Ve středu 20. prosince proběhla tisková konference, na které byly prezentovány výsledky rozsáhlého průzkumu týkajícího se chování uživatelů na internetu. Výzkum organizoval tým projektu Bezpečnější Internet [4] společně s polskými kolegy z nadace Fundacja Dzieci Niczyje [5] (Nobody’s Children Foundation) a provedla ho agentura Gemius ve spolupráci s portály Seznam [6], Atlas [7], iDnes [8] a iHNed [9]. Jmenované portály umístily na svých stránkách online dotazníky, které vyplnilo více než 15 000 respondentů. Hlavní cílovou skupinou byly děti ve věku 12–17 let, kterých se účastnilo 1545, tedy cca 10 % z celkového počtu.

Po krátkém úvodu, který si připravil Jaroslav Winter ze sdružení BMI [10] (Březen – měsíc internetu), vystoupili hlavní hosté: Krysztof Dąbrowski ze společnosti Gemius [11], Pavel Vichtera ze společnosti CZI [12] a Zdeněk M. Záliš, zástupce společnosti Software 602 [13] a koordinátor projektu CzeSI (Czech Safer Internet Awareness Node, Český informační uzel bezpečnějšího internetu). Jmenovaní pak střídavě hovořili o průběhu testování a o dosažených výsledcích. Za zmínku také stojí fakt, že podobné testování proběhlo v loňském roce i v Polsku, díky jednotné metodologii tak bylo možné získaná data porovnat.

Jak jsem již zmínil, výzkum se zaměřil zejména na děti ve věku 12–17 let, sekundárně i na jejich rodiče. Hlavním cílem studie bylo analyzovat jejich chování na internetu a zjistit, jaké je povědomí o možných hrozbách, které na uživatele v kyberprostoru číhají. Ačkoliv se totiž čas od času hovoří či píše o internetové bezpečnosti, většinou se takové zprávy týkají počítačových virů či jiného škodlivého softwaru, případně problematiky zabezpečení počítačů či firemních sítí. Ovšem o hrozbách spojených kupříkladu s navazováním internetových známostí se už příliš nehovoří.

Co se zvyků spojených s používáním internetu týče, bylo zjištěno, že mezi nejčastější aktivity patří surfování a práce s e-maily (kolem 90 % respondentů), dále pak přímá komunikace, chatování a hraní počítačových her (více než polovina). Téměř všichni se k internetu připojují z domova, ale cca 60 % se připojuje i ve škole. V přímé komunikaci (instant messaging) převládá textová forma komunikace (kterou používá skoro každý), následuje komunikace hlasová (zde cca polovina uživatelů) a na posledním místě je zatím video (přibližně 20 %). A jen tak pro pořádek: drtivá většina dotázaných pracuje s internetem denně.

[14]

Graf 1: Nejčastější činnosti na internetu

Další část výzkumu se už zaměřila na otázky spojené s bezpečností – a výsledky nebyly rozhodně nijak povzbudivé. Dětem totiž nečiní žádné větší problémy zaslat neznámým lidem své osobní informace a kontaktní údaje. E-mailová adresa, kterou si vyměňují skoro všichni, ještě není nijak zásadní, ale tři čtvrtiny dětí poslalo neznámým lidem (jednou nebo vícekrát) svoji fotografii a více než 60 % i telefonní číslo. A co víc, každé čtvrté dítě zaslalo na požádání i adresu svého bydliště!

[15]

Graf 2: Osobní informace zaslané cizí osobě

A další znepokojující údaje následují: kromě otázek týkajících se osobních informací dostávají děti také návrhy k setkání v reálném světě – a ve většině případů s tímto pozváním souhlasí. To by nebyl takový problém, kdyby měly s sebou alespoň nějaký doprovod. Ale jak už pesimisté správně tuší, není tomu tak. Většina dětí chodí na podobné schůzky úplně sama a zhruba třetina z nich o tom nikomu ani neřekne. Takové nebezpečné chování ovšem neúměrně zvyšuje možná rizika. A ačkoliv většina setkání proběhne bez problémů, v některých případech i děti samy cítí, že se dotyčný choval podezřele.

[16]

Graf 3: Otázky: Navrhl Ti už někdo schůzku?, Došlo k setkání?

Ostatně někdy bylo podezřelé už jen první setkání. Ne všichni totiž ve skutečnosti vypadali tak, jak se prezentovali na internetu. Nejčastější klamnou informací byl věk; řada lidí byla mladší, řada byla starší (zhruba ve stejném poměru) – avšak v některých případech byl věkový rozdíl i více než dvacet let! V necelých 20 % se také lišilo pohlaví. Nechci tak říkajíc "malovat čerta na zeď", ale osobně se domnívám, že když se někdo na chatu vydává za dvanáctiletou holčičku a při setkání se z něj vyklube téměř čtyřicetiletý chlap, pak je něco v nepořádku. Takové případy byly naštěstí ojedinělé, ale to nijak nesnižuje potenciální nebezpečí plynoucí z obdobných situací.

Rodiče jsou také kapitola sama pro sebe. Skutečnost je totiž taková, že se jejich odpovědi mnohdy rozcházely s tvrzením jejich ratolestí. Největší rozpor je patrně v tom, že rodiče tvrdí, že se svými dětmi dostatečně probírají možné hrozby na internetu, ale samy děti uvádějí rodiče jako "informační zdroj" až na pátém místě (pouze 40 % dětí uvedlo, že o tom s rodiči někdy mluvilo). Informace tak získávají nejvíce z internetu samotného (to uvedly necelé tři čtvrtiny dotázaných), dále v televizi, tisku a ve škole (vše kolem 50 %). Těžko říci, jestli to je dáno zkresleným vnímáním rodičů, nebo jejich snahou vyplňovat dotazník tak, aby v něm působili co nejlépe.

[17]

Graf 4: Zdroje informací o nebezpečí spojeném s navazováním kontaktů na internetu

Podobná situace nastává i v otázkách setkávání dětí s lidmi z internetu. Většina rodičů si myslí, že o schůzkách svých dětí vědí, nebo že by je jejich potomek v takovém případě informoval. Ovšem jak zde již zaznělo, není tomu tak. Děti na taková setkání chodí často samy a i když to alespoň někomu oznámí, rodiče to většinou nejsou (to už spíše přátelé nebo sourozenci). Nemusí to nutně znamenat problém autority, ale pravděpodobně se jedná o ne vždy dostatečnou informovanost rodičů o technologiích a internetu samotném. Většina si totiž představuje, že jejich děti hlavně surfují, e-mailují a chatují a o dalších činnostech (včetně případných schůzek) už tolik neuvažují.

Na začátku jsem také hovořil o srovnání s Polskem. Bohužel, dopadli jsme o poznání hůře – kupříkladu o hrozbách na internetu slyšelo více než 90 % polských dětí, ale u nás jen cca 60 %. Podobně nepříznivé jsou pro nás i další výsledky: u nás přijmou pozvání na schůzku dvě třetiny dětí, v Polsku pouze 44 %, byť i takové číslo není příliš nízké. Zhruba polovina polských dětí šla na podobné schůzky sama (což je relativně hodně), avšak u nás se tak zachovalo na 70 % dotazovaných (což je číslo přímo děsivé). Na naši "obhajobu" ale musím dodat, že polský výzkum následoval až po informační a osvětové kampani, zatímco podobná kampaň se u nás teprve chystá.

Podobné výzkumy se mají opakovat každý rok; dá se tedy předpokládat, že se povědomí o hrozbách spojených s používáním internetu bude alespoň postupně zvyšovat. Tomu by také měl pomoci projekt CZESICON, který odstartoval 1. 1. 2007. Doporučuji také sledovat webové stránky projektu Safer Internet [4], protože by se tam měly v nejbližších dnech objevit další informace a podrobnosti z celého průzkumu (včetně detailnějších výsledků a statistik). Každopádně je důležité si uvědomit, že bezpečnost dětí na internetu není v dnešní době nijak vysoká a je potřeba s tím něco dělat. Osvětová kampaň samozřejmě není všechno; do tohoto procesu se musí zapojit zejména rodina a škola. Zatím se tak, alespoň podle získaných výsledků, příliš neděje, ale snad se tato situace již brzy změní.