Úvod

Málokdo z dnešních třicátníků a čtyřicátníků nebyl zasažen fenoménem časopisu Čtyřlístek [4]. Kultovní komiks začal vycházet v roce 1969 a v jeho tvorbě jeho autoři pokračují dodnes [5]. Za těch skoro už 40 let Čtyřlístek prošel mnoha proměnami [6]; někdo nedá dopustit na jeho podobu ze 70. a 80. let a současné provedení časopisu považuje za úpadkové; dnešní děti ale mohou dobrodružství čtyř postav [7], kocoura Myšpulína, fenky Fifinky, prasete Bobíka a zajíce Pindi hltat stejně jako jejich předchůdci [8].

Je pravda, že kultovnímu komiksu po roce 1989 povstala významná konkurence v podobě jiných, často zahraničních časopisů s kreslenými příběhy pro děti. Před rokem 1989 měl však na českém trhu výsadní postavení – žádný podobný titul neexistoval a náklad, který v nejlepších dobách přesahoval 200 000 výtisků, byl vždy po vydání ihned rozebrán (a to časopis nebylo možné předplatit).

Tím spíše bychom se měli zamyslet, jakými vzory v provedení čtyř třeskoprských [9] přátel byli právě dnešní třicátníci a čtyřicátníci formováni. Toto téma by vydalo na samostatnou, velmi rozsáhlou studii, v tomto textu se proto zaměříme pouze na otázky čtenářství, čtenářských preferencí a čtenářských stereotypů. I ty nám o povaze jednotlivých postav slavného komiksu mohou prozradit mnoho pozoruhodného a doposud neznámého nebo ne zcela známého.

Vycházíme z vlastní analýzy čísel 1 až 169 [10] publikovaných v letech 1969 až 1989 (což mj. znamená, že vyvozené závěry lze bez výhrady plně vztáhnout pouze na toto období). V uvedeném pramenném materiálu jsme jednotlivé postavy sledovali z hlediska výběru a obliby jejich četby, místa, kde čtou, dopadu četby na jejich konání a na sociální interakce. Co tedy čte Myšpulín, co si z četby bere Pinďa, jak častým čtenářem je Bobík a co vede Fifinku k tomu, že si místo vařečky vezme do ruky knihu nebo časopis? Nejen tyto, ale i řadu dalších otázek se v našem textu pokusíme seriózně zodpovědět a vyvodit patřičné závěry.

Souhrnně a stručně lze čtenářské preference našich hrdinů vyjádřit takto (jejich obecné vlastnosti, které také náznakově zmiňujeme, najdete na oficiálních stránkách Čtyřlístku [7] nebo i jinde [11] a ve zcela geniální zkratce pak v č. 60 Přízrak hlubin [12]):

Myšpulín: profesor, nezlomný vynálezce verneovského typu s nekonečnou představivostí, ale i polyhistor a následovník středověkých alchymistů. Není proto divu, že vášeň pro literaturu je podstatou jeho osobnosti – samozřejmě, že jde téměř výhradně o literaturu odbornou, resp. vědeckou. Ne náhodou je pro ilustraci charakteru jeho postavy vybrána na oficiálních stránkách Čtyřlístku kresba, na které je Myšpulín s knihou v ruce [7]. Myšpulínův přístup k četbě lze zkratkou označit jako "literaturou k poznání".

Fifinka: praktická, zároveň však romantická duše třeskoprské domácnosti. Pokud není v kuchyni nebo s kamarády někde na výletě, odpočívá u lehčí literatury, ale ze všeho nejradši má pohádky. V nich a ve svých snech, což v jejím případě bývají často propojené nádoby, si odžívá to, co v bdělém stavu nelze – mj. svou symbolickou sexualitu. Fifinčino pojetí četby by bylo možné označit jako "literaturou ke snění a fantazii".

Bobík: silák, jedlík, sportovec. Je hřmotný, přímočarý, bezprostřední. Před čtením dává přednost jídlu, takže to nevypadá, že by byl vášnivým čtenářem, ale má v oblibě knížky, ze kterých se může dozvědět něco praktického – průvodce, atlasy, příručky, slovníky. Pro Bobíka je typické, že se prostřednictvím četby a literatury dostává k akci.

Pinďa: benjamínek a strašpytel. Přesto (nebo právě proto) k jeho oblíbené četbě patří horory, krváky a další braková literatura, kterou hltá na všech možných i nemožných místech a snaží se jí kompenzovat své vrozené strachy. Vyhledává však i dobrodružnou literaturu, sci-fi a vůbec všechny příběhy, ve kterých je napětí a při jejichž čtení příjemně mrazí v zádech. Pinďa se na četbu dívá jako na cestu k emocionálním zážitkům.

V dalším textu tyto stručné čtenářské charakteristiky doplňujeme výsledky podrobné analýzy.

Myšpulín – četbou a literaturou k poznání

Myšpulínovy schopnosti byly předznamenány už v dětství, na které v č. 47 (Čtyři ve Čtyřlístku) sám Myšpulín vzpomíná takto: "V šesti letech jsem už uměl číst obráceně a počítat od tisíce k nule". Jeho zájmy se pak rozvíjely směrem k přírodním vědám a technice, a už jako malý si "zařídil dílnu a celé dny ... tam vymýšlel a tvořil" (tamt.). Cesta k životní roli mírně potrhlého profesora a vynálezce byla otevřena. Zdá se, že Myšpulína jako typ především technický nezasáhlo klasické vzdělání, což by dosvědčovala jeho neznalost latiny (č. 157 Velmistrova závěť [13]).

Jako každý podobný typ je Myšpulín poněkud nepraktický, roztržitý a nepořádný. Nezdá se, že by své knihy měl uspořádané v nějakém přehledném stavu – naopak. Knihy má uložené halabala, a když nějakou potřebuje, občas se nevyhne zuřivému hledání, ať už je podstupuje sám (č. 126 Mamut na kmíně [14]), nebo s pomocí zbylých třech obyvatel třeskoprského domova (č. 67 Hledači pramenů [15]).

Pro svá vlastní technická a přírodovědecká bádání Myšpulín mnoho literatury nepotřebuje – dá se říct, že vlastně žádnou. Obrovské množství vynálezů [16], jejichž je autorem, přirozeně tryská z jeho povahy, znalostí a dovedností technického génia. V tomto smyslu představuje kvintesenci všech tak trochu vyšinutých vynálezců, ale i odvážných dobrodruhů (nezapomeňme, že Myšpulín nejen rád vynalézá, ale i rád cestuje – viz č. 47 Čtyři ve Čtyřlístku) z románů Julesa Vernea. Tuto inspiraci lze doložit různými náznaky přímo v jednotlivých příbězích třeskoprské čtveřice. Např. když Myšpulín v č. 125 (Víkend s Luckou) prohledává půdu domku v Třeskoprskách, nachází mj. knihu Ocelový svět [17], která by snad mohla být aluzí na Verneovo Ocelové město. Zcela verneovské je pak č. 71 (Trosečníci pouště), ve kterém Myšpulín sestrojí balón, který se podobně jako ve Verneových Pěti nedělích v balóně utrhne a unáší hrdiny neznámo kam. K dovršení aluze si Pinďa navíc tento Verneův román při vzduchoplaveckém dobrodružství čte [18]. To už se však dostáváme na pole poněkud jiné analýzy, kterému se např. ve vztahu k J. Verneovi [19], A. C. Doyleovi [20] či J. Foglarovi [21] podrobně věnovali už jiní.

Myšpulín však podle našich zjištění není jen prototypem verneovského vynálezce a dobrodruha – jeho znalosti a zájmy sahají podstatně dál. Nesmíme zapomenout na jeho vášeň pro chemii – ostatně místo, kde pracuje, je laboratoří [22], nikoliv dílnou. Vzhledem ke způsobům, jakými Myšpulín nakládá s hmotou a jak ji transformuje, můžeme ho odůvodněně pokládat i za pokračovatele středověkých alchymistů. Podobně jako oni je i Myšpulín služebníkem Velkého díla – totiž díla dětské radosti a smíchu. Ostatně k jednomu z nejlepších příběhů patří č. 80 (Tajemství starého alchymisty), kde hlavní roli hraje (téměř) stejnojmenná kniha (Tajemství alchymisty) se zjevně středověkými recepturami, mj. na elixír krásy [23]. Zde se projevuje i typická Myšpulínova vlastnost: když kniha selže (v tomto případě proto, že v ní scházejí listy [24]), pouští se Myšpulín do vlastního experimentování [25], které obvykle přináší nečekané výsledky. Tak poznáváme tvořivého Myšpulínova ducha, který překračuje omezení zaznamenaného poznání a proniká přímo k podstatě a tajemstvím přírody. Tento přístup se pěkně vyjevuje i v příběhu č. 120 (Velký bengál), kde se hlavním hybatelem děje zase stává kniha (opět v podstatě alchymisticko-chemický spis Lučba pro užitek domácí [26]). Tentokrát to nejsou vytržené listy, které jsou překážkou v přípravě receptu, ale nesrozumitelná formulace "špetku kostíku žíhej kosoměrným osvitem". Tu se Myšpulín opět rozhodne překonat svým pokusnictvím [27].

Myšpulínovi bychom křivdili, pokud bychom ho považovali pouze za stoupence techniky a přírodních věd. Jeho záběr je podstatně širší; svou podstatou je Myšpulín polyhistor. Orientuje se v prehistorii, středověkých dějinách, egyptologii, mytologii, kulturologii a řadě dalších oborů. Pro to v příbězích Čtyřlístku najdeme četné doklady. Je to právě Myšpulín, který iniciuje výpravu do Egypta za neznámou pyramidou, protože se o ní dočetl v odborné publikaci [28] (č. 116 Ztracená pyramida). Je to Myšpulín, který v deníku ze 17. století vyčetl tajemství ukrytého pokladu [29] (č. 131 Velká paseka). Není to nikdo jiný než Myšpulín, který si v antikvariátu koupil středověký bestiář [30], jenž v důsledku způsobil Čtyřlístku značné nesnáze (č. 167 Výlet pro čtyři). A v posledku je to Myšpulín, který se coby kulturní antropolog skvěle orientuje v klasických pohádkách, což mu umožňuje rozlousknout mnohé zapeklité situace (např. v č. 94 Muž z láhve [31] nebo č. 135 Zámek bez klíče [32])

Nutno podotknout, že Myšpulín své poznatky využívá i ke korekci informací svých vědeckých kolegů [33] (č. 126 Mamut na kmíně), není ovšem nic známo o jeho publikační činnosti.

Je pochopitelné, že tak široké studijní a badatelské zájmy Myšpulínovi v podstatě neumožňují, aby se intenzivněji věnoval beletrii a vůbec odpočinkové četbě. Zatímco si ostatní ze Čtyřlístku ve svém volném čase čtou, Myšpulín spí (to je pěkně vidět zvláště v č. 25 Za tygří kůží [34]). Někdy usíná i u novin (č. 47 Čtyři ve Čtyřlístku [35]). Sem tam se k relaxační četbě uvelebí na pláži (č. 87 Vzpoura robotů [36]) nebo i doma (č. 74 Neptun jde ke dnu [37]), ale ve srovnání s ostatními jsou to spíše výjimky.

Fifinka – četbou a literaturou ke snění a fantazii

Fifinka je bytost mj. veskrze praktická a pragmatická, což jí umožňuje efektivně se starat o náročnou třeskoprskou domácnost a zajišťovat proviant na desítkách výletů. Ve chvílích volna však uniká do světa fantazie a v oblibě má především pohádky, ale nepohrdne ani vědecko-fantastickým příběhem. Víme o ní, že čte ženské časopisy a občas sáhne i k lehčí relaxační literatuře.

Fifinka je charakterizována jako čtenářka "dlouhých i krátkých, veselých i posmutnělých, prastarých i zbrusu nových" pohádek [38], které dokáže "nejenom číst a poslouchat, ale také vymýšlet a vyprávět ... svým přátelům, kteří je rádi a pozorně poslouchají" (č. 8 Létající koberec). Patří však i k hlavním iniciátorkám výprav do pohádkových říší – v takové roli ji zastihneme např. právě v č. 8, kde své přání vyslovuje zcela otevřeně: "Chtěla bych jednou na vlastní oči vidět nějakou princeznu či královnu a taky ježibabu, draka nebo vodníka. Zkrátka – dostat se tak na nějakém kouzelném koberci, aspoň na chvilku, do země pohádek a prožít tam něco, nač nikdy nezapomenu... ". Pinďa a Bobík hned prohledali "všechny mapy i atlasy", aby v ní Zemi pohádek našli, ale byli samozřejmě neúspěšní. S radou pak přišel nejzkušenější Myšpulín – do Země pohádek se přece putuje ve spánku, ve snech...

Snové výlety (založené v příbězích Čtyřlístku na "skutečných" snech, nebo odehrávající se "reálně") jsou vůbec pro Fifinku charakteristické. Zcela jistě bychom dohledali spojitosti s Freudovým výkladem snů, ve kterém zakladatel psychoanalýzy zdůraznil silný vliv sexuálního pudu na naše snové obrazy a sny interpretoval mj. jako splněná přání. Právě tímto způsobem bychom se mohli dobrat k odpovědím na často kladené otázky ohledně Fifinčiny sexuality a ženskosti vůbec a jejího vztahu k mužské čtyřlístkovské trojici [39]. Příběh, který Fifinka v 8. čísle sní, je totiž korigovaným příběhem klasické Perníkové chaloupky. Fifinka potkává v lese svého Jeníčka, společně dojdou k perníkové chaloupce, kde se pustí do mlsání perníku, ježibaba si jich všimne a chce je chytit. Motiv strkání do pece chybí, Fifinka se s ježibabou honí kolem a uvnitř chaloupky, zatímco Jeníčka posílá do bezpečí. Obrací se tu tedy klasický model, Jeníček je na rozdíl od předlohy víceméně pasivní – zahlédne sice světélko a začne loupat perníček, ale oba zachraňuje Fifinka (Mařenka). Touto svou aktivní rolí se tak vlastně Fifinka očišťuje od své viny, hříchu, trestu a tělesnosti (rozuměj sexuality) – na rozdíl od Mařenky, která naopak tyto aspekty lidského žití v klasickém příběhu zastupuje. Alespoň podle velmi pozoruhodné psychoanalytické interpretace Perníkové chaloupky, kterou provedl Jan Stern [40].

Ostatně i Pinďovy, Bobíkovy a Myšpulínovy snové příběhy z č. 8 stojí v tomto kontextu za pozornost. Všichni tři totiž bojují se svými vnitřními démony. Pinďa se dostává do pohádky o Šípkové Růžence, budí ji polibkem a tím předstihuje rytíře, který Pinďu pronásleduje a jemuž Pinďa nakonec uteče. Bobík v čertově mlýně bojuje se samotným ďáblem a Myšpulín se pustí do křížku s tříhlavým drakem.

Aby toho nebylo málo, hned v následujícím, 9. čísle (Ke třem planetám) se tři čtvrtiny Čtyřlístku (krom nejstaršího a nejmoudřejšího Myšpulína) dostávají na tři různé planety: Bobík na Boburan, Pinďa na Pindii a Fifinka na Fifinuši. Fifinku pronásleduje dravá zvěř, protože přistává rovnou v zoologické zahradě. Tedy symbol nevinnosti, kterým se Fifinka stala v předchozím čísle díky svému prožitku v příběhu Perníkové chaloupky, je znovu ohrožován zvířeckými pudy, divokou, nevázanou sexualitou. Jakmile se však Fifinka bez úhony z nebezpečí dostane, cítí se na planetě – "jak v pohádce" [41].

Do té se nakonec dostává i v 10. čísle (Jeden den v Bubákově). Také tento příběh (stejně jako v 8. čísle) iniciuje Fifinka, když na půdě domku při jarním úklidu najde "prastarého zažloutlého turistického průvodce" [42] po Bubákově. 10. číslo je poslední z trojice rámcových příběhů (v 8., 9. a 10. čísle), ve kterých každý ze "Čtyřlístčanů" prožívá svůj vlastní příběh. Ten Fifinčin se jmenuje Jak Fifinka postrašila strýce Matěje a symbolicky se jím vlastně uzavírá téma Fifinčina očištění z 8. čísla a uchráněné bezúhonnosti z 9. čísla. V 10. čísle vše vrcholí přerodem Fifinky do toho, kdo sám chrání a trestá [43] (je zajímavé, že klíčová scéna se odehrává v knihovně). Fifinčina sexualita byla v příběhu s malým duchem Matýskem definitivně transponována do pozice ochranitelství společného třeskoprského krbu a pomoci bližním a ve všech dalších číslech jen občas probleskne v podobě Fifinčiných "nálad [44]" a zlomyslnůstek [45].

Za dalšími pohádkovými a snovými výpravami se Fifinka vydává i později, ty už však nemají původní symbolickou hloubku. V č. 50 (Signály z neznáma) ji tak zastihneme ve snovém sci-fi příběhu navozeném tematicky odpovídající četbou [46], ve kterém do Třeskoprsk z vesmíru přilétají mimozemští dvojníci Čtyřlístku, vše však končí procitnutím [47]. Ve 144. čísle (Velké čarování) se Čtyřlístek vydává do pohádkové země za zrcadlem, k čemuž je opět inspirován právě Fifinčinou četbou [48]. Natropí tam však značnou neplechu, a tak jeho poslední přání, které původně měl k dispozici od kouzelného dědečka, musí použít k tomu, aby dal vše do pořádku [49].

Po všech pohádkových eskapádách Fifinku přistihujeme i při četbě relaxační literatury (např. v č. 73 Robot to zařídí [50] nebo č. 152 Ohnivá řeka [51]) a dokonce ženských časopisů Vlasta [52] či Žena a móda [34]. Vzhledem k jejím náročným zážitkům z transformačně-pohádkových příběhů bychom jí to snad mohli odpustit.

Nesmíme také zapomenout na to, že Fifinka je jedinou z naší čtveřice, která je literárně činná (pokud nepočítáme reportáže, které vytvořil každý ze Čtyřlístku v č. 100 Zvláštní vydání [53]). Je autorkou scénáře V džungli [54], který se Čtyřlístek rozhodl realizovat v č. 53 (Zaostřeno na šelmy - zde se dokonce dovídáme, že Fifi těch scénářů možná napsala víc), a muzikálu Soumrak loupežníků [55], provedeného Čtyřlístkem ve stejnojmenném č. 85.

Bobík – četbou a literaturou k akci

Bobík je jednoduchý a přímočarý jedlík, silák a sportovec a tomu odpovídá i jeho vztah k literatuře. Jídlo je mu zcela určitě milejší než kniha, jak dokládá příhoda v č. 120 (Velký bengál [56]), ale to neznamená, že by Bobík byl čtenářský ignorant a knihám, literatuře a četbě se vyhýbal. Většina čtenářů Čtyřlístku vzhledem k Bobíkově "akční" povaze asi získala dojem, že Bobík moc nečte, ale to není pravda.

Bobík skutečně není klasickým velkým čtenářem, ale zato je z třeskoprské čtveřice tím, kdo si před řadou výletů dělá – řečeno odbornou terminologií – nejdůkladnější informační přípravu. V Bobíkově případě to obvykle obnáší studování průvodců, příruček, atlasů, slovníků a další naučné literatury, kterou si obvykle s sebou bere i na cesty. Tady se nám tedy vyjevuje Bobíkova tvář, která obvykle při povrchním "čtení" jeho povahy zůstává ukryta – touha nasát informace, dozvědět se o místě budoucího pobytu co nejvíce, být vždy připraven zjistit další detaily a sdělit je svým kamarádům. V tomto smyslu nezná Bobík oborové hranice – k jeho studijní základně, ze které čerpá na společných výletech, patří třeba turistické průvodce, sportovní příručky, atlasy hub nebo dokonce jazykové slovníky. Ostatně i starost o mapy a jejich používání je obvykle Bobíkovou záležitostí.

Je to právě Bobík, který se s Pinďou pouští do prohlížení všech map a atlasů, aby objevili Zemi pohádek, do které si v č. 8 (Létající koberec) přeje dostat Fifinka (o tom ostatně také výše). Ale ani při cestách do podstatně prozaičtějších destinací Bobík neváhá. V č. 22 (Poklad starého opata [57]) nebo č. 105 (Omyl velkého mága [58]) ho přistihujeme při používání turistických průvodců, i když v obou těchto případech může jít i o jiný typ dokumentů – např. populárně-naučnou literaturu o dějinách nebo architektuře (v prvním případě Bobík ostatním předčítá o historii kláštera, v druhém o původu hradu). Před cestou do středověké minulosti (v č. 72 Všichni za jednoho) mu nečiní obtíže doplňovat si pomocí slovníku znalosti staročeštiny [59], který pak zdárně používá i v cílovém časoprostoru, tj. při komunikaci s lidmi z tehdejších časů [60]. Nepřekvapí ho ani výprava do hor (v č. 39 Ďáblova stěna), pro kterou má promptně připravenou publikaci ABC horolezce [61], která se pak na cestě velmi hodí [62]. Naučnou literaturu s sebou Bobík bere i při prosté procházce do lesa, kde se často osvědčuje atlas hub [63] (č. 59 Popelka v domě) – i když někdy se zdá, že tuto Bobíkovu specializaci přebírá Myšpulín [64] (č. 119 Pes na stopě). Ale možná v takových případech (kromě č. 119 ještě č. 97 Past na medvěda [65]) má tuto literaturu Myšpulín právě od Bobíka.

Přes všechno, co jsme doposud o Bobíkovi stran četby a literatury řekli, zůstává Bobík především mužem činu, který si většinou dokáže poradit bez příruček, což hezky dokládá příhoda [66] z č. 101 (Strážci majáku). Navíc, pokud se (obvykle náhodou) dostane do styku s nějakou odbornější literaturou, s ochotou ji přenechává Myšpulínovi – jak se děje např. v č. 80 (Tajemství starého alchymisty [23]), č. 120 (Velký bengál [26]) nebo č. 131 (Velká paseka [29]). Jakmile se však ukáže praktická použitelnost takových knih, dokáže je Bobík náležitě ocenit [67] (č. 120 Velký bengál).

Kromě své oblíbené naučné literatury a letmého kontaktu (obvykle fyzicky doslovného, jak je vidět z výše uvedených příkladů) s knihami odbornými se Bobík ve volných chvílích věnuje relaxační četbě. O její povaze nedokážeme říct nic bližšího (viz např. č. 25 Za tygří kůží [34] nebo č. 73 Robot to zařídí [68]), krátká textová ukázka v č. 28 (Boj o zlato - " ...pak tiše otevřel a proklouzl úzkým světlíkem... " [69]) by nás snad mohla opravňovat k hypotéze, že se obvykle jedná o detektivky.

Pinďa – četbou a literaturou k emocionálním zážitkům

Pinďa je ze čtyřlístkovské čtveřice nejmladší a nejlépe ho charakterizuje asi jeho bojácnost a lekavost, i když jinak vyniká třeba v běhu. To, že je benjamínkem, mu občas ostatní dávají najevo a snaží se jeho chování a jednání usměrňovat. Dá se říct, že ve čtveřici představuje Pinďova postava roli mladšího bratra (zatímco Bobík je starší bratr a Myšpulín s Fifinkou rodiče) [70], a tomu odpovídá i výběr jeho četby. K němu ovšem přispívá ještě jedna podstatná charakteristika – Pinďa je totiž zajíc. A zajíci jsou z podstaty svého druhu plaší a bojácní. To dosvědčuje i sám Pinďa, když se v č. 47 (Čtyři ve Čtyřlístku) svěřuje: "Nerad to říkám, ale od malinka jsem byl ustrašený. Bál jsem se ve dne, za večera a nejvíc v noci. ... Moc se bojím tygra a lva, ba i jestřába, vlka a lišky, musím tedy být ostražitý".

Pinďova bojácnost je doložitelná v mnoha příbězích Čtyřlístku [71], ale snad nejlépe je vystižena v č. 10 (Jeden den v Bubákově). Fifinka na půdě domku při jarním úklidu najde "prastarého zažloutlého turistického průvodce" po Bubákově. Pinďa hned ve svém vrozeném strašpytlovství hledá důvody, aby se po stopách průvodce nemusel vydat [72] ("Pinďa, když uslyšel o výpravě za bubáky, ustrašeně svěsil ouška. ‘Ono to tak snadno nepůjde,’ připomenul a zalistoval pozorně ve staré zažloutlé knížce. ‘Tady se píše, že se do Bubákova nedostaneme ani pěšky, ani na kole, ani vozem, a vlakem a parníkem nebo aeroplánem už vůbec ne.’ ”).

Pinďovo strašpytlovství je však dvousečné. Pinďa se v různých situacích bojí často, ale když přejde prvotní úlek, prokazuje Pinďa bojovného a odvážného ducha, svůj strach překonává a dokáže se s danou situací se ctí vypořádat. Někdy zase Pinďu objevujeme v situacích, kdy zůstává naprosto klidný, přestože charakter situace tomu naprosto neodpovídá (a ostatní ze Čtyřlístku mají takříkajíc oči navrch hlavy), nebo si dokonce v takové situaci libuje. Tyto případy hezky dokládá např. č. 71 (Trosečníci pouště), ve kterém je Čtyřlístek ve "verneovském" balónu unášen do neznáma. Pinďa si však ve chvíli, kdy se balón utrhává a kdy přichází bouřka, nevzrušeně čte Verneův román Pět neděl v balóně [18] (o tom také výše v pasáži o Myšpulínovi). Jak se zdá, v četbě pokračuje i při další anabázi, aniž by ho vyrušil třeba příchod neznámých a na první pohled nebezpečných beduínů [73] (ti ostatně později od Čtyřlístku dostávají Verneův román darem [74] na památku).

Pinďova četba, resp. její výběr, je tedy předurčena jeho povahou – a zároveň Pinďovy vlastnosti jsou touto četbou dále rozvíjeny a podporovány. Jednoduše řečeno, Pinďa se při čtení rád bojí – a tím si kompenzuje skutečný strach nejen ze všech predátorů (viz výše), ale obecně i ze všech skutečností, které by mohly – ať už domněle nebo skutečně – ohrozit Pinďův zaječí život. Tyto predispozice Pinďu nasměrovaly k četbě hororů, krváků a další podobné brakové literatury, ve které převažují prvky evokující emoce jako strach, děs, úzkost apod. Pinďa je ostatními od četby této literatury (marně) zrazován (o tom podrobněji níže), ale my se domníváme, že její četba je pro Pinďu přímo až sebezáchovnou nutností. Docházíme tedy k úplně opačnému závěru než Ivo Fencl, který ve svém článku Pinďův strach [71] dovozuje (podle nás zcela zjevně naprosto nesprávně), že Pinďova "vyjukanost" je způsobena četbou hororové brakové literatury (Fencl zaměňuje příčinu za následek a opomíjí prohlášení samotného Pindi o tom, že se bojí už "od malinka" - viz výše).

Pinďa je čtenářem náruživým. Základy k tomu byly zřejmě položeny už v dětství, kdy mu maminka a zřejmě i dědeček vyprávěli, resp. četli pohádky. Zatímco – podle vlastních Pinďových slov – "[m]aminka mi nikdy nevyprávěla pohádky o králích a princeznách, ale o krásné zelené přírodě" (č. 47 Čtyři ve Čtyřlístku), dědeček činil pravý opak [75] (tamt.). Z hlediska Pinďovy identity je zvláště pozoruhodná pohádka, kterou mu předčítá dědeček a která začíná: "Byl jednou jeden král a královna a ti měli malého králíčka". Neztotožnil se v raném dětství Pinďa s tímto vyprávěním a nezískal tak některé povahové rysy králíka, ač sám zjevně zajícem? To už je ovšem otázka pro jiné badatele.

Z podrobné analýzy Pinďovy četby vyplývá, že výše zmíněné horory a krváky nejsou zdaleka jediným (a možná ani ne hlavním) žánrem, který Pinďa čte. Vyhledává také dobrodružné žánrové příběhy, ve kterých se rozvíjí napětí a ke kterým patří např. indiánky, kovbojky, pirátské historie a okrajově i sci-fi. Pokud tedy Myšpulín v č. 125 (Víkend s Luckou) na půdě objevuje fantastickou literaturu s tituly jako Žlutý přízrak, Invaze z vesmíru nebo Ocelový svět [17], mohli bychom je přičíst právě Pinďovi, i když – jak jsme viděli výše – sci-fi literatuře se nevyhýbá ani Fifinka. Ta však tak na rozdíl od Pindi nečiní v touze po napětí, ale kvůli hledání fantazijních světů. Sci-fi žánr je dostatečně široký, aby si v něm našel každý něco – a tak v č. 93 (Haló, tady Ufoni) přistihujeme Pinďu i s Bobíkem při poslechu rozhlasové hry o ufonech [76]; jejich zájem o tento druh příběhů vystihuje i nadšení, se kterým se k závěru vyprávění k rozhlasu vracejí [77]. Svou oblibu žánru sci-fi [78] ostatně neskrývá ani sama scénáristka Čtyřlístku, Ljuba Štíplová.

Ještě jednu věc má Pinďa s Fifinkou částečně společnou – snění. Zatímco u Fifinky představuje podstatnou část jejího duševního světa, u Pindi jde spíše o nahodilé příhody. Nalézáme v nich však zvláštní synchronicitu [79]. Při výpravě na hrad "krutého rytíře Ruprechta” v č. 88 (Za čest krále) si Pinďa před spaním čte stejnojmennou, zřejmě dobrodružně-historickou knihu [80]. Při čtení usíná a ve snu se mu začíná rozvíjet příběh obléhaného a dobývaného hradu. Stejné schéma, tedy výlet na určité místo, související četba, usnutí nad knihou a rozvíjení propleteného tématu (reálného i fikčního) ve snu, nacházíme i v dalších příhodách Čtyřlístku. V č. 158 (Vlak do Oklahomy) tak např. Pinďa ve vlaku při cestě do chatové osady Oklahoma usíná nad kovbojkou [81] a zdá se mu o přepadení vlaku na Divokém západě.

Jednota místa a četby je vlastně pro Pinďův výběr literatury typická. Když se v č. 25 (Za tygří kůží) Čtyřlístek vypravuje do Afriky "na tygra", Pinďa si "shodou okolností" čte knihu Lovy v Africe [34]. Když Čtyřlístek v č. 71 (Trosečníci pouště) podniká verneovskou výpravu balónem, Pinďa nemůže číst nic jiného než právě Pět neděl v balóně [18]. Ve chvíli, kdy Čtyřlístek tráví čas u rybníka Blaťáku (č. 77 Záhadný škuner), Pinďa čte pirátskou literaturu [82]. Tento výběr literatury není nahodilý a nelze ho přičítat pouze snaze scénáristky Čtyřlísku (tj. Ljuby Štíplové [83]) o rozvíjení příběhu. Domníváme se, že souvisí s další Pinďovou charakteristickou vlastností – a totiž jeho potřebou co nejhlubšího emocionálního prožitku z četby, který je podporován právě autentičností prostředí (tedy četby knihy v podobném prostředí, ve kterém se odehrává její děj).

Na druhou stranu se zdá, že Pinďovi četba dobrodružné literatury pomáhá překonávat jeho obavy ze skutečnosti – a v jistém smyslu tak pro něj je biblioterapií. Např. když se v č. 25 (Za tygří kůží) chystá výprava do Afriky, Pinďa zcela bohorovně prohlásí, že jde "na tygra" [34]– přestože jak víme z č. 47, tygra se moc bojí. Své tady mohla vykonat jistá nerozvážnost, ale možná významnější vliv měla právě četba knihy Lovy v Africe. Stejně tak v už několikrát zmiňován č. 71 (Trosečníci pouště) Pinďa čte Pět neděl v balóně bez strachu ze svízelné situace. Konstrukci o tom, že Pinďu četba zbavuje strachu, poněkud narušuje situace v č. 77 (Záhadný škuner), kdy objev domnělé pirátské lodě vyvolá Pinďův úlek navzdory tomu, že čte právě pirátskou literaturu [82].

Vidíme, že Pinďova četba je žánrově bohatá a že si ji Pinďa vybírá v souladu s prostředími, ve kterých se pohybuje. Prozatím jsme se však vyhýbali četbě, která se z počátku zdála být pro Pinďu nejtypičtější – hororům a krvákům. Přitom přímé důkazy o tom, že Pinďa čte právě tuto literaturu, nacházíme jen ve dvou příbězích Čtyřlístku. V č. 47 (Čtyři ve Čtyřlístku) se Pinďa této četbě věnuje potají, když ostatní (domněle) nejsou doma, a ze skrýše za knihovnou vytahuje takové tituly jako Neviditelná hrůza, Fantom paneláku či Vyjící přízrak [84] (první z nich opět souvisí s tím, že Myšpulín právě v tomto příběhu Čtyřlístku vynalezl prášek způsobující neviditelnost). V č. 53 (Zaostřeno na šelmy) se o nespecifické "brakové literatuře" zmiňuje Fifinka [85]. K tomuto typu četby by pak snad šlo zařadit i titul Žlutý přízrak, který Myšpulín v č. 125 (Víkend s Luckou) objevuje na půdě [17].

Přes pouze dílčí doklady však není pochyb o tom, že Pinďa má tuto četbu, tedy horory, krváky a brakovou literaturu obecně, ve velké oblibě. V č. 47 (Čtyři ve Čtyřlístku) jí nese pořádný balík [86] a v č. 53 (Zaostřeno na šelmy) z Fifinčina vyjádření vyplývá [85], že ji čte opravdu často. Proč tomu tak je, jsme se snažili vysvětlit hned na počátku této podkapitolky. Zbývá ještě objasnit, proč je Pinďa ostatními od četby této literatury tak vytrvale a tak vehementně zrazován (č. 88 Za čest krále [87], č. 47 Čtyři ve Čtyřlístku [86], č. 53 Zaostřeno na šelmy [85]). Myšpulín, Bobík a Fifinka mají totiž na tzv. brakovou literaturu typický názor a upírají jí jakoukoliv hodnotu. V Pinďově případě má navíc ještě podle nich zvyšovat a podporovat jeho strachy, obavy a lekavost. To jsme však v našem textu spolehlivě vyvrátili a naopak jsme prokázali vysokou funkčnost této četby právě s ohledem na základní charakteristiky Pinďovy postavy. Tyto výsledky jsou v souladu s některými teoriemi brakové literatury [88] a navíc potvrzují i ambivalentní vztah společnosti k této části písemnictví, který byl scénáristkou (nevědomě?) injektován i do příběhů Čtyřlístku. Totiž: na jedné straně je braková literatura zcela odmítána (postoje Myšpulína, Fifinky a Bobíka), na druhé straně je s oblibou čtena a oceňována (analýza Pinďovy četby a jejích dopadů na Pinďovu psychiku).

Závěr

Na závěr už jen malá poznámka. Pinďa čte náruživě. A kdekoliv. Ve vlaku, v balóně, na stromě, ve stanu, doma v křesle, prostě všude, kde se dá. Určitě proto není náhoda, že si student Fakulty výtvarných umění VUT v Brně Lukáš Berta pro svou bakalářskou práci jako hlavního hrdinu vybral zestárlého Pinďu. Právě jemu totiž ve svém zvláštním čísle časopisu Čtyřlístek nazvaném Zápisky z podzemí [89] vkládá do úst citáty ze stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského a provádí tak svébytnou interpretaci tohoto nejdůležitějšího díla ruského klasika. Ale nejen to: vytváří tím napětí mezi světem literatury pro děti a literatury pro dospělé. Zatímco "mladý", "věčný", nestárnoucí Pinďa klasického Čtyřlístku ustrnul na dobrodružně-brakové četbě, zestárlý, dospělý Bertův Pinďa se zaobírá myšlenkami ze zásadního Dostojevského díla. Možná ne náhodou Bertova intepretace končí obrázkem u četby usínajícího Pindi [90] (který jsme v původním kontextu viděli už výše [81]). Dostojevského podzemí jako extrémní model svobody je tu propojeno se světem literatury, četby a snění jako světem tvůrčí činnosti, fantazie a volnosti.

Kruh se tak uzavírá: v Myšpulínovi, Fifince, Bobíkovi a Pinďovi nacházíme sami sebe, poznávající, snící, hledající a strachující se. Co čtou oni, čteme i my. Čím jsou oni, tím jsme i my. Nebo bychom alespoň chtěli být.