Nová čtenářka rychle pochopila a uvedla do života základní dovednosti s vyhledáváním a objednáváním, přesto se musela přijít poradit, co s naskenovanými katalogy. Ujistila jsem ji, že máme rádi lidi, co se ptají, a ona na to:
– Tak to já tady budu nejoblíbenější!

Začátkem září přišel vědecký pracovník z Ústavu pro českou literaturu – letitý štamgast - usměvavý, opálený, a když jsem se ho zeptala, kde byl a jak se měl na dovolené, nevrle odpověděl:
- Děsná otrava to byla!
- Ježiš a proč?
- Protože jsem odjížděl zrovna, když jste konečně otvírali!

- Mám nějaké knížky v čekárně?
- ???
- No přece ty, na které čekám!!!

Po delším telefonování (jestli máme tu knížku a jestli se půjčuje domů nebo jen do studovny a jestli je volná a jestli …) se snažím naznačit uživateli, že toto vše – o dalších požadovaných knížkách - si může zjistit sám na našem webu, i když ještě není naším čtenářem, a že mu tedy nadiktuju adresu a on mě netrpělivě přeruší:
- Jávim, npk!
- Nooo, národní protidrogová komise nejsme, ani protikorupční, ale skoro jste se strefil, je to nkp.
- Cože? A jakej je v tom rozdíl?

Přišel takový hubený mrňous, vztekloun už od pohledu, nenechal mě ani nadechnout a spustil:
- Promiňte, ale musím si uplivnout!
- ???
- Je to škandál a hrůza, byl jsem vedle v Městské a tam je to samý fakan a kojenec, klidu tam nenajdeš, tak jdu sem, zítra mám soud a potřebuju si něco naštudovat a hned u dveří narazím na kojící ženskou, no kde to sme, že ani v knihovně není klid? A mlel a mlel (a to říkal jen si uplivnout). Stoupla jsem si, abych byla z jeho dosahu a se smíchem jsem se ho zeptala, jestli by mu to tak vadilo i v případě, že by kojili chlapi, že jeho přeci také porodila a kojila ženská ... no to jsem si dala, naštěstí se jenom vyřval a Knihu přání a stížností nechtěl, zas bych měla průšvih ... zdravínekojícítafí

A ještě jeden od vzteklého mrňouse, ale jiného:
- To jsem teda zvědavej, jestli jste taky tak blbá!
řekl mi namísto pozdravu a ještě před tím, než jsem ho nechala vyvést, stihl říct:
- Jako ten váš kolega před vámi!
Vyvést jsem ho nenechala a nestydím se za to (vlastně se stydím, že se nestydím).

Vysvětluju mimopražské čtenářce obtíže s objednáváním sudeťáckých novin (něco máme v Hostivaři, něco jen na mikrofilmu) a nabízím jí objednání předem, i když ještě nemá průkazku, aby to měla připravené, až přijede, chci po ní jméno a ona povídá:
- Jitka Chaloupková.
- Znám jedinou Jitku Chaloupkovou a ta je varhanicí v Plzni.
- To jsem já.
Hezký, no ni? Tak se uvidíme po čtyřiceti letech.

- Pani, prosimvás, mohla byste mi najít?
A já že samozřejmě a co to bude, a když se z něj vyloupla žádost o beletrii, tak jsem přestala hledat a povídám, že u nás to bude mít pouze do studovny a jestli by raději nechtěl jít vedle do Městské knihovny, tam že mu to půjčí domů.
- Cože, kam?
- No vedle nás na náměstí je Městská.
- Na jakym náměstí?
- Tak dobře, jinak ... odkud jste sem do Klementina přišel - od řeky, z Karlovky nebo z náměstí? A on smutně:
- Z vosumnáctky od Národního.
Chudák mimopražskej.

- Co sakra myslíte tím ID a čárovým kódem při přihlašování? osopil se na mě mladý blonďák, tak jsem mu vzala průkazku z ruky, přiložila na obrazovku k dotyčným kolonkám a ukázala, že horní číslo patří do té horní a to dolní číslo do té dolní kolonky. Za chvíli přišel běsný vzteky, co to máme za blbý systém, a když jsem ho požádala, aby mi ukázal, jak to dělá, musela jsem chvíli bojovat s dechem, abych mu mohla sdělit sladké tajemství:
- Ono Vám to z té průkazky, i když ji mačkáte do obrazovky sebevíc, samo do počítače nenaskáče, ta čísla musíte do těch kolonek napsat... a pak že jenom blondýny!

Načinčaná třicítka si přišla postěžovat na to, že knihu, kterou potřebuje, nemáme a co s tím tedy udělám. Teprve po delším přemlouvání se mi podařilo donutit ji, aby se podívala do počítače ještě jednou a pořádně, kniha tam byla, ale jen do studovny a ona mi s gestem panovnice nařídila:
- Tak mi ji pošlete ímejlem!
Moje usmání s prosbou, ať mi ukáže, jak se to dělá, kvitovala s nelibostí a navrhla skenování a poslání, a když jsem jí řekla, že to odporuje autorskému zákonu, ale že si může sama oxeroxovat anebo nafotit vlastním digiťákem potřebné pasáže, odešla s obligátním:
- Teda vy ste knihovna!
Tak nevím, vzali by mě někde jinde?

Přišla Ljuba (Luba) Skořepová, nesla před sebou plnou náruč kabátu, svetru, baretu a tašky, lupla to na informace a vydechla:
- Tak jsem prošla všema těma vašima procedúrama, byla jsem tady předevčírem a ten váš kolega mi objednal (naskočilo mi: ježištobudedlouhý) knížku, ale už si přesně nepamatuju, co to bylo a tady pro mě nic nemají! Začala jsem tedy hledat nejdříve tu knížku a potom kde vlastně je, a ukázalo se, že je připravená ve Studovně vědeckých pracovníků (protože je z chráněného fondu 19. století). Vysvětlila jsem paní Lubince cestu, ona se za chvíli vrátila a chtěla to ještě jednou a podrobněji, vypadala, že stejně zabloudí, a tak jsem jí řekla, ať jde až na konec chodby a tam se zeptá, že tam zavolám a vysvětlím, co po nich bude chtít. V té studovně jsem vyvolala zděšení, protože tam na jméno Skořepová nic neměli, mezitím tam již paní Luba dorazila a dožadovala se hlasitě své publikace. Vykutala jsem tedy ještě z počítače jméno osoby, která si tu knihu objednala a zděsila jsem se též, protože nějaká Libuše Hanušová paní Lubinku předběhla a podle našich pravidel musí další žadatel počkat, až ten předešlý knihu vrátí - říká se tomu „souběžná výpůjčka není možná“. Kolegyně mi do telefonu vyčítala, proč jsem tam tedy paní Skořepovou posílala, že si s ní nevědí rady, a já jsem se kácela předem z její opětovné přítomnosti tady u informací, když… jsem v telefonu zdálky uslyšela, že paní Luba JE Libuše Hanušová. A tak jsem na nic nečekala a telefon rychle a s úlevou zavěsila. Čtenář, který to všechno celou dobu velmi pozorně od stolku sledoval, se přišoural a šeptem mě žádal o ujištění:
- Že to byla paní Hegerová, žejo!

- Nechápu, proč se to půjčuje jen ve zvláštním ochranném režimu!
- No, podle záznamu to vypadá, že jde o typograficky a umělecky zvlášť zajímavou publikaci s originálním exlibris a tak...
- No jo, ale zvenku je to úplně obyčejná kniha!“

- Ztratila jsem vám Zločin a trest, tak tady vám za něj nesu Sestřenici Bětu.
- ???
- No, to je přece taky povinná četba.

Po stopadesátédeváté ten den odpovídám do telefonu na stejnou otázku a protože zároveň ukazuju jinému čtenáři, kam že má dát ty lístečky, vypadne ze mě:
- Neee, nejsme technická knihovna, ta se odstěhovala do Humpolce!

Následující je opsáno z pravidelných pátečních miniblogů mé šéfky dr. Vlasty Kostlánové:

Kdo z vás ještě věří na Ježíška?
Kdo z vás ještě věří na novou budovu?
Kdo z vás zná odpověď ozvěny na "Jak je ti, Rakousko?"
Kdo z vás se zeptá s ozvěnou "Jak se máš, knihovno?"

- Dobrý den, Národní knihovna – informace.
- Haló! Prosím vás, nejdou mi prodloužit knížky, které mám od vás půjčené.
- Podívám se na to. Vaše jméno, prosím?
- K…a V…ová.
- Obávám se, že vás nemáme v evidenci čtenářů. Opravdu jste si ty knihy půjčila v Národní knihovně? Dáte mi pro jistotu číslo průkazu?
- Samozřejmě, že v NK. Je tady jen 224XXXX, jinak nic.
- Jak ta průkazka vypadá?
- Celá šedá s červenýma čtverečkama.
- To je průkaz Městské knihovny, takže výpůjčky máte nejspíš odtamtud.
- To mi chcete říct, že jsem si celou dobu JENOM MYSLELA, že chodím do Národní knihovny?
Ach jo. Blob na Letné by si nespletla ani tahle.
V.K.

E-mail:
„Ve středu 30.9. jsem vrátila knížky do boxu v Národní knihovně v Dejvicích. Na čtenářském kontě se mi ukazuje, že jsem knihy nevrátila, vrátila jsem je do knihovny v Dejvicích! Prosím o potvrzení, že vám knihy došly v pořádku. Krásný den přeje V...a M...ová. “
(ten boxík patří pobočce Městské knihovny)

- Prosím vás, v r. 1968 nebo 1969 vyšla kniha o kaktusech přeložená z němčiny s takovýma obrázkama.
- Bohužel, nic takového tady nemáme. Báze uvádí podobné knížky až po r. 2001.
- Tak mi jich pár objednejte. Já se jen tady u vás kouknu. Už skoro nevidím, tak si průkaz zařizovat nebudu.
---------
- Hm, to není ono. Tamta byla jiná.
A tak to šlo včera celé odpoledne. Sysifos je můj kámoš.
Hezký víkend a třeba i houby přeje V.K.

Jak to nebylo:
- Dobrý den, podívala byste se, prosím, na klíčová slova "naleziště lithia"?
- Moment ... byla by tu jedna kniha v angličtině.
- Oh, to je škoda, že není v češtině. A je mi též velmi líto, že se pro vás už dávno nestaví ta nová budova.
A čilý senior odchází zabývat se dalšími zajímavými problémy, které jistě brzy opět zkonzultuje s naší poradenskou službou.
To bylo tak:
- Máte tady něco o nalezištích lithia?
- Moment ... byla by tu jedna kniha v angličtině.
- Já jsem s tím Bémem nejdřív nesouhlasil, ale dyť on má pravdu, že vám tu knihovnu odmítá dát!
A militantní dědek odchází, aby se druhý den vrátil s podobně nemožným požadavkem.
Zdraví V.K.

Poněkud exotický čtenář mě zaskočil poněkud exotickým pojetím nežádoucí situace. Ztratil nám jediný výpůjční exemplář speciální učebnice, na niž marně čeká tak šest dalších zájemců. Zdůraznila jsem mu tedy, že nutně musí náhradou sehnat totéž. Včera volal, že kniha opravdu není k mání. Na první hrábnutí do Gůglu jsem mu našla (dokonce zlevněnou!) nabídku na Kosmas.cz.
Ukázalo se, že pánovi je líto nám koupit novou, když nám ztratil už použitý výtisk, ale v ojetinách se jí domáhal marně. Přemohla jsem se. Aby ji před předáním trochu pomuchlal a oslintal, jsem mu nenavrhla.
Zdraví V.K.
P.S. Už ji donesl, ale chce vrátit 200,- pokutného. Jako příplatek za vyšší verzi (vlastně vydání) té Klinické logopedie.
Ještě o něm uslyšíme.

Aktualita k finálové dvanáctce KMS:
Milá BABIČKA !
Tak teda píšu jak sem tě slíbyl. Na taboře se mi líbí hesky. Každý tu máme novou přes dívku. Moje je SATURNIN. Náš vedoucí HARRY POTTER je ALCHYMISTA. Je tu s náma i jeden EGYPŤAN. SINUHET je ale taky z Afryky a nevitahuje se stim. Ty řikáš CO ŽIVOT DAL A VZAL babičko. Mě vzal asi 5 ponožek. Dycky jenom jednu. DĚTI Z BULLERBYNU z děcáku tady vedle mají ale taky každou jinou a lítají jako RYCHLÉ ŠÍPY. Hrajou s náma táborovou hru PÁN PRSTENŮ. Při STMÍVÁNÍ nám vedoucí čte OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA protože jinou knihu sebou nemá. To ti je krásně zprosté! Babi, stýská se mi málo a zasetě napíšu.
Sem pořát tvůj MALÝ PRINC
Zdraví V.K.

Nejnamáhavější jednání bývá s uživateli, kteří jsou počítačově negramotní, v abecedě pologramotní a v cizích slovech obergramotní. Mívají problémy s vyplňováním objednacích lístků - většinou paralyzováni slovem SIGNATURA. To potom improvizují a obracejí se na naši poradenskou službu, kam že vypsat ty NACIONÁLIE, INICIÁLY, INSIGNIE či nejnověji také INDICIE ...? Indiskrétně řečeno: irelevantní intelekt. Insultace za jejich interpretaci je imposibilní. Proto pouze intaktně informujeme. Ale jinak jsou to inspirativní individua, že?
Zdraví impertinentní V.K.

Včera mi volala zničená kolegyně ze studovny NKF, že tam má badatelku, která nemluví ani česky ani rusky, a chce po ní knihu, k níž nedostali objednávku.
- Prosím, podívejte se na to. Já vám řeknu autora: Otazík.
Usoudila jsem, že Otazíkem se zdržovat nebudu, na jménu čtenářky jsme se kupodivu domluvily snáze. Ukázalo se, že publikace Prager Frühlingserwachen (autor Ota Šik) je pro paní Schröder připravena v Klementinu. Jak my už ten knihovní dům Vševjednom potřebujeme! Z červené zóny do hráškové by si paní dojela výtahem. A ne ze zastávky Myšlínská zase přes půl Prahy sem do Klementina.
Příjemné Frühlingserwachen a s předstihem vzhůru do letního času!
V.K.

Nejmenovaný český bankovní ústav mě inspiroval k výzvě čtenářům, aby si zaktualizovali mailovou adresu ve svých kontaktních údajích:
Drahoušek uživatel,
toto is tvuj funkcionár oznámení dle Národní knihovna, aby určita služba dat pozor vice funkcionár, musi opravit tvuj dotyk na náš učet. Ačkoli určitá Bezprostredni Dotyk ty u nas máš, tebe musit obnovit a stará ne tak funkcionár deactivated. My naše služby still vic a vic naemailovat a tak my mit určita přiležitost posloužit tebe.
Být zavázán u tebe a ocenit u tebe možné poselství
V.K. Odd.obsluhy dotyku drahoušků s NK ČR

Co se děje u nás dole? Drobný mužík v černém. Na něm podivná kožená tubetějka s podivným hadím znakem, podivná angličtina, tetované obočí i zápěstí. Na prstech masivní, snad okultní stříbro, na klopách květinové medailony. Eminentní zájem o staré české učebnice sedlářství. Snad je nenechá zmizet, protože možná přišel i kouzelník ...
Zdraví V.K.

„Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jestli je možné si od vás odebrat vyřazené knihy, pokud ano, požádal bych vás o seznam vyřazených knih, rád bych si něco vybral.“ V bázích rejdují jako po e-shopu se Schránkou místo košíku – možná bychom neměli až tak slabý výdělek. Taky si chtějí půjčovat knihy na OpenCard a objednávat fondy NTK, vypálit USBéčko na disketu, ořezat tužku, půjčit tužku, gumu, nůžky, lepidlo, děrovačku, sešívačku nebo alespoň sponku, jít s vámi na kafe, pustit vám Sinatru … a propisky nevracejí.
Jsme tu kvůli nim, nezapomínejme.
V.K.

Hala služeb už dávno není jen místností s katalogy, ale prožívá svou novou éru jako meeting point. Dokonce většinu přítomných podezřívám, že ani nevědí, k čemu jsou ty skříně dobré. Snad k většímu soukromí. Stolky v uličkách mezi nimi už nejsou využívány (výhradně) pro odpočinek neumytelných občanů. Odehrávají se tu pravidelná doučování, vyučování, samostudium a nepravidelné schůzky různého druhu. Ta pravidelnost uklidňuje. Těším se např. na čtvrteční dopoledne. To tady sedává dalekonosný baryton. Včera předčítal: "There are apples at the table." A chodí sem i soukromý učenec. Vydrží celý den sedět u počítače a vkládat do něj své lapené myšlenky. Vůbec mu nevadí, že nemá k dispozici žádný textový editor nebo že se nám zbortil server a čtenářské terminály jsou mimo provoz. V.K.

Určitě i k vám občas zajdou jakobysti, mí oblíbení uživatelé. Oni nejprve jakoby přijdou do knihovny, aby se jakoby podívali, jestli tady máme to, co jakoby potřebují. Ti nejdůslednější se někdy dokonce jakoby zaregistrují. Chválím je! Co si může knihovník ve službách více přát? Až tito lidé jednou přijdou doopravdy, zaregistrují se natvrdo a k našim terminálům usednou naostro (sic?), budou - nanečisto poučeni z dřívějška - se tu pohybovat jako ryby ve vodě.
Ti s prosbičkama jsou často taky velmi zajímavá, i když jiná sorta. O nich někdy příště. I když já bych na vás jednu prosbičku přece jen měla: prožijte ještě aspoň jeden krásný jakoby slunečný víkend a kdo můžete, zajděte taky na houby. Prý jakoby rostou! V.K.

Od ledna do prosince 2009 prožila, odposlechla a nasbírala Věra Tafatová z Haly služeb NK.