Pan Šilhánek (Vysoká škola chemicko-technologická [4] v Praze) začal svůj příspěvek připomenutím, jak vůbec vypadá klasická knihovna. Většinu Infora se totiž hovořilo o virtuálních zdrojích, Webu 2.0 a podobně, takže několik fotografií regálů a knižních svazků určitě neuškodilo. Zmínil také (čímž začala hlavní část přednášky), že propojení primárních a sekundárních informačních zdrojů značí vědeckou digitální knihovnu v plném slova smyslu. Toto propojení je někdy přímé, a někdy je zprostředkováno přes nějaký distribuční systém.

S tímto vzájemným propojováním jsou spojeny jednak technické záležitosti (protokoly, formáty, metradata...) a jednak záležitosti organizační (mezi producenty primárních a sekundárních informačních zdrojů). Pan Šilhánek se následně věnoval řadě příkladů (systém CrossRef [5], nástroj Link Resolver, zkrátka možnosti, jak vzájemné propojit různé informační zdroje).

Zajímavou oblastí jsou i informace o dostupnosti dokumentů z hlediska přístupových práv. Ideální situace spočívá v tom, že systém si práva ověří již před pokusem o otevření hyperlinku (například že u tlačítka vedoucího k plnému textu článku je nějaká ikona informující o tom, zdali má uživatel k textu přístup a nebo nikoliv).

Na závěr pan Šilhánek ještě zmínil některé údaje, a přiblížil tak (orientačně) situaci na VŠCHT [4]. V "normální" knihovně mají 408 titulů vědeckých a odborných časopisů, v digitální knihovně jich je přes 2000. U kompletních řad od 1. svazku je poměr 42 ku 481. Co se využívání zdrojů týče, za rok 2006 bylo provedeno 143 tisíc rešerší, a staženo bylo na 145 tisíc fulltextů. Čísla to jsou relativně vysoká, a co se týče VŠCHT, přechod od klasické k digitální knihovně byl tedy již prakticky dokončen.

(JR)