Knihovna je sexy! – Opravdu? Ten dramatický název nástěnného černobílého kalendáře na rok 2010, nasnímaného Mirkem Pospíšilem a produkovaného péčí brněnské studentské skupiny Guerrilla Readers [4], je trochu zavádějící. Divákovo oko totiž na jednotlivých fotografiích nelákají ani tak funkcionalisticky řešené prostory Moravské zemské knihovny v Brně, prosklený výtah, telefonní drát, regály knih, lístkové katalogy nebo vymydlené podlahy, jako nahá těla převážně studentů Kabinetu informačních studií a knihovnictví FF MU, zčásti i dalších knihovníků a knihovnic.

Takový nápad – zpopularizovat bohulibou instituci za pomoci nahoty jejích sympatizantů – zavání, bohužel, jak vulgaritou, tak zoufalstvím: zoufalstvím nad současným postavením klasické tištěné knihy, likvidované hegemonií primitivně agresivních audiovizuálních protéz, kterému nelze čelit jinou zbraní než tou poslední: vlastní intimitou hozenou do ringu.

O podobný kalendář se v roce 2000 pokusil Martin Reiner, tehdy ještě Pluháček, dlouholetý šéfredaktor úspěšného brněnského nakladatelství Petrov. Vysvlékl donaha dvanáct předních českých básníků a prozaiků (mezi nimi V. Kahudu, J. H. Krchovského, M. Šandu nebo I. Wernische), naordinoval jim tu více, tu méně afektované pózy – a nechal je zvěčnit v černé a bílé. Program toho podniku měl být stejný: ukázat spisovatele jako „lidského člověka“, jak by řekl Ladislav Šerý, a vsadit ho zpátky do kategorie dobře konzumovatelné normality.

Jenže „knihovnický“ kalendář je jiný: jednak tím, že mu oproti dvanácti Pluháčkovým „měsíčkům“ chybí očistně recesistický (anebo obecně komický) duch, jednak proto, že zdejší modelové a modelky neopouštějí svoji anonymitu – fungují především jako bezejmenná těla, která v první řadě oživují a rozvíjejí přísné linie knihovních interiérů. Jejich odvrácené nebo z profilu snímané tváře většinou „mlčí“; stejně jako „mlčí“, tedy zůstávají neviditelné, jejich primární i sekundární pohlavní znaky.

Nesluší se posuzovat estetické kvality zvěčněných (a vlastně i zvěcněných) mužů a žen, můžeme ale ohodnotit uměleckou kvalitu jednotlivých záběrů, potažmo zvážit jejich příspěvek k dějinám tuzemského aktu ve fotografii. Snímky jsou většinou kompozičně banální, těží ze stereotypů estetiky československého aktu 50.–80. let minulého století; tedy z aktu, řekněme, spíše trpného než činného – z aktu deerotizovaného. Pózám chybí přirozenost, gestům (jsou-li jaká) emoce, tvářím výraz.

Navzdory vykřičníku v názvu a výjimečně zdařilé titulní fotografii (plus záběrům na květen a říjen) působí takový kalendář unaveně, ospale, ba nudně. Jako by skoro chtěl potvrdit frázi o knihovnách a tamějších pracovnících jako o místech, která dozajista mají ducha – ale zoufale jim chybí život.