Vladimír Žikeš (1906-1980) je v současné době nepříliš známou postavou dějin našeho nakladatelského podnikání. Vzhledem k šíři jeho aktivit je to skutečně nezasloužené. Letošní únorové výročí sta let od jeho narození přešel domácí kulturní tisk prakticky bez povšimnutí. Jediná vzpomínka, která byla u této příležitosti uveřejněna, vyšla v komunistických Haló novinách [FRIEDL, 2006], což působí trochu jako námět pro absurdní drama. Autor Milan Friedl totiž sice připomenul, že Žikeš byl za svoji vlasteneckou činnost vyznamenán prezidentem Ludvíkem Svobodou, jakoby však jeho pozornosti ušlo, že období komunistické vlády pro něj také znamenalo zánik úspěšného podnikání a řadu těžkostí, když byl nucen pracovat jako horník či dělník v mrazírnách. Friedlův článek pokládám za poněkud nedostatečné připomenutí této bezpochyby zajímavé osobnosti. Rád bych se tedy pokusil o nápravu v tomto svém příspěvku, který vychází z mé nedávno obhájené bakalářské práce [SÍBEK, 2006]. Ta byla zpracována na základě studia Žikešovy nakladatelské pozůstalosti, uložené ve fondech Knihovny Národního muzea, a popisuje zatím jen ucelené období let 1906-1945. Úplný rozsah Žikešova života a tvorby bude později zachycen v zamýšlené diplomové práci. Následující biografické shrnutí napovídá, jaký záběr bude mít další případný text kvalifikační práce.

Plzeňský rodák Vladimír Žikeš (narozen 5. února 1906) vydal první knihu již 1. května 1925. To bylo více než rok před jeho maturitou na obchodní akademii. Mezi první tituly patří jeho vlastní překlady z francouzštiny. Frankofonní literatura a prostředí bylo jeho trvalým zájmem, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Po odjezdu ze svého rodiště pracoval v Praze u nakladatelské firmy F. Topič a zároveň externě studoval dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb u Zdeňka Václava Tobolky. V době, kdy působil jakou soukromý nakladatel (1925-1937), vydal ve spolupráci s tehdejšími typografickými a knihařskými špičkami (např. s Karlem Dyrynkem, Josefem Solarem či manželi Jiroutovými) přes tři desítky bibliofilských titulů. V červenci 1937 získal nakladatelskou koncesi a vydávání knih se stalo jeho obživou. Rozmezí let 1937-1942 bylo naplněno náročnými projekty hodnotných uměleckých monografií. V roce 1941 se mu také podařilo rozšířit zázemí firmy, která do té doby sídlila v kancelářích s adresou Národní 17, o nádherné prostory Colloredo-Mansfeldského paláce. Tam v přízemí otevřel knihkupectví a antikvariát. Od roku 1938 byl však také zapojen do protiněmecké činnosti a od 1. května 1942 se datoval jeho nucený pobyt v ilegalitě, který strávil jako Ján Mrózek na území Slovenska. Krom desítek úspěšných akcí, kdy získával informace pro exilovou vládu v Londýně a organizoval pomoc řadě odbojových skupin, vydal na horské chatě v Tatrách společně s přáteli ilegální tisk s návodem na domácí výrobu výbušnin pro odbojové útoky. Po osvobození Košic stál u vydání první knihy na osvobozeném území Československa. V květnu 1945 se vrátil do Prahy a ze svého majetku nenašel prakticky nic. Začínal s podnikáním od nuly, ale nezalekl se. Díky úvěru od banky se mu podařilo rozvinout potenciál komplexu Colloredo-Mansfeldského paláce a vytvořit v něm Pražský salon Vladimíra Žikeše. K činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské přidal výstavy knižního umění, prodej grafické tvorby a aukce bibliofilií a výtvarného umění. Část prostor dal zdarma k dispozici i českému PEN klubu. Z adresy Karlova 2 se stalo zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který tuto tematiku přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. Ten navrhl i nakladatelský signet, kterým bylo stylizované písmeno „Ž“. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za níž stál právě Novotný s Kubaštou. Změna společensko-politické situace přinesla i konec úspěšně rozvinuté činnosti. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil působit dál v oboru, kterému rozuměl (např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia), byl nucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Naděje, kterou na začátku roku 1949 vkládal do práce ve Slovtouru na Slovensku, se definitivně rozplynula o dvě léta později. Tehdy se musel přestěhovat zpátky na české území, kde jej čekala ona dělnická zaměstnání. Až v důchodovém věku (v roce 1967) se mohl konečně vrátit zpět na Slovensko do hor, které byly (krom knih) jeho další vášní. Do roku 1974 pak opět působil ve Slovtouru a poté odešel na zasloužený odpočinek. Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně Národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy. Zemřel 4. ledna 1980 v Demänovské dolině po boku své ženy Niny.

[4]

Fotografie nakladatelské značky, která byla u vstupu do knihkupectví v Karlově ulici č. 2 v přízemí Colloredo-Mansfeldského paláce

[5]

Fotografie zachycující návštěvu prezidenta Edvarda Beneše v Pražském salonu Vladimíra Žikeše v roce 1945 (Žikeš je přihlížející muž úplně vlevo)

Fotografie pocházejí z nakladatelského archivu Vladimíra Žikeše, který je součástí fondů Knihovny Národního muzea (KNM). Za jejich zpřístupnění a digitalizaci děkuji Pavlu Muchkovi, vedoucímu oddělení knižní kultury KNM.

Za cenné konzultace při psaní bakalářské práce tímto děkuji PhDr. Aleši Zachovi.