Ještě poměrně nedávno nebylo dost dobře možné sledovat, do jaké míry a jakým způsobem se v institucích veřejné správy využívají informační a komunikační technologie. Rostoucí význam e-governmentu a elektronické veřejné správy vedl k nutnosti zavedení mezinárodních standardů statistických zjišťování, které umožňují časové i mezinárodní srovnávání vývoje tohoto fenoménu. Český statistický úřad [4] (ČSÚ) jako národní odpovědná instituce zajišťuje tento výzkum každoročně již od roku 2003, kdy proběhlo první pilotní šetření. V současné době jsou k dispozici nejaktuálnější data k 31. 12. 2007, sesbíraná v průběhu 1. čtvrtletí 2008, což znamená, že nyní probíhá nové šetření za rok 2008, jehož výsledky budou k dispozici zhruba v prosinci roku 2009. V poměrně dlouhé době zpracování dat se odráží především značný počet zpravodajských jednotek, jelikož toto šetření je poměrně netradičně vyčerpávající, tzn. že osloveny byly všechny organizační složky státu, kraje i obce. Z celkového počtu 6 678 jednotek v základním souboru se vrátilo celkem 6 278 dotazníků (94% návratnost), které byly zasílány poštou, ale bylo také možné je vyplňovat a navracet elektronicky. Vidíme, že ani uvnitř veřejné správy se nedaří dosáhnout absolutní statistické "poslušnosti" u všech oslovených jednotek, což ovšem nesnižuje značnou relevanci získaných dat. Nejmenší návratnost (91,6 %) byla zaznamenána u obcí menších než 500 obyvatel.

Vybavenost veřejné správy informačními technologiemi

Jedním ze základních úkolů šetření je zjistit, jak jsou subjekty veřejné správy vybaveny informačními a komunikačními technologiemi, na něž se ze státního rozpočtu v posledních letech vydávají nemalé částky. Zásadní je především vybavenost připojením k internetu, a to především vysokorychlostním (viz graf č. 1), které mají smysl i pro občana z hlediska jeho případné komunikace s úřadem. V tomto směru jsou na tom výborně především kraje, které jsou všechny vysokorychlostně připojeny už od roku 2005. U ostatních sledovaných kategorií došlo od roku 2005 k významnému nárůstu především u obcí, nejvíce pak u těch nejmenších (pod 500 obyvatel), což je jistě potěšitelné. Zarážející je především fakt, že k vysokorychlostnímu internetu není připojeno 7 % organizačních složek státu, což dnes v podstatě ohrožuje jejich samotnou činnost.

Graf č. 1: Vybavenost vysokorychlostním internetem v organizacích veřejné správy (k 31. 12. 2007)

[5]

Sympatické je, že se ČSÚ snaží zjišťovat i skutečnosti, které mají přímo vliv na snižování nákladů na chod veřejné správy (což je v podstatě primární cíl celého e-governmentu). Dobrým příkladem je např. stav ve využívání internetového telefonování (Skype apod.), jehož masivní využití ve veřejné správě by mohlo ušetřit mnoho nákladů. Nejlépe jsou na tom opět kraje, kterých tento způsob telefonování využívá zhruba polovina. Dále na rozdíl od ostatních ukazatelů neexistují větší rozdíly mezi jednotlivými sledovanými kategoriemi, využití se pohybuje mezi 10-18 % sledovaných subjektů, nezávisle na jejich velikosti. To svědčí především o personální podstatě tohoto aspektu, tzn. že internetová telefonie se používá především tam, kde jsou dostatečně vzdělaní zaměstnanci s vůli ušetřit veřejné finance.

Zabezpečení informačních technologií v subjektech veřejné správy

Poměrně nové zjišťování (od roku 2007) se zabývá zabezpečením informačních a komunikačních technologií. Antivir v roce 2007 používalo více než 95 % subjektů veřejná správy, poměrně časté je i pravidelné zálohování dat, kdy ani podíl nejmenších obcí není menší než 65 %. Jako poněkud problematické se jeví zabezpečení obcí firewallem, kde podíl zabezpečených obcí dosahoval v roce 2007 pouhých 27 %, což znamená, že obecní ICT se mohou poměrně snadno stát terčem vzdálených elektronických útoků (viz graf č. 2).

Graf č. 2: Způsob zabezpečení ICT v organizacích veřejné správy (k 31. 12. 2007)

[6]

Poměrně vtipně působí statistika využívanosti elektronického podpisu. K dispozici ho mají sice všechny kraje, naprostá většina obcí nad 5 000 obyvatel (97 %) i většina organizačních složek státu (85 %), ovšem pouze 19 % obcí pod 500 obyvatel, a to i přes někdejší program Ministerstva informatiky, který zajišťoval obcím elektronický podpis zdarma. Tato situace mj. znamená to, že většina obcí nemůže realizovat podání prostřednictvím elektronických podatelen ostatních organizací veřejné správy.

Webové stránky

Statistické šetření samozřejmě sleduje i vybavenost organizací webovými stránkami a na nich poskytovanými službami. Těch se ovšem sleduje poměrně málo (informace k životním situacím, formuláře ke stažení, formuláře k online vyplnění a úplné elektronické podání). Důvodem je především novost celého sledování a pomalé obnovovací procesy v mezinárodní statistické metodice. Zcela ignorovány jsou např. služby e-participace nebo informační obsah (informace veřejného sektoru). Z šetření plyne, že v dnešní době už naprostá většina organizací veřejné správy disponuje vlastními webovými stránkami. Opět je s podivem, že některé organizační složky státu nemají své vlastní webové stránky (často např. hygienické stanice), což znesnadňuje zjištění relevantních informací. K největšímu nárůstu (o 20 %) došlo od roku 2005 u nejmenších obcí, kde je podíl těch s webovými stránkami velice slušných 80 %. K tomuto určitě přispěly i různé propagační akce, např. každoroční soutěž o nejlepší webové stránky obcí Zlatý erb [7].

V následujícím grafu č. 3 vidíme celkový přehled všech sledovaných aspektů webových stránek organizací veřejné správy. Z těch jsou na webových stránkách institucí nejběžnější informace k tzv. životním situacím, což je v ČR poměrně populární doplněk veřejnosprávních webů, svého času značně propagovaný Ministerstvem informatiky. Je otázka, nakolik jsou tyto informace skutečně užitečné, protože neexistuje žádná relevantní analýza, navíc je poměrně komplexní modul životních situací k dispozici i na Portálu veřejné správy [8]. Většina úřadů dnes nabízí formuláře ke stažení, některé z nich pak i samostatné aplikace k online vyplnění. Úplné elektronické podání (např. s využitím elektronického podpisu) je pak k dispozici u pouhých 9 % obcí, třetiny krajů a 40 % organizačních složek státu, což je poněkud nelichotivý obrázek současného stavu e-governmentu, který příliš nekoresponduje s cíli definovanými ve Státní informační a komunikační politice - e-Česko 2006 [9]. Je příznačné, že tento dokument jakoby pro dnešní politickou reprezentaci (a odpovědné Ministerstvo vnitra) vůbec neexistoval.

Graf č. 3: Statistikou sledované aspekty na webových stránkách organizací veřejné správy (k 31. 12. 2007)

[10]

Přístup občanů k informačním technologiím veřejné správy

Poněkud netradiční kategorie statistického zjišťování sleduje přítomnost již poměrně zastaralých informačních kiosků (v praxi se příliš neosvědčily, protože mladí potřebují spíše wi-fi a starší občané si s kiosky příliš nerozumí) v sídlech organizací. Ty jsou k dispozici především na krajích a ve velkých obcích, nicméně jejich počet od roku 2005 příliš nevzrostl, a to i vzhledem k nízké využitelnosti a vysokým nákladům služby. Poměrně tristně pak působí statistika existence elektronických podatelen, které by dnes měly být podle poměrně letitého Nařízení vlády č. 459/2004 Sb [11]. k dispozici u každé organizace veřejné správy. To splňují pouze kraje, ostatní organizace pak notně zaostávají, především pak malé obce (18 %), čímž se de facto chovají nezákonně. Otázkou je, proč bylo dané nařízení přijato natolik zbrkle, bez předešlé analýzy skutečné schopnosti orgánů veřejné správy elektronickou podatelnu zřídit. Poměrně praktická je statistika přístupu na internet v prostorách sledovaných organizací (viz graf č. 4), kde by ideálním výstupem mohl být komplexní seznam těch institucí, které službu nabízejí, což ovšem zřejmě není možné vzhledem k povaze statistického zjišťování, kde by měla být ve výsledcích zaručena anonymita jednotlivých zpravodajských jednotek. Bezplatný přístup na internet v prostorách organizací veřejné správy je totiž jednou z nejužitečnějších služeb, která je v současné době občanům nabízena. V této statistice poněkud netradičně dochází v průběhu let k poklesu, např. u krajů či organizačních složek státu, naproti tomu počet obcí nabízejících bezplatný přístup k internetu od roku 2005 stoupl o 13 %. Potěšitelné je, že na konci roku 2007 poskytovalo bezplatný přístup k internetu 64 % nejmenších obcí, což umožňuje obyvatelstvu přístup k internetu i v nejméně vyspělých venkovských oblastech. Neméně zajímavou statistikou je podíl obcí, které umožňují na svém území připojení k internetu pomocí wi-fi, což ocení především mládež, která je na tento způsob připojení zvyklá; tento způsob veřejného připojení k internetu nabyl na důležitosti především v poslední době, kdy masivně vzrostl prodej levných tzv. netbooků.

Graf č. 4: Přístup na internet v prostorách organizací veřejné správy (k 31. 12. 2007)

[12]

Lidské zdroje

Zajímavá čísla nabízejí statistiky vzniklé z šetření vztahu zaměstnanců veřejné správy k ICT. Každý správný úředník by dnes měl mít k dispozici osobní počítač a služební e-mailovou adresu, jinak je vážně ohrožen smysl jeho práce pro veřejnou správu. Přesně v tomto duchu zobrazuje graf č. 5 příslušný stav platný ke konci roku 2007:

Graf č. 5: Zaměstnanci veřejné správy mající pro svou práci k dispozici (k 31. 12. 2007)

[13]

Je patrné, že nejlépe jsou na tom v tomto směru především organizační složky státu a kraje, kde má k dispozici osobní počítač téměř 90 % zaměstnanců, o něco málo víc zaměstnanců má pak k dispozici služební e-mail, což zřejmě znamená, že se může stát, že některý úředník na e-mail neodpoví, protože prostě nemá odkud. Vcelku vyrovnaná je tato statistika u obcí, kde má k dispozici osobní počítač i služební e-mail shodně 61 % zaměstnanců, což ovšem není nijak vysoké číslo vzhledem k tomu, že veškerá veřejnoprávní agenda by dnes měla být co nejvíce elektronická. Nejhorší situace panuje u velikostní kategorie obcí 1 000 – 1 999 obyvatel, kde má k dispozici svůj osobní počítač s přístupem na internet pouhá třetina zaměstnanců, o něco více, než je zde zaměstnanců se služebním e-mailem. V této statistice se tak poněkud zhmotňuje výraz "maloměsto". Třetím sledovaným ukazatelem je v tomto směru podíl zaměstnanců, kteří se v roce 2007 zúčastnili nějakého počítačového kurzu; k tomu měli poměrně dobrou příležitost, protože mnoho takových kurzů bylo dotováno z Evropského sociálního fondu, záleželo jen na aktivitě příslušných odpovědných pracovníků.

V tomto směru na tom byli nejlépe zaměstnanci krajů (27 %), resp. velkých obcí (17 %). Své zaměstnance téměř vůbec dále v ICT v roce 2007 nevzdělávala "maloměstská" kategorie obcí 1 000 – 1 999 obyvatel, na druhou stranu velice aktivní jsou v tomto směru nejmenší obce, kde prošlo v roce 2007 nějakým počítačovým kurzem 12 % zaměstnanců.

Velice zajímavá jsou také zjištění ohledně podílu organizací, které svým zaměstnancům omezují přístup na internet. Taková opatření mohou být poměrně kontraproduktivní, protože především IT odborníci obecně odmítají pracovat v digitálně omezeném prostředí, nicméně dnešní trend velí z různých důvodů (především neschopnost vedoucích pracovníků dobře zadávat práci či nedostatečná vůle zaměstnanců pracovat) přístup na internet omezovat. Nejdále jsou v tomto směru velké obce nad 20 000 obyvatel (62 % omezuje přístup zaměstnanců na internet), organizační složky státu (57 %) a kraje (46 %). Nejméně pak přístup k internetu svým zaměstnancům omezují malé a nejmenší obce, ovšem v tomto směru by bylo zavádějící je podezírat ze zbytečné liberálnosti; na příslušné aplikační řešení prostě nemají dostatek finančních prostředků.

Shrnutí

Podle zjištěných údajů stav využívání ICT organizacemi veřejné správy zůstává za předpoklady, které byly deklarovány zatím v posledním strategickém dokumentu ČR pro rozvoj informační společnosti - e-Česko 2006. V tomto smyslu je patrný nedostatek koncepčního přístupu ze strany veřejné správy a politické reprezentace, kde často populistická opatření nemají na realitu přílišný dopad. Z hlediska využívání ICT jsou na tom dnes nejlípe především kraje, kterým se na počátku milénia podařilo získat poměrně solidně vzdělané a motivované ICT odborníky, kteří navíc ze svého zaměstnání i přes politické změny většinou neodcházejí, resp. neutíkají, protože jejich významu jsou si vědomi zástupci celého politického spektra. Dobrou pozici mají i velké obce a organizační složky státu, i když především u organizačních složek státu existují určité rezervy, některé poněkud ostudné (např. podíl organizací s vlastní webovou stránkou). Obecně nejhůře na tom jsou menší města, překvapivě pak především maloměsta s počtem obyvatel 1 000 – 5 000, kde dochází z hlediska budování e-governmentu k jisté stagnaci, na rozdíl od nejmenších obcí, kde jsou patrné známky snahy o pokrok, což je všeobecně navázáno na kvalitu personálního obsazení ("je to o lidech"). Možným řešením situace je vedle změny politických priorit především šíření osvěty a vzdělávání mezi všemi zaměstnanci veřejné správy.

Článek byl zpracován na základě údajů následující publikace:

Česko. ČSÚ. Využívání informačních a komunikačních technologií ve veřejné správě ČR v roce 2007. Praha : ČSÚ, 2008. Dostupné z WWW: <http://www.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/p/9703-08 [14]>.