K platbám v rámci meziknihovních výpůjčních služeb
Část knihovnické veřejnosti byla v minulých týdnech svědkem, ba i účastníkem diskuse o platbě v rámci meziknihovních výpůjčních služeb. Diskuse v elektronické konferenci, stejně jako i jedna diskuse v tradiční formě, jíž jsem měl možnost být svědkem, se týkala otázky, zda dožádané knihovny mají uplatnit právo zakotvené v ustanovení poslední věty § 14 odst. 4 Knihovního zákona, že „Provozovatelé knihoven mohou požadovat úhradu nákladů na dopravu knihovního dokumentu“, resp. jak o tomto svém rozhodnutí mají informovat ostatní knihovny. Jen na okraj zde poznamenejme, že i někteří ředitelé knihoven, jež patří k „dožadovaným“, se vyslovovali za nevyužití této možnosti, mj. také s odkazem na to, že „obsluha“ takového požadavku (vystavení faktury atd.) má své nezanedbatelné náklady.
V ústraní diskuse, zejména v prvním uvedeném okruhu, ovšem zůstala praxe přenášení nákladů na dopravu knihovního dokumentu (zpravidla knihy) na koncového uživatele. Přitom je taková praxe jednoznačně v rozporu s ustanovením knihovního zákona. Pokud se někdy v opačném smyslu operuje právnickým dobrozdáním, je to přinejmenším chybné.
Podívejme se na skutečný obsah ustanovení poslední věty § 14 odst. 4 Knihovního zákona, z něhož se předmětné údajné oprávnění odvozuje, a to ve spojení s ostatními relevantními ustanoveními tohoto zákona.
Jde zejména o ustanovení § 4 odst. 1, 2 a 4 Knihovního zákona: zde jsou taxativně uvedeny případy, kdy je provozovatel veřejných knihovnických a informačních služeb v rámci meziknihovních služeb oprávněn požadovat "úhradu skutečně vynaložených nákladů", a to pouze dva následující:
§ 4 odst. 4
"b) zpřístupňování knihovních dokumentů z knihovních fondů jiných knihoven zprostředkováním jejich rozmnoženin v rámci meziknihovních reprografických služeb,
c) zpřístupňování knihovních dokumentů z knihovních fondů knihoven v rámci mezinárodních meziknihovních služeb".
Tedy z ustanovení o bezplatnosti "zpřístupňování knihovních dokumentů ... prostřednictvím meziknihovních služeb z knihovního fondu jiné knihovny", jež vyplývá z ustanovení první věty § 4 odst. 2 („Veřejné knihovnické a informační služby, uvedené v odstavci 1, je provozovatel knihovny povinen poskytovat bezplatně“) je vyňato pouze „zpřístupňování knihovních dokumentů z knihovních fondů jiných knihoven zprostředkováním jejich rozmnoženin v rámci meziknihovních reprografických služeb“ [odst. 2 písm. b)], tedy meziknihovní REPROGRAFICKÉ služby, a "zpřístupňování knihovních dokumentů z knihovních fondů knihoven v rámci mezinárodních meziknihovních služeb" [odst. 2 písm. c)], tedy výlučně jen MMVS, nikoli meziknihovní VÝPŮJČNÍ služby jako celek – z čehož vyplývá, že VNITROSTÁTNÍ meziknihovní VÝPŮJČNÍ služby zatížit jakoukoli úhradou vynaložených nákladů NELZE.
Že ustanovení § 14 odst. 4 se týká jen vztahů mezi knihovnami, o tom svědčí i to, že jeho první věta stanoví: "Meziknihovní výpůjční a informační služby je knihovna povinna poskytovat bezplatně." - To se přece nemůže týkat vztahů k uživateli (čtenáři), a to již proto, že v rámci meziknihovních služeb, a zejména těch výpůjčních, není – v souladu s občanským zákoníkem – subjektem vztahu s dožádanou knihovnou konečný uživatel, ale žádající knihovna (srv. ustanovení druhé věty § 14 odst. 3 „Po dobu výpůjčky knihovního dokumentu nese [tj. žádající knihovna] odpovědnost za jeho poškození nebo ztrátu“, neboť by to opakovalo ustanovení § 4. V případě, kdy zákonodárce měl v úmyslu poskytnout žádající knihovně možnost přenést náklady na zajištění služby na konečného uživatele, pak tak výslovně učinil [viz citované ustanovení § 4 odst. 2 písm. b) týkající se meziknihovních REPROGRAFICKÝCH služeb]. Jestliže, jak ukázáno výše, možnost zpoplatnit meziknihovní VÝPŮJČNÍ služby (jejím vyloučením z bezplatnosti) v odst. 2 zakotveno naopak není, pak je nepochybné, že zákonodárce takový úmysl neměl.
Nejen ve kterých případech, ale i co je knihovna (provozovatel veřejných knihovnických a informačních služeb) oprávněna přenášet na uživatele svých služeb, se uvádí v ustanovení § 4 odst. 4: „Provozovatel knihovny je oprávněn požadovat za poskytování knihovnických a informačních služeb, uvedených v odstavci 2 písm. a) až c), a dalších služeb úhradu skutečně vynaložených nákladů.“
Jednak tedy ani v tomto odstavci se VNITROSTÁTNÍ meziknihovní VÝPŮJČNÍ služby neuvádějí (i kdyby slovní vymezení nepoužívalo tohoto knihovnického pojmu), jednak se zde uvádí, že jedinou takovou položkou mohou být „skutečně vynaložené náklady“. Kdyby „náklady na dopravu knihovního dokumentu“ neměly představovat „skutečně vynaložené náklady“, jejichž úhradu tedy může provozovatel podle tohoto odstavce požadovat za dodání kopií v rámci MVS, ale jak doloženo výše, nikoli za zpřístupnění ve formě původního knihovního dokumentu, co by pak asi představovaly?
Úmysl předkladatele navíc dokládá text důvodové zprávy k vládnímu návrhu knihovního zákona: „Veřejné knihovnické a informační služby uvedené v odstavci 1 písmenech a), b), c) a d) představují povinné minimum služeb, které veřejná knihovna poskytuje. Tyto služby jsou poskytovány zdarma, přičemž zákon dále taxativním způsobem vypočítává výjimky, kdy tyto služby zdarma poskytovat nelze, což je v případě půjčování audiálních a audiovizuálních dokumentů odůvodněno vazbou na režim autorského zákona (č. 121/2000 Sb.), kde jde o činnost zpoplatněnou, nebo v případě reprografických služeb či mezinárodních meziknihovních služeb náročností tohoto typu služeb.“1 U VNITROSTÁTNÍCH meziknihovních VÝPŮJČNÍCH služeb tedy ani předkladatel – a následně ani zákonodárce – nepovažoval ať za potřebné umožnit jejich zpoplatnění vůči konečnému uživateli.
Eskamotáže s výkladem ve prospěch vybírání poštovného/balného jsou obdobné těm, jež byly uvedeny svého času v jistém výkladu, že sice není možné vybírat poplatky za práci s počítačem (resp. za přístup do internetu, nejde-li o placené zdroje), ale že je možné vybírat na amortizaci počítače a dalšího vybavení. To tedy v rámci „bezplatnosti“ „zpřístupňování knihovních dokumentů z knihovního fondu knihovny“ budeme také vybírat za úklid skladiště, vyměněné žárovky, opravy regálů apod.? To by přece také nebylo „zpoplatnění výpůjčky“, ale jen „vyúčtování podílu na nákladech na vytváření podmínek pro zpřístupnění“.
Dle znění knihovního zákona se české knihovnictví vůči – i mezinárodní – veřejnosti prezentuje jako v tomhle ohledu plně na úrovni standardů, v praxi – jak to s námi bývá – je to ovšem jinak.
Nechtěl bych, zejména v dnešní situaci ve veřejné sféře, ekonomickou stránku zlehčovat, ale – podstatná část uplynulého desetiletí krizí zatížena nebyla. Pokud knihovny a provozovatelé/zřizovatelé s náklady na vnitrostátní meziknihovní výpůjční služby měli již před devíti lety problémy, měli svou námitku uplatnit při projednávání návrhu zákona. Neměl jsem sice možnost seznamovat se tehdy se všemi podanými připomínkami, ale na druhé straně jsem ani nestál zcela stranou. K velmi diskutovaným problémům patřilo pojetí pojmů „veřejná knihovna“ (dle vládního návrhu zákon měl původně nést název „zákon o veřejných knihovnách“), „druhy knihoven“ a vyplývající soustava knihoven, regionální funkce, povinnost zřídit přístup k internetu pro uživatele.
Věcně příslušný Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny na svém jednání vládní návrh zákona změnil, a to nejen pokud šlo o název zákona, ale mj. také ve vztahu k § 4, tedy k problematice, jež z legislativního hlediska úzce souvisí s problémem druhu služeb poskytovaných knihovnou a jejich bezplatností, jímž se zde ve vztahu ke vnitrostátním meziknihovním výpůjčním službám zabýváme. „Písemné bibliografické, referenční a faktografické informace a rešerše“ tak byly vyňaty z odstavce 1 tohoto paragrafu, tedy ze služeb mandatorních pro každou knihovnu zapsanou v evidenci knihoven vedené Ministerstvem kultury ČR, a převedeny do odstavce 3 (tedy do tzv. dalších služeb, jež knihovny podle svých podmínek poskytovat mohou) a následně také v této kategorii uzákoněny, s tím, že ve spojení s ustanovením odstavce 4 se přiřadily k těm, za něž knihovny mohou od uživatele požadovat úhradu skutečně vynaložených nákladů.2
O přenesení nákladů na dopravu knihovních dokumentů v rámci vnitrostátních meziknihovních výpůjčních služeb na uživatele však v materiálech projednávání návrhu knihovního zákona v Parlamentě nic není – přesněji řečeno, v celém jednání slova „meziknihovní“ nebo „paragraf čtrnáct“ vůbec nezazněla.3
V druhé zmíněné diskusi, které jsem byl přítomen, zazněl také názor, že budou-li vnitrostátní meziknihovní výpůjční služby bezplatné, nebudou využívány racionálně, budou časté případy, kdy si uživatelé knihovní dokumenty ani nevyzvednou. Také tyto obavy mi nejsou cizí. Nic ovšem nebrání, aby knihovny stanovily sankční poplatek za nevyzvednutý knihovní dokument zprostředkovaný meziknihovní službou, a to ve výši odpovídající úrovni obvyklých nákladů na dopravu knihovního dokumentu. Vedle toho snad knihovníci rovněž umějí s uživateli problémy projednávat...
Shrneme-li: Jak rozbor textu knihovního zákona č. 257/2001 Sb., tak také jeho legislativní historie ukazují, že přenášení nákladů na dopravu původního knihovního dokumentu zprostředkovaného v rámci vnitrostátních meziknihovních výpůjčních služeb, na konečného uživatele je v rozporu s tímto zákonem. Výklady snažící se dovodit opak jsou chybné, případně účelově zaměřené.
- Sněmovní tisk 782/0. Vládní návrh zákona o veřejných knihovnách. Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002. Dostupné z URL: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=782&ct1=0 [4]>. [2010-11-05]
- Viz Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2001, 3. volební období. 251, Usnesení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu ze 48. schůze ze dne 25. dubna 2001 k vládnímu návrhu zákona o veřejných knihovnách a podmínkách jejich provozování (knihovní zákon) (tisk 782). Dostupné z URL: <http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=782&ct1=1 [5]>. [2010-11-06]
- Srv. materiály projednávání – dostupné z URL: <http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=3&t=782 [6]>. [2010-11-06]