V minulých týdnech proběhla na českém internetu bouřlivá diskuse, která se týkala nedávného rozhodnutí společnosti Vodafone [4] blokovat svým zákazníkům ilegální a nevhodný obsah webových stránek. Někteří tento krok schvalovali jako zvýšení bezpečnosti zejména a pro děti; ostatní v tom ale viděli jen první kroky k cenzuře celého internetu.

Jak to vše začalo? Ve čtvrtek 26. června 2008 se v budově Ministerstva kultury [5] konala konference s názvem „Internet a zákon: Regulace a samoregulace na internetu“. Akce se konala v rámci projektu Safer Internet [6], a reagovala na aktuální legislativní změny, které se týkají právě internetu (např. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách [7] Evropské komise z prosince 2007 a související změny a novely našich zákonů). Ve zkratce jde o to, že některý obsah, zejména komerční vysílání videa, by měl podléhat podobné regulaci jako televizní vysílání (na Ikarovi se o tom hovořilo např. v červnovém úvodníku [8]).

Na konferenci Internet a zákon se sešli zástupci různých zúčastněných skupin, mezi něž patří televizní stanice, poskytovatelé internetového připojení, mobilní operátoři apod., a diskutovali o tom, jakým způsobem vůbec k internetu přistupovat. Tedy zda je potřeba nějaká pevná regulace z vnějšku (jako RRTV [9] dohlíží např. na televizní vysílání), nebo jestli to je zbytečné a internet si vystačí se samoregulací. Podrobnější informace o uvedené konferenci lze získat v článku nazvaném „Regulace jako budoucnost Internetu? [10]“. Nyní se zaměřme zejména na zmíněné blokování nevhodného obsahu.

Přemysl Filip, tiskový mluvčí společnosti Vodafone [4], hovořil ve svém příspěvku zejména o rizicích, se kterými se mohou především děti na internetu setkat. Zároveň upozornil, že Vodafone už od února nabízí tzv. „dětský profil“, který po aktivaci zamezuje přístupu k erotickému obsahu na portálu Vodafone Live! [11] a blokuje volání na čísla s vysokým tarifem (předčíslí 900, 906, 909). Nyní udělala firma ještě další krok, blokování rozšířila na celý internet (týká se samozřejmě jen zákazníků, kteří se připojují přes Vodafone). Od 26. června 2008 byl tedy automaticky zamezen přístup k internetovým stránkám s nelegálním obsahem. Podrobnosti viz tisková zpráva [12]:

„Dětskou pornografii nebo propagaci rasismu považujeme za natolik společensky nebezpečný obsah, že jsme přístup k němu automaticky zablokovali u všech našich zákazníků,“ říká Přemysl Filip, senior manažer společenské odpovědnosti Vodafonu ČR a dodává: „Službou reagujeme na rostoucí zájem rodičů o ochranu dětí před nevhodným obsahem, který na ně v internetovém a mobilním světě číhá.“

Toto oznámení udeřilo jako blesk a odstartovalo na odborných serverech bouřlivé diskuse. Přestože tento krok někteří uživatelé přivítali, mnohem častěji se ozývala ostrá kritika. Výrazy jako „cenzura“, „policejní stát“, „Velký Bratr“ apod. záhy zaplavila diskusní fóra a blogy. Aktivnější uživatelé začali navrhovat petice, psali otevřené dopisy atd. Osobně si nemyslím, že by tato událost znamenala konec svobodného internetu či počátek hrozivé cenzury; ale na druhou stranu se nejedná o úplně banální záležitost.

Co se týče zjišťování závadných stránek, Vodafone [4] využívá databázi známé britské neziskové organizace Internet Watch Foundation [13]. Ta funguje již od roku 1996 a v mezinárodní spolupráci s řadou partnerů vyhledává stránky s nevhodným nebo nelegálním obsahem (zejména ty, které se týkají sexuálního zneužívání dětí). Takové stránky se následně dostanou na tzv. černou listinu (blacklist), podle které mohou poskytovatelé internetových a mobilních služeb filtrovat či blokovat přístup k nevhodnému obsahu.

Lidé si v diskusích velmi často kladli otázku, zdali na to má Vodafone [4] právo. Skutečně jde o zajímavou situaci, protože oni v podstatě svévolně blokují obsah, který navíc hodnotí organizace pod legislativou jiné země. Nicméně jedná se o legitimní krok; je to stejné, jako když se třeba obchodní řetězec rozhodne, že nebude prodávat nějaký druh zboží nebo přestane nabízet výrobky určité firmy – není to „blokování jídla“ podpořené zákonem, ale je to zkrátka jejich volba. Zákazníci mají zase na oplátku možnost změnit obchod či operátora.

Další otazníky se točily kolem toho, jestli má tato blokace vůbec nějaký význam. Stránky s dětskou pornografií nejsou zrovna běžně přístupné. Navíc pokud je někdo záměrně nevyhledává, tak se na ně pravděpodobně nikdy nedostane. IWF [13] také samozřejmě nevyfiltruje všechno, takže něco se přeci jen zobrazit může (zde ale přichází ke slovu automatický systém, který s pomocí sémantické analýzy zkoumá neznámé weby, a pokud objeví potenciálně ilegální obsah, web se po kontrole administrátora přidá do blacklistu). I kdyby však takový filtr „ochránil“ byť jen několik dětí, už tehdy by to myslím mělo smysl.

Zatím to tedy vypadá, že krok Vodafonu [4] schvaluji – a je to do jisté míry pravda. Nebýt jednoho nepříjemného problému, který jsem si nechal záměrně až na závěr, by se jednalo o skvělý projekt. Tím relativně zásadním problémem je ale skutečnost, že blokování obsahu je „povinné“ – respektive není možné ho nijak deaktivovat.

Toto považuji za velkou chybu, protože docela zajímavá funkce se rázem proměnila v potenciální nevýhodu. Na místo pozitivních ohlasů se na společnost snesla smršť kritiky a negativních reakcí. Dětský filtr je dobrý nápad, ale není nejmenší důvod vztahovat ho i na dospělé zákazníky. Jistě lze argumentovat, že stránky s dětskou pornografií nebo propagací rasismu by neměl navštěvovat nikdo, ale zákazník by měl mít i v tomto případě možnost volby. Klidně mohou to blokování doporučit, klidně mohou před otevřením stránek zobrazovat varování a upozornění, ale konečné rozhodnutí by mělo být skutečně jen v rukou uživatele.

Kromě určité „touhy po svobodě“ existují i další důvody, proč preferovat volitelnou (de)aktivaci. Jedním z nich je i zmiňované – byť jen marginální – riziko zneužití (manipulace s informacemi, cenzura). Některé materiály také nemusí být přímo ilegální a člověk si je může chtít prohlížet ze zajímavosti či z důvodu nějaké práce. V neposlední řadě také existuje možnost chyby – systém může omylem zablokovat i přístup na bezproblémové weby.

Blokování nelegálního a nevhodného obsahu tedy považuji za docela dobrý nápad, a byl bych rád, kdyby se zapojili také další operátoři a poskytovatelé. Podmínkou by ovšem musela být uvedená možnost volby. Lidé koneckonců nevnímají jakákoliv omezení příliš nadšeně, navíc zároveň existují již zmíněná rizika chyb, selhání či zneužití. Otázka internetové bezpečnosti je sama o sobě dosti citlivá, je proto vhodné stejně citlivě volit i ochranná opatření.