spuštěné služby tak zůstává rozpačitý, podobný pocitu náhodného návštěvníka kuchyně v české luxusní restauraci, který si ji splete s toaletou. Přesto můžeme být rádi, že česká justice takovou službu spustila, je to sice malý krůček pro informačního profesionála, ale velký krok pro celou českou společnost. Na druhou stranu zamrzí, že i Korbel uvádí tuto službu jako povinnost („ala nutné zlo“) státu z hlediska zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, takže česká veřejnost může být v podstatě šťastná, že tento zákon existuje, protože bez něj by byla dodnes ze strany státu obětí nepřetržitého řetězce „mystifikací“. Přitom by tento zákon, dotaženo do důsledku, nebyl vůbec potřeba – stačilo by prostě jen dodržovat Ústavu (kde je právo na informace dávno jasně zakotveno).