Vážení čtenáři,

kdo by to byl řekl, že se během nedávno skončeného mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci [4] dostanou na pořad i jazykové otázky. Komentátorka Zuzana Kocumová nepřechylovala jména lyžařek, což se stalo (opět) předmětem rozporů a debat [5]. Problematiku záhy na obecnější rovině (opět po čase) otevřela i některá média [6], ale v zásadě nic nového k ní nepřinesla. Přechylování ženských příjmení je sice dílčí, ale citlivou jazykovou otázkou. Víceméně vyvážené a neutrální stanovisko předkládá Ústav pro jazyk český AV ČR ve své Internetové jazykové příručce [7], ale lze samozřejmě nalézt výrazné hlasy pro [8] i proti [9] přechylování.

Nám tu však nejde o rozviřování dalších debat o tomto specifickém jevu českého pravopisu, ale o širší pohled na jazyk, kterým mluvíme, a na zdroje, které nám pomáhají v tom, že tento jazyk používáme "správně" a vytříbeně.

Čínské přísloví praví: "Tři dny nečti a ústa zhrubnou". K rozvíjení kultivovaného jazykového projevu je četba bezesporu jedním z nezbytných předpokladů. Zároveň platí, že tuto schopnost je nezbytné pěstovat od dětství. Je proto třeba ocenit všechny aktivity, které podporují dětské čtenářství [10]. Odborníci se přirozeně zabývají i obecnějšími otázkami četby, o čemž svědčí zpráva z posledního ročníku konference Kniha ve 21. století s tématem "Společnost a četba" [11], aktuální jsou však i specifické otázky související s četbou a rozvíjením jazykových dovedností, jak je vidět na příkladu recenze publikace o rychločtení [12] nebo na analýze stránek, které podporují výuku češtiny [13] (a angličtiny) u dětí se specifickými poruchami učení.

Samotná četba však k tomu, abychom dobře mluvili (a psali) česky, nestačí. Při tvorbě textů se každý z nás často setkává s různými pochybnostmi, které se týkají významu i tvaru slov, jejich skloňování a časování, vzájemného spojování neboli syntaxe a dalších zapeklitostí českého jazyka. V tomto směru představuje neocenitelnou pomůcku už zmíněná Internetová jazyková příručka [14], která je vlastně podstatně rozšířenou a průběžně aktualizovanou verzí klasických Pravidel českého pravopisu. Nejprve byla zveřejněna výkladová část, na začátku letošního roku k ní přibyla i část slovníková [15], a výsledek je tak jedinečným zdrojem pro všechny, kterým není cizí dobrá čeština.

Dalším nepostradatelným pramenem je Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (poslední, 4., vyd. je z roku 2005). Pro dohledávání synonym a dalších souvztažných slov slouží Slovník českých synonym a antonym (Lingea, 2007) a především monumentální Tezaurus jazyka českého (NLN, 2007), kterému byl vzorem známý Rogetův tezaurus [16]. O původu slov se můžeme poučit v Českém etymologickém slovníku (Leda, 2001). Užitečný je i Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (Academia, 2005) nebo Slovesa pro praxi : valenční slovník nejčastějších českých sloves (Academia, 1997). Kromě Slovníku českých synonym a antonym jsou však všechny tyto lexikální pomůcky dostupné jen v tištěné podobě.

Opravdu zapálení zájemci o češtinu prozatím postrádají výkladový slovník velkého rozsahu. Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ; 1. vyd. 1960-1971, 2., téměř nezměněné vyd. 1989) už beznadějně zastaral a nový se teprve připravuje [17]. Potěšitelné alespoň je, že SSJČ je (po registraci [18]) dostupný v elektronické podobě, stejně jako starší výkladové slovníky (Jungmannův Slovník česko-německý [19] a Příruční slovník jazyka českého [20] (včetně kartotéky); digitalizován (ale zatím veřejně nedostupný) je i méně známý Kottův Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický z let 1878-1893, který navazoval na Jungmannův slovník). Přehled o dalších na internetu dostupných (nejen) lexikálních zdrojích podává starší článek M. Opálkové [21].

Jazyk je jev nesmírně složitý a určitě si zaslouží náš zájem. V té souvislosti nás napadá: když březen přestal být měsícem internetu [22], nemohl by se stát měsícem jazykové kultury? V této oblasti by jistě knihovníci a informační pracovníci našli společnou řeč s lidmi z mnoha dalších profesí.