Patří budoucnost knize, nebo digitálním nosičům informací? Jsou moderní knihovny primárně místem nezávazných setkávání, nebo půjčovnou knížek? Prodělává knižní trh proměnu podobnou té, jakou prošel trh hudebních médií? To jsou otázky, kterým se věnovala beseda na téma „Současné a budoucí knihovny různých kontinentů [4]“, která se konala ve čtvrtek 3. června 2010 v pražském Centru současného umění DOX [5].

Podvečerní besedy se zúčastnila doktorka Bohdana Stoklasová, ředitelka novodobých fondů a služeb Národní knihovny České republiky [6], ředitel Národní technické knihovny [7] Ing. Martin Svoboda a akademický architekt Roman Brychta ze studia Projektil [8]. Moderátorem diskuse byl profesor Pavel Kalina z Fakulty architektury ČVUT [9].

Knihovny a jejich architektura

Pavel Kalina zahájil besedu svojí prezentací, která posloužila jako určitý úvod do tématu a do architektury obecně. Na konkrétních příkladech také ilustroval, jak by měla architektura komunikovat a propojovat se se svým okolím, podobně jako to dělá třeba sama příroda. Ať už se jedná o Univerzitu v Oxfordu [10] či Kongresovou knihovnu USA [11], jednotlivé budovy tvoří s prostředím kompaktní celek a výsledek je funkční a estetický.

Architektura je ale svým způsobem umění a umění je kreativní proces, který se často neváže na klasickou formu či řád. Nabízí se tedy otázka, jestli má být architekt neomezeným „tvůrcem“, který bude rozhodovat, jak má stavba vypadat, nebo jestli má spíše realizovat projekty podle okolí, zvyklostí a očekávání. Oba přístupy mají svá pro a proti a je velice obtížné zvolit jen jednu cestu.

To už je ale těžký úděl architektů – ve své práci musejí skloubit často i protichůdné požadavky. A mohou si být v podstatě jistí, že ať už navrhnou jakýkoliv projekt, vždy ho někdo zkritizuje. Ale tak už to zkrátka chodí, nikdy není možné oslovit úplně všechny.

Otevřenost, přitažlivost a flexibilita

Z knihovnického úhlu pohledu hovořila o knihovnách budoucnosti Bohdana Stoklasová, která se zaměřila především na aktuální trendy, jako je otevřenost, přitažlivost a flexibilita. Důležité jsou samozřejmě i elektronické služby, protože v mnoha knihovnách je už dnes mnohem více „virtuálních“ uživatelů a návštěvníků než těch fyzických.

Co vlastně uživatelé v knihovnách hledají? V první řadě pochopitelně poznání, poučení a informace, ale stále častěji také zábavu a příjemné místo k setkávání. Někteří uživatelé hledají v knihovnách klid, azyl či samotu a knihovny mohou působit dokonce i jako „novodobé chrámy“. Moderní knihovna by tedy měla být plná dobře organizovaných zdrojů přinášejících poznání, poučení a zábavu, měla by být krásná a příjemná, otevřená a oslovující, inspirující a zvoucí a samozřejmě také flexibilní.

Jedním z často skloňovaných příkladů špatné architektury je nová Francouzská národní knihovna [12] v Paříži. Nejen že je vizuálně nezajímavá a fádní (připomíná skupinu čtyř paneláků), ale především je velmi špatně řešená. Knihovnu totiž tvoří čtyři vysoké budovy (s půdorysem ve tvaru L), z nichž každá je zaměřená na jeden obor – a to se vším všudy, tj. s vlastními fondy, službami, zpracováním atd. To je samozřejmě nesmírně nepraktické, protože uživatelé i knihovníci musejí často přecházet z jedné budovy do druhé.

Na druhé straně ale existují i velmi povedené a fungující knihovny, jako třeba ústřední knihovna v Seattlu [13], která velmi dobře zapadá do okolního prostředí a je zároveň i kulturním a společenským centrem celého okolí. Konají se v ní různé akce, plesy a dokonce i svatby, a to vše přímo mezi knihami, které si hosté mohou půjčovat a číst. Dalším pěkným příkladem je také univerzitní knihovna v Oslu [14], která velmi zdařile propojuje studovny a přilehlý park.

Bohdana Stoklasová také v závěru zmínila, že podobnou filozofii měla i nerealizovaná nová budova Národní knihovny [15] architekta Jana Kaplického. Jeho návrh byl přesně ve stylu současných trendů zaměřený na otevřenost, přívětivost, efektivitu, funkčnost i hravost. Ostatně touto filozofií se Jan Kaplický řídil celý život - všechny jeho návrhy byly originální, často provokativní, ale vždy zároveň funkční a promyšlené. Kdo se o jeho dílo zajímá, může navštívit výstavu „Jan Kaplický – Vlastní cestou [16]“, která v DOXu probíhá do 2. srpna 2010.

Knihovny jako paměť lidstva

Do debaty o budoucnosti knihoven a jejich smyslu se zapojil i ředitel Národní technické knihovny [7] Martin Svoboda, který zmínil, že právě v současné době se takříkajíc „láme chléb“: jestli knihovny budeme nebo nebudeme potřebovat a jakou budou mít podobu.

Knihovny jsou jako instituce každopádně velmi významné a důležité i pro společnost jako takovou. Jsou zdrojem informací a zároveň uchovávají naši historii, naši paměť. Zatímco zvířata si předávají zkušenosti geneticky a brzy po narození jsou už v podstatě připravená na život, u lidí to je jiné: učíme se, mluvíme, vymýšlíme nové věci. Člověk neumí od narození postavit např. šestihrannou buňku jako včela, ale může se to naučit. A může ji také postavit osmihrannou, kulatou nebo o ní může skládat třeba básně. Vzdělání a informace jsou pro nás zkrátka klíčové a knihovny mají v této oblasti zásadní úlohu.

Svět se samozřejmě mění a dnes je důraz kladen především na internet a elektronické zdroje informací. To je sice v pořádku, ale je třeba si uvědomit, že ani Google [17] nevyhledá všechno. A co je ještě důležitější – na internetu nemají uživatelé jistotu, který zdroj je relevantní, co je lež a co nesmysl. Knihovníci by se tedy měli zaměřit na dva základní úkoly: uchovávat informace pro další generace a vnášet do věcí a informací řád, pořádek a systém.

Martin Svoboda také zdůraznil, že knihovnictví není věda, ale služba. Je to servis, který je poskytován ostatním, ať už pro zábavu nebo pro vědecký výzkum. Ke knihovně tedy patří i jistá pokora. Stavět knihovnu např. jako hrdý symbol Francie je směšné a již zmiňovaná knihovna v Paříži na to doplatila; ale kupříkladu u Národní technické knihovny [7] se podařilo vybudovat informační instituci i zajímavý veřejný prostor a výsledek jednoduše funguje. Knihovny tedy šanci na přežití mají – musejí ale zvýšit svoji atraktivitu a polepšit se v nabídce služeb.

O architektech a architektonických soutěžích

Jako poslední vystoupil architekt Roman Brychta, který se svým týmem realizoval již dva významné projekty knihoven: již zmiňovanou novou budovu Národní technické knihovny [7] v Praze a novou budovu Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové [18].

R. Brychta si také položil otázku (a navázal tak na Pavla Kalinu), jestli by měl architekt svými návrhy ovlivňovat budoucí život a společnost, nebo jestli má naopak svými návrhy jen popisovat společnost takovou, jaká je. Na to je samozřejmě celá řada rozdílných názorů, ale hlavní je uvědomit si společenskou roli a odpovědnost architekta a zadavatele stavby. Ideální cestou, jak celý projekt důkladně a transparentně zhodnotit, je architektonická soutěž (byť třeba v případě nové budovy NK problémům [19] nezabránila). Je tedy poměrně smutné, že u nás je prostřednictvím architektonických soutěží realizováno jen cca 5 % veřejných zakázek.

V této souvislosti se R. Brychta také pozastavil nad tím, že architektonická soutěž neproběhla ani v souvislosti s revitalizací Klementina [20], ačkoliv se jedná o budovu nesmírného kulturního i historického významu. Vyhlášena byla pouze veřejná obchodní soutěž, kterou v roce 2008 vyhrály společnosti Metroprojekt [21] a Metrostav [22].

Závěrečná diskuse

Kolem kontroverzního projektu revitalizace Klementina se točila i větší část následné diskuse. Pavel Kalina si kupříkladu stěžoval na poměrně chaotické a necitlivé plánování revitalizace. Ještě nedávno totiž koncepce počítala kupříkladu s tím, že se vybourá nový hlavní vchod, a to i navzdory historickým klenbám či torzu kaple svatého Eligia. Tyto plány byly naštěstí odloženy [23] a přepracovány.

Bohdana Stoklasová se k revitalizaci nechtěla raději ani vyjadřovat a zájemcům doporučila obrátit se přímo na tiskové oddělení NK ČR [24]. V krátkosti promluvila i Zlata Houšková, která si posteskla, že Národní knihovna bohužel není na cestě k větší efektivitě či flexibilitě. Pokud se totiž v rámci revitalizace přesune většina novodobých fondů do Centrálního depozitáře v Hostivaři [25], uživatelům to jistě čas neušetří. Spíše naopak.

Také Martin Svoboda vnímá celou situaci jako nedůstojnou, protože kromě chybějící architektonické soutěže neproběhla ani žádná větší diskuse v rámci knihovnické obce. Jedná se o rozsáhlý projekt za cca dvě miliardy korun, který se přímo dotýká významné kulturní památky, ale nikdo v podstatě neví, jak bude revitalizace konkrétně probíhat. O situaci již jednala i Ústřední knihovnická rada [26] a další diskuse se budou vést i s novým ministrem kultury.

Účastníci besedy také hovořili o tom, jestli se mají knihovny snažit držet krok s novými trendy, nebo to není potřeba. Pavel Kalina například upozornil, že všechny knihovny nejsou stejné, mají různé cíle i cílové skupiny, a není tedy vyloženě nutné, aby byly všechny za každou cenu otevřené a atraktivní. Na druhou stranu je ale pravda, že pokud by knihovny pouze stagnovaly a lpěly na svých starých tradicích, brzy mohou zcela ztratit svůj význam.

Digitální budoucnost

Posledním tématem diskuse byla budoucnost knih jako takových, tedy jestli knihy přežijí, nebo budou nahrazeny například „čtečkami“. Zatím se sice zdá, že s knižním trhem se nic zvláštního neděje, a tzv. „e-books“ jsou jen okrajovým produktem pro technické nadšence, ale to se může velmi rychle změnit – stejně jako se změnil třeba hudební průmysl.

V současné době je největší „brzdou“ jejich rozvoje poměrně vysoká cena čteček a zároveň i nedostupnost obsahu (zejména českého). Nicméně jakmile tyto bariéry padnou a vydavatelé nasadí konkurenceschopné ceny, elektronické knihy se nepochybně rozšíří. Neznamená to, že by musely přes noc zmizet všechny knihy, ale je pravděpodobné, že jejich objem bude postupně klesat a během několika let či dekád se prosadí spíše digitální formáty.