Jedním z největších informačních problémů současnosti spočívá v samotném množství informací, které nás obklopují. Každý z nás je denně konfrontován s kvanty papírových a elektronických dokumentů, s audiovizuálními vjemy z internetu, televize a rádia, v práci i doma Mnoho z těchto informací je pro nás užitečných a jen několik málo opravdu cenných. Ale jak je můžeme v této záplavě vůbec rozeznat?

Pro textové dokumenty je jedním z řešení tohoto problému rychlé čtení. Mnoho z nás již má jeho základy zvládnuté, což je způsobeno prostě jen tím, že se musí denně vypořádat s množstvím psaného slova. Těm, kteří by se o něm chtěli dozvědět něco víc nebo by si chtěli zdokonalit své dovednosti v tomto směru, poslouží tento článek jako vodítko a poskytne jim základní přehled o tom, kam se podívat.

Historie rychlého čtení

Na konci 19. století zkoumal oftalmolog francouzského původu Émil Javal pohyby lidského oka při čtení. Aby mohl lékař pozorovat oční pohyby čtenáře, přichytil na jeho bulvy přísavky s perem [JOŠT, 2009, s. 16]. Díky tomu zjistil, že při čtení se oko nepohybuje plynule, ale že se vždy na asi na pětinu sekundy zastaví, mozek uloží, co vidí, a oko pak přeskočí na další část řádku. Zjistil také, že průměrný čtenář na jednu fixaci zachytí pět až deset písmen, dobrý čtenář jich může zachytit i více než dvacet. Už v roce 1894 byly o rychlém čtení publikovány první články, například v The Educational Review.

Dalším významným milníkem byl výcvik letců v průběhu 1. světové války. Aby během bitvy snadněji rozeznávali nepřátelská letadla, byl pro ně sestrojen přístroj, který tuto dovednost trénoval. Tachyskop promítal v různých časových intervalech různé obrázky letadel. Fotografie, jejich velikosti a úhly, pod kterými byly pořízené, se měnily, a intervaly mezi nimi se postupně zkracovaly. Po několika cvičeních byli letci schopni velice rychle určit různé typy letadel. Tachystoskop byl pak po válce použit i v kurzech rychlého čtení [HÖRNER, 2007, s. 5].

První opravdový kurz rychlého čtení vznikl v roce 1925 na Syracuse University v New Yorku. V roce 1929 pak vyšla první kniha o rychlém čtení od Waltera B. Pitkina The art of Rapid Reading.

Ve 40. letech bylo trendem zvyšovat rychlost čtení pomocí přístrojů. Právě tehdy se těšil tachystoskop oblibě. Kromě toho se také točily naučné filmy, které měly stejný úkol.

V 50. letech působila ve Spojených státech v oblasti rychlého čtení Evelyn Woodová, která v roce 1958 na univerzitě v Utahu představila svou vlastní metodu rychločtení, Reading Dynamics [MARKS-BEALE, 2001].

Kurzy rychlého čtení se postupně rozšířily i do Evropy. V roce 1957 vyšla první britská učebnice od Harryho Bayleyho Quicker reading. V roce 1959 byl ve Velké Británii natočen první instruktážní film Speed Up Your Reading [MISTRÍK, 1980, s. 11].

V 60. letech docházelo k rozvoji rychlého čtení po celém světě a v jednotlivých zemích se objevily význačné osobnosti, které v tomto směru bádaly a vyvíjely své vlastní metody. Ve Spojených státech amerických to byli manželé Leeuowi (kniha Read Better, Read Faster), ve Francii François Richeaudeau (Méthode de lecture rapide Richaudeau), v Německu Wolfgang Zielke (Schneller Lesen – besser lesen) a v bývalém SSSR to byli I.Z.Postolevskij a E.G.Semenov [PAPÍK, 1992, s. 35].

Co se týče rychlého čtení v České republice a na Slovensku, širšímu publiku začalo být známé až v sedmdesátých letech. V roce 1970 začal s rychlým čtením experimentovat doc. MUDr. Jan Hes Csc., který vycházel z děl Zielkeho a Pitkina. V roce 1972 uspořádal Jozef Mistrík, profesor Univerzity Komenského v Bratislavě, kurzy rychlého čtení pro studenty Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě a později vydal knihu Rýchle čítanie. Rychlému čtení se formou časopiseckých článků věnoval Doc. PhDr. Vladimír Smetáček Csc.

V osmdesátých letech začal na české scéně působit Ing. David Gruber. Pořádal kurzy rychlého čtení a v roce 1992 poprvé vydal knihu Šetřme časem!. Další významnou postavou českého rychločtení je pak PhDr. Richard Papík PhD., který vydal knihu Naučte se číst! a nyní vede kurzy rychlého čtení na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

V současné době působí v oblasti rychlého čtení v Česku např. i soukromá firma Centros, s.r.o., kde jako vedoucí trenér působí Libor Činka. Jeho výuková metoda se dočkala vydání na CD-ROM pod jménem Bleskové studium a čtení.

Terminologie

V českých zdrojích je nejrozšířenějším termínem pokrývajícím tuto problematiku rychlé čtení. Kromě něj se ale také vyskytuje termín rychločtení, případně ještě dynamické čtení nebo výjimečně supersonické čtení.

Termín rychlé čtení je také někdy zaměňován s efektivním nebo racionálním čtením, což jsou ale pojmenování, která v sobě zahrnují širší škálu dovedností, než jen rychlé čtení.

V angličtině je pak paleta výrazů o něco bohatší. Nejčastěji se v literatuře a na internetu vysktují termíny rapid reading a speed reading, ale mohou se objevit také výrazy jako fast reading, quick/er reading, speedy reading nebo dynamical reading. Stejně jako u nás se rychlé čtení občas zahrnuje pod pojmy reading skills nebo effective reading.

Ve francouzštině je nejpoužívanějším termínem la lecture rapide, v ruštině bystroje čtenije.

Co je to rychlé čtení?

Proces čtení neprobíhá plynule, ale střídají se v něm rychlé pohyby oka (sakády) s fixacemi. Oko se nejprve zafixuje na určitou část slova. Poté, co je slovo zpracováno, se oko přesune sakádou do dalšího fixačního bodu. Oko dokáže v jedné chvíli vnímat pouze omezený počet znaků, asi okolo deseti.

Zpracování vnímaného slova probíhá na dvou úrovních, rozeznávací a jazykové. Oko nejprve vydělí slovo nebo slova z okolního textu a ta jsou poté podrobena jazykové analýze, aby se osvětlil jejich význam.

Rychlé čtení pracuje primárně s vnímáním textu po stránce vizuální. Tréninkem rozšiřuje zrakové rozpětí, čímž se také prodlužují pohyby oka mezi jednotlivými fixačními body. Pro rychlé čtení je ale také důležitá „míra chápavosti“, tedy co všechno dokáže mozek pochytit z textu, který oko jen „přeletí“. Jde tedy nejen o to, aby si čtenář dokázal přečíst text v několika málo chvílích, ale aby také rozuměl jeho významu a dokázal si z něj vybrat a zapamatovat ty nejdůležitější body. Podle G. R. Wainwright [PAPÍK, 1992, s. 19] je rychlé čtení „technika čtení, jež umožní dosáhnout míry chápavosti 70-80% při rychlosti 300-800 slov za minutu.“

Rychlost čtení ovlivňuje několik faktorů. Mezi ně patří věk čtenáře, jeho vyspělost, obtížnost textu a okolní podmínky čtení. Děti samozřejmě čtou pomaleji než dospělí a zkušenější čtenáři s větší praxí mají většinu textů rychleji pročtenou než „sváteční“ čtenáři. A lépe se čte v klidném tichém prostředí s dostatečným osvětlením.

Wolfgang Zielke [1988, s. 14] rozlišuje pět rychlostí čtení v závislosti na charakteristice textu:

• Lehké čtení (rychlost 250 slov/min.) – např. zábavná četba, jednoduché novinové články
• Normální čtení (180 slov/min) – např. pracovní materiály, dlouhé novinové články
• Pečlivé čtení (135 slov/min) – např. odborné texty z oblastí nám méně známých
• Obtížné čtení (75 slov/min) – např. technické a cizojazyčné texty nebo vzorce
• Mimořádné čtení – neznámé vzorce, čtenáři málo známé jazyky apod.

Podle Zielkeho [1988, s. 15] je průměr dospělého necvičeného čtenáře kolem 90-160 slov/min.

Základní návyky rychlého čtení

Všechny metody rychlého čtení mají společných několik základních bodů. V naprosté většině se shodují v tom, které čtenářské návyky potlačovat a které naopak posilovat.

Špatné čtenářské návyky začínají už při držení těla. To podle Zielkeho [1988, s. 44-45] a Mistríka [1980, s. 61] způsobuje předčasnou únavu organismu a může být důvodem, proč se čtenář dostatečně nesoustředí. Většina autorů se také shoduje na tom, že pro čtení musí mít člověk optimální podmínky, počínaje osvětlením a konče prostředím a jeho atmosférou. Mnoho odborníků souhlasí také  s tím, že dobré není ani čtení s pomůckami – například když si čtenář ukazuje na stránce prstem nebo záložkou.

Subvokalizace je jedním z hlavních špatných čtenářských návyků. Výuka čtení ve škole končí u plynulého čtení nahlas a tento zvyk si s sebou mnoho lidí nese dále do života. V českém překladu Zielkeho díla Čteme rychleji, čteme lépe jeho překladatelé přeložili termín subvokalisieren po konzultaci s pracovníky katedry fonetiky Univerzity Karlovy jako „vytváření artikulačních obrazů“ [ZIELKE, 1988, s. 55]. Kromě klasického čtení polohlasem se totiž subvokalizace může projevovat i bezhlučně. V první řadě je to pohybováním rtů, pak pohybem rtů nebo svalů krku (pohybujeme hlasivkami), nebo i přeříkávání slov pouze v duchu. Výsledkem potlačení subvokalizace je čtení pomocí obrazů – čtenář už neztrácí čas představováním si zvuku, který se k onomu slovu pojí, ale „vidí“ rovnou jeho význam.

Dalším špatným návykem jsou regresivní pohyby oka. Když je text obtížný, zmatený nebo plný odborných výrazů, čtenář má nutkání vracet se v textu, aby si znovu přečetl nebo ověřil to, co už jednou viděl. Podle odborníků, kteří se zaměřují na rychlé čtení, způsobuje tento zvyk zbytečné zdržování. Texty často bývají redundantní a stejná informace se v nich opakuje vícekrát, proto by měl čtenář tomuto nutkání odolat a číst dál. Pouze pokud se hledaná informace znova neobjeví, nebo nevyplyne z kontextu, je možné vrátit se zpět [RICHAUDEAU, c1984, s. 100].

Existují ale i zvyky, které by si měl čtenář vypěstovat, pokud chce číst rychleji.

Úzkou souvislost má snižování počtu fixací na řádek a rozšiřování zrakového rozpětí. Jak už bylo zmíněno v textu, rozšíření zrakového rozpětí znamená, že oko vnímá více znaků najednou a proto mu k přečtení řádku stačí méně fixací. U netrénovaných čtenářů se navíc jednotlivé fixace překrývají a tudíž je jich potřeba víc [RICHAUDEAU, 1984, s. 89-90].

Dalším návykem, nebo spíše souborem návyků, který by si měl čtenář osvojit, je čtení aktivní. To znamená, že čtenář se soustředí na čtení a na text, čte s nějakým cílem – najít konkrétní informaci nebo udělat si o daném tématu přehled. Tomu odpovídá i čtecí postup. Rychlost čtení se mění v závislosti na textu. Při správném postupu se čtenář dokáže s autorem sžít a začne do jisté míry předvídat, co v textu následuje. Může s autorem i polemizovat. Všechny tyto postupy zároveň zajišťují, že i při vysoké rychlosti čtení si čtenář pamatuje základní informace.

Existují různé druhy aktivního čtení [MISTRÍK, 1980, s. 63-88], [ZIELKE, 1988, s. 104-109], [PAPÍK, 1992, s.77-83]:

• informační čtení – čtenář projde základní informace o dokumentu (autora, téma), knihu případně prolistuje, pochytí hlavní myšlenky textu a rozhodne se, zda bude číst dál. Mezi důležité informační prameny patří obsah, rejstříky (a ostatní přílohy), záložky, anotace, úvod a závěr.
• kurzorické (diagonální) čtení, skimming – čtenář v dokumentu nepřeskakuje sem a tam, ale pohybuje se od začátku do konce. Tento druh čtení je velice rychlý, oči se po stránce pohybují diagonálně nebo shora dolů, zatímco čtenář se pokouší zachytit a zapamatovat základní fakta a myšlenky. Nejde o pochopení všeho, jen rámcových informací.
• selektivní čtení, skipping – čtenář se pokouší v textu zachytit určitá klíčová slova, která si stanoví. Tak dokáže najít nejvíce relevantní části textu. Na rozdíl od kurzorického čtení, kde se čtenář noří do tématu, zde hledá konkrétní informace.
• statarické čtení – je to pomalé důkladné čtení, čtenář se v textu zastavuje, osvojuje si informace, podtrhává, vpisuje poznámky a značky.

Kam dál?

Pokud by se někdo chtěl podrobněji seznámit s principy rychlého čtení, musí u nás zamířit do knihovny.

Mezi nejvíce zastoupené knihy v jejich katalozích patří bezpochyby kniha Josefa Mistríka Rýchle čítanie, pak kniha Wolfganga Zielkeho Čteme rychleji, čteme lépe (vydání z roku 1972) nebo také Jak číst rychleji a lépe (vydání z roku 1988). Kromě toho jsou v českých knihovnách hojně zastoupeny i knihy Richarda Papíka Naučte se číst! a Bernarda Hörnera Rychlé čtení : čtěte rychle a efektivně.

Ale nejpočetněji zastoupeným autorem bez diskuze zůstává David Gruber, který svou metodu rychlého čtení knižně vydává od osmdesátých let. Poslednímu 7. vydání jeho knihy Rychločtení, rychlostudium, infomanagement se dostalo dotisku naposled minulý rok.

Knihy Tonyho Buzana o rychlém čtení nebyly nikdy přeloženy do češtiny. Pokud by se ale někdo přece jen chtěl seznámit s jeho metodami, na stránkách youtube.com tak může učinit pomocí video tutoriálů. Kromě metod Tonyho Buzana zde najde nepřeberné množství dalších výukových videí, instruktážních videoklipů a rozhovorů s odborníky - stačí si vybrat.

Kromě toho má případný zájemce o zdokonalení svého čtení možnost přihlásit se do některého z kurzů pořádaných v České republice.