Čínský drak zmocňující se či kroužící kolem planety Země - to je výjev, který bylo před dvěma či třemi lety možné spatřit v německých knihkupectvích na obálkách hned několika knih, které tímto výstražným způsobem varovaly před vzrůstající ekonomickou i politickou mocí podle mnohých nové světové velmoci – Číny [4]. Mezitím vypukla hospodářská krize, o které se většinou soudí, že čínské firmy zasáhla méně než ty ostatní a že Čína by se mohla „stát vítězem v boji s globální finanční krizí“ (J. Stiglitz). Za takovéto situace se právě Čína stala oficiálním hostem 60. ročníku Frankfurtského knižního veletrhu.

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

Čínská expozice

Již dopředu česká média informovala o kontroverzích, které v Německu vyvolal už samotný fakt, že hostování bylo přiznáno nedemokratické zemi, což hlasitě kritizovali protibetští, proujgurští a další aktivisté; následovaly spory o to, kteří autoři a kde budou moci v areálu vystoupit, kteréžto třenice a konflikty samozřejmě pokračovaly také během veletrhu samotného. Průběh veřejných protestů proti hostující zemi však byl letos přeci jen klidnější v porovnáním s loňskými velmi hlasitými a teatrálními protesty Kurdů proti Turecku. V centrální ploše obklopené jednotlivými halami tak v neděli tiše protestovali západní příslušníci hnutí Fa-lun-kung, ustrnulí v jedné z poloh svých meditačních cvičení. Ve svém stánku pak mimo jiné prezentovali obrazovou brožuru názorně předvádějící různé formy mučení praktikované v čínských věznicích na jejich souvěrcích (pro „objektivitu“ dodejme, že – aniž by to jakkoli ospravedlňovalo drastické metody čínské moci – religionista Z. Vojtíšek Fa-lun-kung označuje za „jedno z nejproblematičtějších náboženských hnutí současnosti“). Ve stáncích Společnosti pro ohrožené národy, Mezinárodní kampaně za Tibet či sdružení Lungta mlčky protestovala proti Číně a tamnímu věznění politických protivníků a zvláště spisovatelů žena uzavřená v kleci či další s ústy přelepenými páskou a držící nápis oznamující: „Dnes se čtení nekoná, autorka nedostala povolení vycestovat.“ Silně kritické názory na současnou Čínu se daly zaslechnout také od delegace Tchaj-wanu: vystoupení Lung Yingtai, jedné z jejich autorek, bylo prezentováno slovy: „Zatímco Čína 1. října pompézně slavila založení ČLR, Lung si výročí připomněla jiným způsobem, knihou věnovanou bolesti a utrpení více než deseti milionů lidí, kteří během komunistického vítězství zahynuli.“

[10]

Fa-lun-kung

[11]

Prezentace Tchaj-wanu

[12]

Tibet – žena uzavřená v kleci protestuje proti Číně

[13]

Tibet - "Čtení se nekoná"

Zástupci výše zmiňovaných organizací působících na Západě tvrdili, že jejich publikace určitě nenajdu v oficiální čínské expozici. K mému překvapení však některé z nich - snad na nátlak pořadatelů - mezi stovkami knih o současné, minulé i budoucí Číně zastoupeny byly, a aspoň v tomto smyslu veletrh skutečně „představil oficiální Čínu, ale také stovky tváří druhé Číny: tváře čínského exilu, disidentů a západního pohledu na zemi středu; to je přesně princip čestného hosta – dialog formou intelektuální diskuze“, jak se uvádělo v pořadatelském prohlášení pro média. I když hned dodejme, že nějaký explicitní dialog s disidenty oficiální čínská delegace nepřipustila. Nejen v publikacích vydávaných či podporovaných čínskou vládou, ale i v knihách řady západních autorů převažoval obraz Číny jako v podstatě demokratické země: J. Naisbitt se kupříkladu v knize Čínské megatrendy svěřoval s tím, že v Číně učí na vysoké škole mnoho let, ale ani jednou se mu nestalo, že by mu někdo předepisoval, o čem nesmí mluvit (připojme ale, že v samotné Číně má podle J. Hubičky toto prohlášení někdy poněkud paradoxní podobu: „Čína je svobodná země, ve které každý může otevřeně vyslovit své názory! Pokud by někdo tvrdil opak, musí počítat s tím, že bude co nejpřísněji potrestán!“).

Čínská expozice, věnovaná dějinám tamního knihtisku – od nejstarších počátků až k nejmodernějším technologiím současnosti – byla vizuálně neobyčejně působivá a její heslo znělo „Tradice a inovace“. Nebylo přitom zcela patrné, o které tradice jde: jestli o tradice taoismu a konfucionismu, či třeba maoismu. Asi všeho toho dohromady – každopádně Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga byly vystaveny na čestném místě mezi nejvýznamnějšími publikacemi. Stejně tak byla zřejmě vyhodnocena obsáhlá kniha M. Messmera China. Schauplätze west-östlicher Begegnungen. Autor v ní zkoumá, jaké touhy a obavy si jednotliví evropští cestovatelé v průběhu dějin projektovali do svých obrazů Číny, protože „každé setkání s Čínou je vposledku setkáním se sebou samým“. Vyzdvihuje přitom úlohu židovských cestovatelů, kteří podle něj byli ve svém přístupu k Číně pokornější a sebekritičtější než ostatní (pro zajímavost dodávám, že mezi ně zařazuje i české německé novináře Egona E. Kische a Richarda Katze).

Na veletrhu i v čínské hale se debatovalo a vedly se tam rozhovory o mnoha tématech (některé moderoval Frank Sieren, autor několika knih o Číně, v nichž tvrdí, že Západ by se měl zbavit svého elitářského sebestředného pohledu a dobrovolně Číně uvolnit místo, stejně jako v našich dějinách šlechta uvolnila místo nižším vrstám). Stejně tak byly v čínské expozici zařazeny knihy snad o všem, co nějak s touto zemí souviselo. Třeba i o zmiňovaném Tibetu, z těch mne zaujaly zvláště dvě. První z nich s názvem Authenticating Tibet: answers to China's „100 Questions“ (tedy cosi jako Jak ověřit pravost Tibetu) podrobně rozebírá brožuru, kterou roku 1989 vydala čínská vláda, aby vyvrátila obvinění dalajlamy a exilové tibetské vlády. Kniha vzniklá spoluprací předních západních historiků se snaží obě strany rozsoudit, většinou ale dává za pravdu spíše tibetské straně a s čínskou propagandou polemizuje. Zato kniha s podobným názvem Imagining Tibet perceptions, projections, & fantasies si vzala na mušku západní stereotypy o Tibetu - pokud by její autoři byli mocni číst v češtině, mohli bychom ji s nadsázkou označit za rozvedení tezí Stanislava Komárka o tom, že zatímco polské ženy, sunoucí se po kolenou k Čenstochovské madoně, jsou na Západě vnímány s netajenou skepsí, tibetští poutníci, postupující k cíli své cesty „píďalkovitým“ pohybem na sebe navazujících prostrací, zde vyvolávají nadšený zájem. Kniha Imagining Tibet mapuje západní obraz Tibetu velmi důkladně: připomíná, že poměrně dlouho byl Tibet pro Evropany zemí kněžských intrik a modlářství a ještě u Kanta, Herdera či Balzaka byla tato země spojována s negativními stereotypy. Kritizováni jsou v knize i misionáři 19. století, kteří k Tibetu přistupovali z hlediska evropské civilizační nadřazenosti, jako světlé výjimky jsou naopak uváděni dva misionáři Jednoty bratrské Heinrich August Jäschke (1817-1883) a August Hermann Francke (1870-1930), u nichž je oceněn zvláště jejich vědecký přínos pro poznání dějin i jazyka Tibetu (česky o těchto u nás nepříliš známých učencích pojednává zvláště článek Moravané v Ladaku na portálu tibinfo.cz [14]). Obrat ve vnímání Tibetu pak prý nastal až díky teozofickému hnutí, které z Tibetu učinilo „duchovní centrum světa“ (podle autorů není dosud zcela vysvětleno, proč padla volba právě na Tibet). Způsob, jakým je dnes Tibet na Západě představován, je podle autorů knihy Imagining Tibet především součástí hnutí New age; poslední dobou prý, jak zní obvinění v knize, tibetská vláda vyměnila úsilí o nezávislost Tibetu za „amorfní agendu environmentalismu, pacifismu, spirituality a jiných celoplanetárních témat“, což má odrážet i preference západních příznivců tibetského buddhismu, pro které je Tibet důležitý hlavně jako „zdroj skryté moudrosti nutné k záchraně materialistického Západu“. Jako kritika Západu (a jeho vědců) vyznívala také kniha Just one child (Jen jedno dítě), jejíž autorka S. Greenhalghová označuje čínskou populační politiku za smutný příklad toho, jak myšlenky západní vědy o populační krizi byly přeneseny do prostředí třetího světa, transformovaly se z akademických návrhů v konkrétní politiku, která pak s mimořádnou silou a s tíživými následky dopadla na čínské, zvláště venkovské obyvatelstvo. Nezaznamenal jsem ale mnoho skeptických hlasů, které by tvrdily (jako u nás třeba L. Frýbort), že z Číny se stane jedno páchnoucí betonové rumiště s čouhajícími dráty dřív, než se sama naděje.

Budoucnost čínské hegemonie se řešila v mnoha knihách, jedna z nich nesla název Darwin - Kalter Krieg - Weltwirtschaftskrieg (Darwin - studená válka - světová ekonomická válka). Její autor H. Mühlmann v ní vycházel z Darwinových tezí o tom, že individua i celá společenství a státy mezi sebou podle principů přirozeného výběru bojují o přežití. Darwina zde neuvádím náhodou, protože i v Německu si letos připomínali výročí jeho narození, což se nemohlo neodrazit na veletrhu a ve frankfurtských knihkupectvích (stejně jako výročí Friedricha Alexandra von Humboldta (1769–1859); oba vědci navzájem obdivovali svoje díla). Také u nás byl sice Darwin probírán ze všech stran, ale i tak zde asi chybí kniha souhrnného typu, jako byla na veletrhu prezentovaná publikace Evolutionär denken. Darwins Einfluss auf unser Welt od Ch. Buskese. Kniha poutavě popisuje vztah evoluce a evoluční teorie k antropologii, náboženství, morálce („také u šimpanzů a bonobů nacházíme emoce, které odkazují na vinu, stud či vděčnost“) či estetice („evoluční teorie může přispět k pochopení naší obecné obliby barev, proporcí a forem, ale o obsahu uměleckého díla neříká vůbec nic“), i když autor většinou neříká nic převratného a mnohde vychází z autorů známých i u nás (F. de Waal, E. Wilson či A. Damasio). Speciálně Darwinovu vlivu na výtvarné umění pak byla věnována pozoruhodná kniha Darwin : Kunst und die Suche nach den Ursprüngen. Jestliže už před lety u nás kunsthistorik P. Wittlich psal ve sborníku Člověk a příroda o tom, že si „dnes stěží dovedeme představit sílu otřesu, který vyvolal osobně skromný anglický přírodovědec v evropském myšlení“ a dokumentoval to na motivu „životního boje“, díky Darwinovi velmi rozšířenému v literatuře i umění zejména 70. let 19. století, pak uvedená německá kniha, která je současně katalogem stenojmenné výstavy, jež se konala právě ve Frankfurtu, představuje široké rozvedení této myšlenky. Kniha obsahuje kapitoly o „zásluze“ evoluční teorie na módě takových motivů jako prehistoričtí lidé (pračlověčí samečci zápasící o samičku) nebo filozofující či čtoucí opice; reprodukována sice nejsou díla Z. Buriana, ale zato A. Böcklina, G. Klimta, O. Redona, F. Kupky či A. Kubina.

Musím ještě aspoň telegraficky zmínit, že na veletrh letos přišlo méně návštěvníků než vloni, což snad zatím neznamená, že by knihy bojovaly o přežití, a bylo tam zastoupeno i méně klasických nakladatelství. Podle ředitele veletrhu J. Boose dochází k situaci, kdy velcí vydavatelé beletristické literatury „polykají“ ty menší (pěkná darwinovská metafora). Veletrhu se zúčastnila u nás donedávna skoro neznámá držitelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová, která má vlastní zkušenosti s životem v nesvobodném státě, a i proto se na veletrhu zastávala čínských disidentů. Zato relativně překládán je u nás Claudio Magris, který ve Frankfurtu obdržel Mírovou cenu německých knihkupců, na veletrhu také představoval svoji knihu transponující příběh Orfea a Eurydiky do současnosti (žena zde nemá odejít z podsvětí, ale - podle německého tisku - snad z domova důchodců). Z Čechů se na veletrhu představil P. Kohout, i kvůli tomu, že změnil svého německého nakladatele, dále J. Topol, a to ve dvojroli spisovatele a novináře, později i jeho bratr Filip se skupinou Psí vojáci. Co se týká čínského draka, nedorazil, na rozdíl od rozličných mytologických bytostí tradičního čínského divadla, které Číňané před svojí halou dvakrát denně předváděli. Zato výroků typu „Doba, kdy nám Německo dávalo lekce v demokracii, už pominula!“ i projevů vskutku maoistické netolerance k názorům disidentů bylo možné si v souvislosti s veletrhem užít dostatek.

[15]

P. Kohout

[16]

J. Topol

[17]

Psí vojáci

[18]

[19]

Čínské divadlo ve Frankfurtu

[20]

[21]

Protesty proti Íránu

Poznámka redakce: Příspěvek byl ve zkrácené verzi publikován v Literárních novinách [22].