Na pondělí 19. listopadu 2007 SKIP [4] a knihovna Goethe-Institutu v Praze [5] připravily seminář Čtenářství, jeho význam a podpora s podnázvem Výzkum, teorie a praxe v Česku a Německu. Během několika hodin jsme tak měli možnost si poslechnout velmi zajímavé přednášky prof. Dr. Christine Garbe, prof. PhDr. Jiřího Trávníčka, M. A., a Mgr. Zlaty Houškové.

Čtení v Německu: aktuální výsledky, stav problematiky a koncepty podpory čtenářství – prof. Dr. Christine Garbe

Prof. Dr. Christine Garbe působí na Nephanské univerzitě Lüneburg (Německo) jako profesorka na Ústavu pro německý jazyk a literaturu a jejich didaktiku.

Na přednášce byla představena studie PISA, studie IGLU a výsledky výzkumu čtenářské socializace.

Studie PISA

Ch. Garbe představila studii PISA [6] (Programme for International Student Assessment), mezinárodní srovnávací studii OECD, která umožňuje mezinárodně měřit výkony žáků a žákyň. Na vzdělání se zde pohlíží jako na lidský kapitál – hospodářský faktor. Poprvé byla tato studie provedena roku 2000, od tohoto roku je opakována v tříletých intervalech. Další studie proběhne roku 2009, měli by se jí zúčastnit žáci 87 % zemí, které se podílí na světovém hospodářství. Cílem je zjistit výkon patnáctiletých žáků, tedy žáků na konci povinné školní docházky (je testován vzorek 3 500 – 50 000 žáků z každé země). Smyslem není ohodnotit učební plán školy, ale zjistit, co budou žáci v životě potřebovat a co z toho se ve škole naučili, tedy jak dokáží žáci své znalosti aplikovat na nové situace.

Žáci dostali 41 textů, z toho 62 % souvislých textů (převažoval výklad, dále argumentace, povídka, popis a návod) a 38 % nesouvislých textů (diagramy, grafy, formuláře atd.). Převažovaly tedy odborné texty a literatura faktu. Ke každému textu žáci dostali čtyři až pět úkolů.

Během výkladu byl často používán termín „čtenářská kompetence“ (reading literacy), proto předkládám definici konsorcia PISA, kterou představila i přednášející: „Čtenářská kompetence znamená, že je člověk schopen rozumět, používat a reflektovat psané texty, aby dosáhl vlastních cílů, rozšířil své vědomosti a potenciál a účastnil se společenského života“. Čtenářská kompetence se skládá ze dvou prvků - z primárního využití informací obsažených v textu (celkově pochopit text, interpretovat ho) a ze apojení externích vědomostí (reflektovat obsah a formu textu).

Na první studii (2000) se podílelo 31 zemí, 80 % úkolů se týkalo čtení. PISA definuje pět stupňů čtenářské kompetence, přičemž stupně II by měli dosáhnout všichni patnáctiletí žáci. Takřka každý čtvrtý německý žák však tohoto stupně nedosáhl (13 % dosáhlo kompetenčního stupně I, 10 % nedosáhlo ani stupně I). Toto bylo pro Německo, které se považovalo za vzdělaný národ spisovatelů a básníků, velkým zklamáním, které dostalo název “Šok z PISY”. (Společně s Německem byly pod průměrem zemí OECD i Česká republika, Portugalsko, Ruská federace nebo např. Brazílie. Naopak nejlepšího výsledku dosáhlo Finsko, na druhém místě Kanada, dále Nový Zéland a Austrálie.)

Žák, který nedosáhl ani kompetenčního stupně I, má předpoklad stát se sekundárním neboli funkčním analfabetem, tedy člověkem, který se ve škole naučil číst a psát, ale tyto dovednosti nepoužívá, a tak je zapomene. V Německu jsou mezi dospělými odhadem cca čtyři miliony funkčních analfabetů. Pro tento jev jsou rizikové následující skupiny:

• imigranti (rodiny, jejichž děti sice vystudovali německou školu, ale doma německy nemluví),
• sociálně slabé rodiny (malou podporu v rodině by měla vyrovnat právě škola; obecně platí, že v německých sociálně dobře situovaných rodinách vyrůstají děti s dobrými studijními výsledky)
• a chlapci (ti ve čtení dosahují daleko horších výsledků než dívky, které jsou lepší o 0,5 kompetenčního stupně na jeden ročník docházky).

Špatný výsledek německých žáků pravděpodobně souvisí s tím, že 42 % dětí (52 % chlapců) nečte pro potěšení, ale protože číst musejí. Pro srovnání uveďme, že ve Finsku z tohoto důvodu (tj. protože se jedná o povinnost) čte zhruba 22 % žáků, naopak v Japonsku se to týká asi 55 % žáků, přesto ve studii PISA dopadlo lépe než Německo.

Studie PISA z roku 2003 testovala z 80 % matematiku, PISA z roku 2006 přírodní vědy (výsledky však ještě nejsou známy), v roce 2009 se bude testovat opět čtení.

Studie IGLU

V této studii z roku 2001 byli testováni nejenom žáci zemí OECD, ale i zemí rozvojových, vzorek byl tedy širší. Oproti studii PISA byli navíc testováni žáci mladší – na konci prvního stupně (4. třída), kdy by měl být ukončen primární proces učení (umět číst a psát). V této studii Německo dopadlo lépe: bylo na 11. místě z 35, navíc pouze jedna desetina testovaných nedosáhla kompetenčního stupně II (ze čtyř; žáci čtvrté třídy by měli dosáhnout stupně III). U žáků tohoto věku navíc nebyl tak velký rozdíl mezi dívkami a chlapci. Rozdílem je i to, že pouze 18 % z nich nečte pro potěšení (ve studii PISA to bylo 40 %). Ačkoliv se zdá, že výsledky této studie jsou lepší, jejím závěrem je, že 40 % žáků čtvrté třídy není dostatečně připraveno na druhý stupeň základní školy.

Čtenářská kompetence podle IGLU se stejně jako v PISE skládá z využití informací obsažených v textu a ze zapojení externích vědomostí. Jejich výsledky jsou ale rozdílné: výsledkem využití informací v textu je rozeznat a reprodukovat explicitně uvedené informace a vyvození jednoduchých závěrů. Výsledkem zapojení externích vědomostí je vyvodit a odůvodnit komplexní závěry, interpretovat přečtené, dále zkontrolovat a ohodnotit obsah a jazyk.

Výsledky výzkumu čtenářské socializace

Ch. Garbe nejprve upozornila, že bychom si měli být vědomi faktu, že čtení není nic automatického, přestože nám to tak připadá. Citovala Pöpela, který řekl, že „vyjádřit jazyk písmem byl jedním z největších výkonů člověka”. Měli bychom si tedy uvědomit, že pro děti je naučit se číst a psát velmi obtížný úkol, o němž se říká, že vyžaduje reorganizaci mozku. Navíc to, co chceme po dítěti za relativně krátkou dobu, lidstvu trvalo velmi dlouho.

Pojem čtenářská socializace je v Německu znám od 70. let. Na rozdíl od čtenářské výchovy zahrnuje i neúmyslné vlivy, např. jiných médií (mj. televize). Příkladem neúmyslného vlivu může být i to, když dítě vidí své rodiče ráno číst noviny.

Ch. Garbe představila schéma, jak (podle Grafa) dochází k literární socializaci:

1. Primární literární iniciace – u dětí do šesti let, vliv má rodina a mateřská školka.
2. Dětská četba s potěšením – od nástupu do školy po počátek puberty (šest až dvanáct let), vliv má hlavně škola, popř. knihovna.
3. Čtenářská krize - dvanáct až šestnáct či sedmnáct let, vliv mají hlavně vrstevnící, dále televize, ICQ, telefon, časopisy pro mládež, internet.
4. Sekundární literární interakce – od šestnácti let, vliv mají opět učitelé, dále vrstevníci, knihovny. Výsledkem je koncepční čtenář, estetický čtenář nebo pocitový čtenář.

Hlavní vliv při čtenářské socializaci má komunikace, základem každé podpory čtenářství jsou lidé v okolí. Dítě by si mělo nejprve dobře osvojit mluvený jazyk. Přednášející připomněla, že děti ze vzdělaných rodin umí až pětinádobně více slov než děti z rodin nevzdělaných. Rodiče by měli takto malým dětem často předčítat (dokud o to budou stát, tedy např. i do dvanácti let). Smutným opakem je, když se dítě s knihou poprvé setká až ve škole. Zhruba do šesti let by se u dítěte měla vytvořit primární zvědavost týkající se světa knih.

V období od šesti do dvanácti let by si děti měli naučit číst a psát. Jakmile se to naučí, měla by se vytvořit chuť číst. V tomto věku je důležité, aby dítě četlo hodně, a to bez ohledu na to, co čte. Rozhodně není dobré jim vybírat vhodnou – kvalitní – četbu, z našeho pohledu nekvalitní četba je do budoucna nijak nepoškodí. Mohou číst komiksy, detektivní příběhy, příběhy o koních, dívčí příběhy – obecně lze říci, že mají rádi jednoduché příběhy. Cílem je, aby přečetly každý týden alespoň sto stran. Touto kvantitou se vytváří emocionální vazba na knihu, která bude důležitá v budoucnosti. Nenastane-li, jen těžko se tento deficit bude jednou napravovat.

Mezi dvanácti a osmnácti až dvaceti lety dochází ke krizi, k nasycení. Děti se u knihy najednou nudí, více je zajímají kamarádi venku. Toto je normální stav, kterým se nemusíme znepokojovat. Pokud se v předchozí fázi vytvořila emocionální vazba na knihu, dítě se v adolescenci ke čtení opět vrátí samo.

Čtenáři a čtení v České republice (2007) – prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A.

Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A. pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je členem Vědecké rady AV ČR, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

J. Trávníček během své přednášky představil výsledky společného projektu Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ÚČL) a Národní knihovny ČR, který byl finančně podpořen Ministerstvem kultury ČR. Statistické šetření realizované v rámci projektu provedla firma DEMA, a. s. Metodologií, přípravou a hodnocením byl za ÚČL pověřen prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A., za Národní knihovnu PhDr. Vít Richter.

Cílem projektu bylo zjistit, co, jak, kdy, proč a kde se čte, dále zjistit vztah mezi čtením a jednotlivými médii, objasnit vztah čtení a volného času. Zpracovatelé si rovněž dali za úkol zjistit důvody pro čtení a nečtení, čtenářské preference, vlivy a očekávání.

Průzkumu, který se konal na přelomu května a června 2007, se zúčastnilo 1 551 respondentů starších patnácti let. Trávníček upozornil, že při výzkumu sbírali sebehodnocení.

Výsledkem průzkumu bylo zjištění, že 83 % Čechů přečte alespoň jednu knihu za rok. Průměrně jich každý z nás přečte za rok šestnáct, toto číslo však zvyšují vášniví čtenáři, kteří přečtou 50 knih. Čtení denně věnujeme zhruba 30 minut. 91 % čtenářů má středoškolské vzdělání s maturitou nebo vzdělání vyšší. Knihovnu v minulém roce navštívila témeř polovina z nás (40 %), nejvíce návštěvníků je v menších městech (s 2 000 až 4 999 obyvateli). Oproti roku 1996 se ale značně zvýšil počet těch, kteří knihovnu nenavštívili nikdy. Knihy si nejčastěji kupujeme v knihkupectví, 10 % knih si vypůjčíme v knihovně.

V Česku jsou velmi oblíbené domácí knihovny: žádnou knihu doma nemá pouze každý stý Čech, každý čtvrtý má doma jedenáct až padesát knih, stejně tak má doma každý čtvrtý z nás 201 až 500 knih. Průměrná domácí knihovna tak čítá 274 svazků (toto číslo nám prof. Garbe velmi záviděla).

Trávníček představil nejoblíbenější autory, patří mezi ně Viewegh, Čapek, Javořická, nejpopulárnější knihou Čechů je Vejce a já Betty MacDonaldové.

Na závěr Trávníček definoval typického českého čtenáře - je jím žena s vyšším vzděláním.

Výsledky studie Čtenáři a čtení v ČR jsou dostupné na webu SKIP [7]. Zajímavý rozhovor s prof. PhDr. Jiří Trávníčkem, M. A. vyšel 19. listopadu v časopise Respekt.

Co SKIP připravuje na podporu čtení? – Mgr. Zlata Houšková

Mgr. Zlata Houšková je tajemnicí Svazu knihovníků a informačních pracovníků České republiky [4].

Nejprve Z. Houšková zdůraznila, že knihovny jsou ze své podstaty institucemi, které podporují čtení.

Následně představila projekty, které SKIP iniciuje a podporuje:

Moje kniha

Jedná se o anketu [8], díky které byla nalezena nejoblíbenější kniha obyvatel České republiky. Zúčastnilo se přes 93 tisíc obyvatel, kteří hlasovali pro 12 tisíc titulů knih. Nejoblíbenější knihou se stal Harry Potter, nejoblíbenějším autorem J. K. Rowlinglová.

Plakáty

SKIP vydal plakáty [9] na podporu četby: Čtu nebo Přečtěte si to dřív než Hollywood.

Noc s Andersenem

Stále populárnější akce [10] pořádaná v den výročí narození známého pohádkáře se poprvé konala roku 2000 v knihovně v Uherském Hradišti. Letos se nocovalo i v několika desítkách slovenských, polských a jedné slovinské knihovně.

Mezi další akce patří např. Pasování rytířů Řádu krásného slova, Velké říjnové společné čtení, Týden knihoven, který se pravidelně koná první říjnový týden, a Kamarádka knihovna (soutěž oddělení dětských knihoven).

Na závěr si Z. Houšková posteskla, že cítí nízkou podporu státu, a to i morální, kritizovala hlavně malou angažovanost Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a dodala, že podporu mají především z Ministerstva kultury ČR.

Gendrové rozdíly v rámci čtenářských preferencí

Bonbónkem na závěr byla krátká přednáška prof. Dr. Ch. Garbe, která byla přednesena v rámci diskuze a která nebyla součástí oficiálního programu. V této vsuvce s názvem Genderové rozdíly v rámci čtenářských preferencí se snažila najít odpověď na otázku, proč chlapci čtou tak málo.

Ch. Garbe odpověď nejprve shrnula do konstatování, že čtení se stává ženskou oblastí, neboť dítěti většinou předčítá právě maminka, v knihovnách a knihkupectvích pracují většinou ženy atp., takže chlapci nabývají dojmu, že čtení je něco, co dělají ženy. Ve věku, kdy jim dojde, že jsou kluci, muži, se chtějí více jako muži také chovat a podle pozorování světa dospějí k názoru, že mezi mužské aktivity čtení tolik nepatří (s výjimkou novin). Další důvod Ch. Garbe spatřuje v tom, že ženy – matky, knihovnice, učitelky – chlapcům vybírají knihy, které samy rády čtou. Tento výběr ale nebývá pro chlapce vhodný a spíš je od četby ještě odradí.

Dále Ch. Garbe vyjmenovala pět rozdílů mezi čtenářským chování chlapců a dívek, kterými bychom se měli při výběru literatury pro naše syny, žáky nebo čtenáře dětských oddělení knihoven řídit:

1. Dívky více preferují psychologické příběhy (vztahy mezi lidmi, zvířata, později lásku), chlapci mají rádi akci, napínavé příběhy, pro ně jsou tedy vhodné cestopisy, dobrodružné příběhy z exotických zemí. Jedinou výjímkou, kterou čtou obě pohlaví, je podle Ch. Garbe Harry Potter, který je „unisexový“ – je to příběh z internátního prostředí (oblíbené dívkami), velmi napínavý až detektivní (preferují chlapci), řeší se v něm i mezilidské vztahy (opět pro dívky).
2. Dívky mají rády realistické příběhy, které mají vztah k jejich vlastnímu životu, chtějí lépe pochopit svět kolem sebe. Naopak chlapci mají rádi příběhy mající vztah k jiným světům (sci-fi, exotické země apod.). Přednášející dodala, že například knihy o holocaustu, nacismu nebo drogách čtou téměř výhradně dívky.
3. Dívky preferují příběhy s vnitřním dějem, chtějí se vcítit do literárních postav. Kluci čtou věcně, psychologie románových hrdinů je zajímá až v pozdějším věku (dospělosti).
4. Dívky si přečtou i „klučičí“ dobrodružné knihy, kluci ty holčičí nečtou nikdy nebo tajně.
5. Kluci mají rádi humor, parodii, dívky mají rády realitu.

Na závěr Ch. Garbe konstatovala, že ve školách se čtou podle předešlých bodů knihy holčičí, které jsou pro chlapce nezajímavé, a proto je kluci nečtou. Vyzvala tedy k tomu, abychom klukům vybírali knihy pro ně vhodné.