Exkurze do Knihovny Náprstkova muzea [4] (tj. součásti Národního muzea), kterou uspořádala pražská organizace Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR (SKIP), byla zahájena v atriu bývalého pivovaru U Halánků. Byl parný červnový den (29. 6. 2011), a tak představa chladných sklepů a orosených džbánků nebyla nijak nepříjemná. Naše kroky směřovaly do historické knihovny Vojty Náprstka neboli do Čítárny Amerického klubu dam. Výbornou a vševědoucí průvodkyní nám byla vedoucí knihovny PhDr. Milena Secká, CSc.

Historie domu U Halánků sahá do 15. století. Tehdy na jeho dnešním místě stály čtyři domy, jež byly později propojeny. S domem bylo také spojováno právo (pivo)várečné a sladovnické. Až do 19. století bylo toto právo hojně využíváno, ve století 18. pak dokonce rozšířeno o možnost pálit kořalku. Mezi vlastníky domu nalezneme například Jana Rečka z Ledče nebo Václava Krocína z Drahobejle, který nechal koncem 16. století celý komplex renesančně upravit. Dům získal jméno podle Jana Halánka z Jičína, který jej koupil v roce 1676. Z našeho pohledu je důležitý rok 1826, kdy dům zakoupil sládek Antonín Fingerhut se svou manželkou Annou. Úspěšně zde provozoval svou živnost, kterou po smrti manžela paní Anna ještě rozšířila přikoupením sousedního domku.

Vznik knihovny je úzce spjat s osudy Annina mladšího syna – Adalberta Fingerhuta neboli (od roku 1880) Vojtěcha Náprstka (1826–1894). Na přání matky se měl stát advokátem, doktorem nebo knězem. Ani jedna možnost však pro něj nebyla příliš lákavá. Chtěl totiž cestovat a studovat orientalistiku. Kompromisem pro obě strany bylo studium práv ve Vídni. Díky revolučnímu roku 1848 se Náprstkovi splnilo i přání cestovat a poznávat nové kraje, byť se tak nestalo zrovna ideálním způsobem – za vlastenecké aktivity mu hrozil trest smrti. Jediným možným východiskem se stala emigrace do Ameriky. Tam se většinu času protloukal všemi možnými způsoby. Do Ameriky se totiž vydal s „přítelkyní“ a matka mu i přes jeho prosebné dopisy odmítala zaslat finanční hotovost (polevila až po jejich rozchodu). Náprstek v Americe vykonával řadu zaměstnání (od dělníka po rakváře), vlastnil knihkupectví (v něm prodával nejenom knihy, ale také hudebniny, hračky či papírenské zboží), zajímal se o otrokářství, indiánskou problematiku, navazoval vztahy s krajany a sháněl různé předměty pro sbírky Národního muzea. Po devíti letech se dočkal amnestie a směl se vrátit do své vlasti.

Náprstkův návrat do Čech roku 1858 způsobil, že se s ním chtělo přivítat obrovské množství lidí. V domě U Halánků byl pro tyto účely probouráním dvou pokojů vytvořen velký přijímací salón. Po návratu byl Náprstek šokován zaostalostí české společnosti ve srovnání se společností americkou. Rozhodl se proto, že nově vytvořený salón bude fungovat jako veřejná knihovna – tedy poskytovat informace o pokroku ve všech vědních oborech a zároveň sloužit jako společenské centrum.

Fond knihovny se rozrůstal koupí i dary. Kupovala se téměř veškerá česká literární produkce, nechyběly ani zahraniční tituly. Nepřekvapí, že své době byla Náprstkova knihovna nejlépe zásobenou soukromou knihovnou v Praze. Podstatná část fondu byla získána darem. Mezi dárce patřili Jan Evangelista Purkyně, Tomáš Garrique Masaryk, Julius Zeyer, Jan Neruda, Karolina Světlá či Jaroslav Goll. Dalšími dárci byli také různí cestovatelé (za všechny můžeme jmenovat například Emila Holuba). Když byl ve 30. letech 20. století historický fond zakonzervován, čítal přibližně 60 000 svazků rozmanitých žánrů (mj. poezie, odborná literatura, slovníky, atlasy atd.). V historickém fondu je zastoupeno asi dvacet jazyků, přičemž vedle běžných jazyků se můžeme setkat kupříkladu i s publikacemi v sanskrtu či v afrických nářečích. Jednou z jistě raritních publikací je i kniha, v níž je ve stylizované podobě zaznamenána historie lidstva až do 19. století a která – je-li zcela otevřena (či spíše rozložena) – měří téměř sedm metrů.

Do fondu knihovny také patří různé grafiky, stereoskopické obrázky nebo fotografie – obzvláště cenné jsou ty, které do knihovny věnovali čeští krajané z USA a zachycují momentky z osidlování Divokého západu. Provoz knihovny byl financován z výroby piva a lihovin (nabízí se otázka, zda by tento úspěšný model financování nešel uplatnit i v dnešních knihovnách).

Jak už bylo zmíněno, knihovna fungovala (a funguje) také jako společenské centrum. V prvních letech existence se v ní odehrávala řada vzdělávacích přednášek a ty byly většinou navštěvovány muži. Náprstek však byl horlivým zastáncem práv žen a chtěl, aby ženy rozvíjely svůj intelekt (někdy je Náprstek také označován za prvního feministu). Roku 1864 pozval Karolinu Světlou na přednášku o astronomii a požádal ji, aby s sebou přivedla své přítelkyně. Dne 15. ledna 1865 se sešlo asi 39 žen a dívek různých společenských vrstev, které založily Americký klub dam a ve schůzkách pokračovaly každou středu a sobotu. Adjektivum v názvu mělo symbolizovat pokrokovost klubu. Mezi přednášející patřili nejvýznamnější osobnosti té doby – Jan Evangelista Purkyně, Petr Mužák, Tomáš Garrique Masaryk apod. Od poloviny šedesátých let začaly přednášet i ženy včetně Karoliny Světlé. Kolem roku 1865 měl klub už přes 200 členek. Kritériem pro vstup do klubu bylo dosažení věku 16 let a kladné doporučení od dvou stávajících členek (nyní prý stačí pouze od jedné).

Přednášky byly velmi zajímavé, a tak nebyl žádný div, že je chtěli navštěvovat i muži. Jejich přítomnost v knihovně nebyla povolena (výjimkou byl samozřejmě sám Vojtěch Náprstek a přednášející). Pro ostatní zájemce bylo ve dveřích sousedního pokoje vyříznuto okénko, kterým nebylo do přednáškové místnosti vidět (bylo vysoko), ale bylo slyšet. Podle dr. Secké existoval pouze jediný návštěvník člověk, který by se okénkem mohl podívat do místnosti: Náprstek prý miloval statistiku, a tak své uživatele knihovny s oblibou měřil a vážil. Jedním z čtenářů byl i Číňan (sic!) dosahující výšky 2,4 metru...

Náprstkovou velkou oporou byla jeho manželka Josefa (manželi byli od roku 1875), která se také sama podílela na shromažďování knih. Vojta Náprstek zemřel roku 1894, jeho manželka roku 1907. Dr. Secká nás velmi potěšila informací, že Vojtěch Náprstek byl pokrokový dokonce i po smrti a jako první člověk v Čechách se nechal zpopelnit. Jeho urna, urna jeho manželky i urny některých přátel se nachází za již zmíněnými dveřmi s okénkem. Myslím, že v této fázi je pro případné zájemce vhodné také tlumočit pozvání na Veselou výstava o smutečních oznámeních, která se bude konat na podzim roku 2011.

Návštěva Náprstkovy knihovny pro nás byla velmi inspirující – část z nás začala zcela vážně uvažovat o vstupu do Amerického klubu dam, jiní zálibně hleděli na obrovské knihovny plné knih a snažili se je alespoň v myšlenkách vtěsnat do svých maličkých knihovnických bytů a garsoniérek, další z nás uvažovali o cestování a o dovolené (a došli k závěru, že vyčkají na další exkurzi SKIPu) a někteří zas potajmu přemýšleli o propojení pivovarnictví a knihovnictví. O urnách a kremaci snad nepřemýšlel nikdo, přece jen byl slunečný červnový den…

[5]

[6]

Před exkurzí

[7]

Knihovna Náprstkova muzea zvenčí

[8]

Dr. Secká při výkladu

[9]

Pozorovací okénko pro pány účastnící se přednášek Amerického klubu dam

[10]

Účastnice exkurze s dr. Seckou

[11]

Náprstkovo muzeum zvenčí

[12]

Před vstupem do Náprstkova muzea

[13]

Pohled směrem ke vchodu do muzea

Autory fotografií jsou Linda a Václav Jansovi. Úplná fotogalerie je k dispozici na adrese http://www.facebook.com/media/set/?set=a.10150220150564071.311554.574344070&l=daf29cde35&type=1 [14].

Poznámka na úplný závěr: Řada účastníků využila po exkurzi možnosti navštívit zdarma výstavy Muzejní práce očima kurátora [15] (výstava byla přístupná do 3. 7. 2011) a Egyptské mumie [16] (tuto výstavu je možné navštívit až do konce září 2011).

[17]

Logo Národního muzea, jehož je Náprstkovo muzeum součástí