10. prosince 2008 se v Městské knihovně v Praze konala přednáška a panelová diskuze na téma Ideální knihovna, která volně navazovala na listopadový cyklus přednášek věnovaný architektuře současných knihoven v České republice i ve světě. Úvodní přednášku prezentoval ředitel Státní technické knihovny Ing. Martin Svoboda. Tato přednáška byla zkrácenou a aktualizovanou verzí příspěvku, který M. Svoboda připravil spolu s PhDr. Ladislavem Kurkou pro seminář „Knihovna a architektura, knihovna bez bariér“, pořádaný v září 2003 Knihovnou Univerzity Palackého. Širší veřejnost tak měla možnost seznámit se s aktuální tematikou budování arekonstrukce knihoven. Zároveň také M. Svoboda mohl s odstupem pěti let shrnout své zkušenosti se stavbou Národní technické knihovny v Dejvicích.

Původní znění přednášky, koncipované pro odborné publikum z řad knihovníků a architektů, bylo zveřejněno na portálu archiweb.cz [4].

M. Svoboda hned v úvodu zdůraznil, že ideální knihovna jako taková neexistuje, protože knihovna může být ideální (v ideálním případě) pouze pro daný účel, čas (období zhruba padesáti let), knihovní fond a pro konkrétní uživatele v daném místě. M. Svoboda se soustředil na dva okruhy témat: 1. funkce knihovny a 2. proces vzniku knihovny.

Podle M. Svobody jsou dnes knihovny spíše než shromaždištěm knih veřejným prostorem, který jako jeden z mála není ještě zkomercionalizován. Postavením knihovny dává společnost najevo, jak si váží vzdělání a jaké vytváří podmínky pro jeho zprostředkování. Protože jsou knihovny převážně místem studia a soustředěné práce (týká se knihoven studijního typu), jejich pracovní prostředí má klíčovou roli. V ČR jsou stále ještě novinkou individuální učebny nebo učebny vyhrazené pro malé pracovní skupiny – nová NTK už tyto prostory svým uživatelům nabídne. Důležité jsou ale také relaxační prostory a prostory určené pro setkávání a doplňkové činnosti (kavárna, přednáškové a výstavní sály). Kvalitní a promyšlené prostory jsou ovšem pouze předpokladem dobře fungující knihovny – její úroveň je určena především kvalitou knihovního fondu a navazujících služeb.

Druhý tematický okruh se týkal procesu vzniku knihovny od představy ke stavbě. V tomto komplexním a nesmírně komplikovaném procesu hraje zásadní roli promyšlení stavebního programu, a to ještě v období před vypsáním architektonické soutěže. Zde se podle M. Svobody rozhodně vyplatí zaplatit architekta, aby nakreslil knihovnu na daný stavební program a ověřil tak schůdnost původních východisek a požadavků pro zamýšlenou soutěž. Podobně je také důležité spolupracovat v další fázi s architektem specializovaným na interiéry. Z hlediska budoucího provozu je zapotřebí dbát jak na minimalizaci provozních nákladů, tak na kvalitu provedení, na které by se rozhodně šetřit nemělo.

Následující besedy se zúčastnili přední odborníci na knihovny v ČR (v abecedním pořádku): PhDr. Vojtěch Balík, prof. Ing. arch. Miroslav Masák, PhDr. Vít Richter, PhDr. Bohdana Stoklasová a Ing. Martin Svoboda. Z účasti se ze zdravotních důvodů omluvil PhDr. Ladislav Kurka. Besedu moderoval Ing. arch. MgA. Martin Rusina.

Diskuze byla celkově zaměřená na vizi knihovny a na to, jak se jednotlivé typy (veřejné, akademické, specializované odborné) knihoven budou proměňovat v budoucnosti. Všichni panelisté byli zajedno v tom, že v základní typologii pravděpodobně k žádným změnám nedojde, budou se však měnit funkce v jednotlivých typech knihoven. V. Richter i B. Stoklasová, kteří zastupovali Národní knihovnu, se vyjádřili k otázce digitalizace sbírek. Podle B. Stoklasové se přeceňuje role digitálních dokumentů a rozhodně neplatí, že všechno, co je digitální, je volně přístupné. Velká část digitalizovaných materiálů tak bude přístupná pouze v knihovnách, což souvisí s komplikovanou otázkou autorských práv. Nedá se také zcela odhadnout, nakolik budou lidé ochotni číst dokumenty v digitální podobě. Jak ukazují čísla z posledních let, papírová produkce knih rozhodně neklesá. B. Stoklasová zdůraznila důležitost flexibility vnitřního uspořádání knihoven. Jako negativní příklad uvedla novou národní knihovnu v Paříži, kterou v této souvislosti kritizovali i ostatní panelisté.

Změny funkcí knihovny souvisí i se změnami proporcí prostor, jak poznamenal V. Richter. Není už např. zapotřebí velký prostor pro katalogy, zato nabývají na významu prostory pro komunitní funkce. K otázce „otevřenosti“ knihovny a knihovny jako „místa setkávání“ se diskutující vraceli opakovaně. V. Balík se k tomuto trendu vyjadřoval skepticky a kritizoval tendenci, která považuje za „skutečnou veřejnost“ turisty a lidi z ulice místo uživatelů, kteří jdou do knihovny studovat. Podle něj se také často přeceňuje tato „otevřenost“ knihovny na úkor kvality fondu. Na jiný smysl otevřenosti upozornil V. Richter v souvislosti s možností volného výběru. Národní knihovna v současnosti umožňuje velmi omezený volný výběr, asi 40 000 svazků. Novostavba by umožnila rozšířit volný výběr na desateronásobek (univerzitní knihovna v německé Kostnici má např. ve volném výběru jeden milion svazků).

S otázkou otevřenosti knihoven souvisí i skutečnost, že knihovny patří dnes k nejdůležitějším veřejným městským stavbám. Panelisté se proto také zabývali otázkami, jak je pro knihovnu podstatná její poloha ve městě a zda je důležité, aby knihovna byla součástí jádra města. Všichni zúčastnění se shodli na tom, že poloha je pro knihovnu naprosto klíčová. Jednotliví panelisté pak tento bod specifikovali s ohledem na své zkušenosti a své zázemí.

B. Stoklasová vyzdvihla důležitost spojení knihovny s městem a kulturním životem a V. Richter vyjádřil názor, že knihovna by měla stát v centru komunity. Také M. Svoboda zdůraznil, že knihovna by měla být v těžišti svých klientů, což se právě Národní technické knihovně poštěstilo, neboť získala pozemek uprostřed areálu několika technicky zaměřených fakult. V tomto ohledu podle jeho názoru pozemek plánovaný pro novou budovu Národní knihovny není ideální. Otázka umístění nové Národní knihovny však nebyla dále rozebírána. Členové panelu zmiňovali rozmanité zkušenosti s umístěním knihoven v různých městech a zemích. Zatímco nové sídlo Centra vědecko-technických informací v Bratislavě nebo Slovenská Národní knihovna v Martině jsou umístěny na špatně dostupném místě a mají menší návštěvnost, než jaké by jinak mohly dosáhnout, daří se v jiných případech, jak uvedl M. Masák, záměrným umístěním knihovny do sociálně problematické lokality kultivovat její kulturní život a knihovny pak mohou působit jako generátor komunitního života (jak je tomu např. v některých městech ve Velké Británii, týká se to ale především veřejných knihoven).

V závěru diskuze se její účastníci zabývali otázkou, v jaké míře by širší veřejnost měla být vtažena do procesu stavby nové knihovny a zda je vhodné následovat příkladu zemí jako Švýcarsko či Spojené státy, kde se veřejnost často vyjadřuje k novým veřejným stavbám. Stanovisko panelistů bylo v tomto ohledu vesměs skeptické, protože podobná referenda či ankety nejsou součástí kulturních zvyklostí v České republice. Zkušenost s mediální kampaní kolem chobotnice, která se podle M. Masáka redukovala na „líbí - nelíbí“, nepřinesla žádné konstruktivní výsledky, což V. Richter zdůvodnil tím, že knihovna a celý komplex otázek jejího fungování jsou pro veřejnou diskuzi velmi nečitelné.

Nakolik to bylo v daném časovém limitu možné, snažila se tato debata přinejmenším o pojmenování problémů spojených se stavbou či rekonstrukcí knihoven, a díky vzácné přítomnosti našich předních odborníků u jednoho stolu poskytla publiku možnost udělat si o této problematice lepší představu.