Blob aneb Národ sobě
Polemika kolem vítězného projektu a lokace pro výstavbu nové budovy Národní knihovny nabírá v médiích ze dne na den na obrátkách. A je to (anebo by mohlo být) v podstatě dobře pro české knihovníky a jejich uživatele. Otázkou však je, co děláme my knihovníci, abychom tuto chvíli mimořádného veřejného zájmu o „naši věc” co nejlépe využili ku prospěchu vlastního poslání, resp. ku prospěchu našich uživatelů – kterými jsou v případě Národní knihovny všichni občané České republiky?
Nová budova Národní knihovny: ano či ano?
Jsme svědky nekonečných debat a vášnivých přestřelek mezi významnými politiky a osobnostmi z veřejného a kulturního života probíhajících na titulních stránkách novin a v hlavním rozhlasovém a televizním vysílacím čase na téma nevšedního Kaplického projektu a lokace pro výstavbu nové budovy Národní knihovny. Zjednodušeně se dá říci, že polemika se vede mezi dvěma tábory. Nejexponovanější hlasy z prvního tábora jsou hlasy architekta Kaplického, vedení Národní knihovny zosobněného ředitelem Ježkem a Václava Havla. Podle nich odbornou komisí legálně zvolený projekt je nezpochybnitelný a knihovna by se měla postavit tam, kde podle tenkrát platného souhlasu pražského magistrátu měla stát, tedy na lokaci, ze které se při vypsání mezinárodní soutěže vycházelo a ze které účastníci soutěže vycházeli při zpracování svých návrhů. První tábor je v podstatě podporován částí veřejnosti, které se projekt pana Kaplického líbí. Značná část podporovatelů prvního tábora je mimopolitická, tedy neodvolává se na programy politických stran. Nejvýznamejší exponenti oponentského tábora jsou prezident Klaus a primátor Bém, kteří zpochybňují nedemokratickou podstatu existujícího modelu veřejných zakázek, při němž se snadno stává, že určité odborné či kulturní elity bez přímého mandátu voličské základny rozhodují a mimo zvolené politicke struktury artikulují veřejné zájmy, tedy libovolně zacházejí s penězmi daňových poplatníků. Druhý tábor je v podstatě podporován částí veřejnosti, které se projekt pana Kaplického nelíbí, a paradoxně, i když reprezentován špičkami ODS, zahrnuje nejširší politické spektrum odpurců estetiky pana Kaplického (od ODS az po KSČM). Nicméně ani tento tábor nezpochybňuje samotnou potřebu stavět novou Národní knihovnu.
Díky aktuálni urbanistické debatě líbí-nelíbí, která je spíše o všem ostatním než o samotné Národní knihovně, vyšlo také najevo, že existuje jakýsi národní konsezus o důležitosti Národní knihovny. Obrovská většina české veřejnosti považuje stavbu moderní Národní knihovny za potřebnou a účelovou a nebrání se tomu, aby na její budování byla vyrazena podstaná částka z veřejného (státního) rozpočtu. A to je skvělá zpráva pro české knihovnictví a kolegy knihovníky, nejen z Národní knihovny. To, co však zaráží, je pasivita a neochota kolegů knihovníků zasáhnout ráznějším způsobem do veřejné debaty a pokusit se kvalifikovaně „doartikulovat” zájem veřejnosti a zdůraznit její skutečný podíl ve věci Národní knihovny.
K čemu je to dobré?
Česká společnost tradičně lehce podléhá kouzlu metonymií a ztotožňuje budovy s institucemi. Proto není divu, ze ve veřejném mínění je stěhování Klementina do “Chobotnice” ztotožňováno s modernizací a vývojem Národní knihovny, to jest s vyřešením celé řady složitých a naléhavých problémů, se kterými se setkává české knihovnictví v čele se svou největší a nejvýznamnější institucí. Pravda, jedním ze zásadních problémů českých veřejných knihoven, a obzvláště Národní knihovny, jsou v porovnání s vyspělým světem neúměrně vysoké náklady na provoz budov. Tyto náklady odčerpávají podstanou část z rozpočtu instituce, které by měly být, a ve vyspělém světě JSOU, určené v první řadě na fondy a informační služby (jejichž kvalita je přímo úměrná výši knihovnických mezd) – tedy na plnění samotného poslání a funkcí knihoven. Stavba nové Národní knihovny může v dlouhodobé perspektivě a po odečtení investičních nákladů snížit náklady na provoz budovy a je potenciálně posunem kupředu. Přestěhování z barokního Klementina do účelové, na „míru šité” budovy, která podle posudku odborné komise, v níž byli také zastoupeni knihovničtí experti, nejlépe ze všech soutěžních návrhů vyhověla odborným knihovnickým požadavkům, může také být vyznamným krokem vpřed k lepšímu plnění základního poslání a primárních funkcí Národní knihovny.
Ale jaké je vlastně poslání a primární funkce Národní knihovny?
Svým statutem je NK definována jako veřejná informační instituce s „univerzálním knihovním fondem doplněným specializovanými fondy, která trvale uchovává konzervační fond a historický fond” a „zajišťuje rovný přístup všem k veřejným knihovnickým a informačním a dalším službám, které poskytuje.” Její primární funkcí danou zákonem je starat se o národní kolekci bohemik, resp. o „doplňovani, zpracováváni, ochranu, zpřístupňování a uchováváni univerzálního knihovního fondu dokumentů vydaných v České republice a posléze vybraných zahraničních pramenů pro potřeby vysokých škol a vědeckých pracovišť především v oblasti společenských věd, přírodních věd, kultury a umění se zvláštním zřetelem na bohemikální dokumenty.”
Je celá řada problémů, se kterými se Národní knihovna setkává ve snaze co nejlépe plnit své primární poslání a základní funkce. Už bylo řečeno, že k nim patří problém neadekvátního prostoru a vysokých nákladů na údržbu a provoz historických budov a že cesta k řešeni těchto problémů může vést směrem k přestěhování se do nové, účelově postavené budovy. Co však přestěhováním se do nové budovy nelze vyřešit, je mimo jiné:
- Problém neúplných a stále neúplnějších fondů národní kolekce bohemik, především pokud jde o zahraniční bohemikální dokumenty, které unikají záběru národni knihovny jak z důvodu neustálého růstu akvizičních nákladů a nedostatečných rozpočtových prostředků, tak z důvodu radikálního vývoje elektronického publikování i nových médií, na jejichž zachycení, pořízení a zpracování současné zastaralé provozy, vybavení a odborné zajištění jednoznačně nestačí.
- Problém trvalého uchováváni konzervačního fondu – v situaci, kdy ze dne na den větší procento relevantních, jak domácích, tak zahraničních elektronických bohemikálních dokumentů mizí nenávratně v kyberprostoru, nikým nearchivováno. I když je toto globálním problémem, který se nouzově snaží vyřešit všechny národní knihovny ve světě, i když se naše Národní knihovna snaží aspoň tento problém naznačit a podniká určité kroky, je to pořád pramálo v porovnání s usilím a prostředky, které tomu věnují národní knihovny ve vyspělém světě, nejenom v nominální výši vynaložených prostředků, ale v proporci k celkovému rozpočtu. Škody vzniklé ignorováním a zametáním ohoto problému pod koberec mohou být (a už jsou) nenapravitelné a z kulturniho hlediska jsou nevyčíslitelné.
- Problém neadekvátních a zastaralých služeb. Globální trendy v poskytování knihovnicko-informačnich služeb jsou zásadním způsobem ovlivněny radikálním nástupem nových síťových a multimediálních technologií a z nich vznikajících decentralizovaných a „kustomizovaných” modelů komunikace. Pokročilé knihovny se snaží být přítomné tam, kde jsou jejich uživatelé (a ti jsou převážně na internetu), anebo se jim „fyzicky” přiblížit či je „nalákat” novými netradičními obsahy a prostory, které si uživatelé sami mohou spoluvytvářet a přizpůsobovat svým vlastním potřebám, zvykům a zálibám. Nové modely a možnosti komunikace pro veřejné knihovny odbourávají kdysi nepřekonatelné bariéry a poskytují platformu pro plnění podstatné části jejich veřejných funkci a poskytování stejné úrovně a obsahu služeb VŠEM jejich uživatelům, nehledě na jejich prostorovou vzdálenost či provozní dobu knihovny. Národní knihovna by se v zájmu kvalitního plnění svého poslání a základních funkcí měla zásadním způsobem zaměřit na poskytování stejné úrovně a obsahu služeb svým koncovým uživatelům, tedy VŠEM občanům ČR, a co nejdříve přeorientovat ohnisko svého zájmu a své úsilí na optimální využití výhod všech dostupných technologií a nově vznikajících komunikačních modelů za tímto účelem. Než aby se česky národ stěhoval za Národní knihovnou z Klementina na Letnou, do Brna či na Prahu 6, Národní knihovna by měla stěhovat své služby k pracovnímu stolu každého (k internetu připojeného) občana ČR. Národní knihovna se samozřejmě už řadu let pokouší a dělá významné kroky směrem k modernizaci a internetizaci služeb, ale je to stále nedostatečné v porovnání s úsilím a prostředky, které tomu věnují některé národní knihovny ve vyspělém světě, nejenom v nominální výši vynaložených prostředků, ale rovněž v poměru k celkovému rozpočtu knihovny.
Kdo a proč to má připomenout veřejnosti?
Žádný z výše uvedených naléhavých problémů spojených s plněním základního poslání a funkcí Národní knihovny (a je jich vice) nelze vyřešit pouhým přestěhováním se do nové budovy. Zároveň je nelze vyřešit přes noc ani žádným rázným zásahem zvenku či zevnitř ani jednorázovou finanční injekci, i když by se par cílených grantovych miliard na tyto účely velice hodilo a patrně by celou věc posunulo kupředu. Jedná se o nejžhavější a nejdůležitější otázky týkající se současnosti a budoucnosti Národní knihovny a jako takové by měly být vnímány a v souladu s tím by k jejich řešení měly být prioritně nasazeny patřičné lidské a materiální zdroje.
Řada kolegyň a kolegů z Národní knihovny si je plně vědoma problémů, o nichž se zde pojednává, setkávají se s nimi každodenně a snaží se v rámci svých sil dělat to nejlepší, co mohou, aby za daných okolností plnili své poslání: sloužit uživatelům. Uživatelé jsou občané ČR a ty v právě probíhající debatě dávají najevo, že jim záleží na Národní knihovně a že značnou veřejnou investici do stavby nové budovy shledávají jako oprávněnou a účelovou. To, co však veřejnosti uniká, je, co všechno a jak by pro ně mohla (a ze zákona měla) dělat instituce Národní knihovny a že jejím účelem a úkolem je plnit jasně definované veřejné zájmy, nikoli jen spravovat ci stavět významné a drahé budovy. Nová budova Národní knihovny může být krokem směrem k lepším službám veřejnosti, resp. k lepšímu a adekvátnějšímu plnění jejího posláni a funkcí. Avšak Národní knihovnu nezřizuje ani nebuduje vláda, komise ci knihovníci, nýbrž sam „národ“, který pověřil knihovníky a politiky, aby na jeho účet a kvůli jeho zájmům vykonávali svěřené úkoly. Kdo by tyto základní skutečnosti měl sdělit veřejnosti? Kdo jí má připomenout kdo, kvůli čemu a pro koho provozuje Národní knihovnu a kvůli čemu a pro koho se bude stavět nová budova, když se tomu politici i tisk vyhýbají?
My. Knihovníci. V zájmu našich uživatelů – české společnosti a tím pádem v našem vlastním zájmu.
Otázka relevance
Bylo by iluzorní a scestné tvrdit, že by budování nové supermoderní a skvostné budovy policejního ředitelství podstatným způsobem napomohlo k vyřešení složitých a naléhavých problémů veřejné bezpečnosti či aby např. přestěhování vinohradské nemocnice do nového supermoderního zařízení na Letné vyřešilo problémy českého zdravotnictví. Ano, určitě by to značně napomohlo, ale podstata problému by zůstala nedotčena. Tyto problémy, stejně jako problémy spojené s Národní knihovnou, je možné řešit jen za pochodu, v neustálém dialogu mezi veřejností a jí (a jejími představiteli) pověřenými vykonavateli dané veřejné služby. Pokud si toto veřejnost neuvědomí, z Klementina a z Blobu se časem stanou jen další drahá a skvostná sídla Muzea národního písemnictví. Žijeme v době změn, „prosíťování” a globalizace společnosti, ekonomie, kultur a tyto změny jsou mnohdy přímo odvozeny z vlastností, z možností a rapidního šíření nových komunikačních technologií. V knihovnictví, vědě, výzkumu a vzdělávání je dopad nových technologií přímo kritický.
Národní knihovna musí naléhavě hledat svou novou identitu a tímto směrem si stanovit priority. Nebot’ její poslání a základní funkce zůstávají i v radikálně se měnících okolních podmínkách stejné. Jestli je budování nové Národní knihovny jeden z prvků celkového balíku opatření, které k tomu vedou, tak je to správná cesta. Pokud stavba nové budovy není zřetelným krokem Národní knihovny v tom směru , s jasně naznačeným cílem, pak se jedná o ryze urbanistickou záležitost a v současné debatě o pouhé přeměřování politické moci mezi dvěma vzájemně si oponujícími tábory. A to opět na náklady uživatelů – občanů ČR a daňových poplatníků.
Osobně mě vítězný projekt architekta Kaplického zaujal (spíše než chobotnici či blob mi připomíná odpočívajícího Měňavce Oda z vesmírné stanice Hluboký vesmír 9). Věřím v kompetenci odborné poroty, která shledala, že tento projekt nejlépe naplňuje požadavky dané veřejnou soutěží. Jako milovník Prahy bych rád viděl, jak se tato nevšední futuristická budova tyčí nad Letenskou plání. Ovšem jako knihovnický odborník, jehož prioritou jsou požadavky a potřeby jeho uživatelů, shledávám tyto své osobní sklony – použiji knihovnického žargonu – za málo relevantní.
Saša Skenderija v roce 1997 absolvoval postgraduální doktorská studia na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK, kde take působil jako odborný asistent. Od roku 1999 je zaměstnancem Právnické knihovny Cornellovy univerzity v Ithace, stát New York. Externě přednáší v magisterském programu Studia nových médií při ÚISK FF UK a jako Fulbright Senior Specialist působí jako poradce v projektu Integrace Národní technické knihovny v Praze.