Jako každý rok touto dobou se blíží Vánoce. Na adventních věncích už plápolají první svíčky, babičky oprašují recepty na vánoční cukroví, venku se začíná pomalu ochlazovat, ve městech se objevuje sváteční výzdoba a většina populace přemýšlí, co nakoupí ostatním ‚pod stromeček‘ (nebo co zajímavého tam asi objeví). Co se týče dárků, tak jedním z takových každoročních vánočních evergreenů (samozřejmě vedle obligátních ponožek) jsou i knihy. A vzhledem k nadpisu je zřejmé, že právě o knihách (a o technice) bych chtěl v tomto textu chvíli hovořit.

Jak to vůbec vypadá s knihami v současnosti? Čteme je ještě vůbec? Žijeme přeci v uspěchané době a obvykle si nestihneme přečíst ani noviny cestou do práce; nemáme tedy vůbec čas, abychom u krbu dlouhé hodiny listovali mohutnými svazky literárních skvostů nebo hýčkali svoji mysl nějakým krásným dílem v řeči vázané. Naše společnost uhání kupředu bleskovým tempem; jíme ve fast foodech, u zpráv se většinou podíváme jen na nadpisy článků a když si pouštíme film na videu či DVD, tak přeskakujeme nudné pasáže. Je tedy i v této hektické době čas na posezení nad dobrou knihou? Já věřím, že ano. Ale ještě je tady jedna skrytá hrozba.

Zhruba v polovině září proběhla v Seči pravidelná konference Knihovny současnosti 2006 [4], ze které vám říjnové číslo Ikara [5] přineslo podrobnou reportáž [6]. Také jsem se této akce zúčastnil a mohu říci, že přednášky byly velmi zajímavé – a asi nejvíce se mi zapsala do paměti (a inspirovala k tomuto článku) hned ta první. Doc. PhDr. Petr Sak, CSc. (ze společnosti INSOMA [7], agentury sociologických výzkumů) si připravil příspěvek, ve kterém se mimo jiné zabýval tím, jak lidé ve společnosti čtou a jaký je vývoj a tendence této četby. Ovšem nebylo to nic optimistického; od poloviny 90. let totiž došlo k jistým změnám a počet přečtených knih významně poklesl. A kdo za tuto klesající tendenci může? Odpověď je nasnadě – nové technologie, zejména počítač.

Ano, počítač je jednou z hlavních příčin, proč lidé čtou čím dál méně knížek. Jako by nestačil popisovaný všudypřítomný spěch a stres; jsou tady ještě počítače, které nám zaberou i ten zbývající volný čas, který máme, takže na knihu už není ani pomyšlení. Docent Sak své teze opíral o celou řadu statistických dat a výzkumů, takže pravdivost je myslím zaručena. Jak se zpívá ve známé písničce: „statistika nuda je, má však skvělé údaje; neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí…“. Zde nám to ovšem statistika vyčíslila tak, že klesat na mysli musíme, protože vize upadající pologramotné společnosti je skutečně děsivá.

Když už jsme u té mysli, nejvíce mě v ní utkvěl termín „index komputerizace“, který zahrnoval různé aspekty, jako práce s počítačem, práce s internetem, vlastnictví počítače a používání e-mailu. Graf s názvem „vliv komputerizace na četbu knih“ pak následně vyjadřoval vztah mezi zmiňovaným indexem a počtem přečtených knížek. Dalo by se to generalizovat tak, že čím je větší penetrace osobních počítačů ve společnosti, tím méně čtou lidé knihy. S každým prodaným počítačem se tak tedy blížíme ke zkáze, protože (čistě teoreticky) až budou mít počítač všichni, tak už nebude číst nikdo!

Přiznávám, že jsem ten závěr dotáhl do extrému, ale to byl také můj záměr (ostatně trocha nadsázky, doufejme, neuškodí). Chtěl jsem tím totiž demonstrovat fakt, že podobně stavěné průzkumy někdy nemají podle mého názoru příliš signifikantní vypovídací hodnotu. Protože i když budeme souhlasit s tím, že četba knih ve společnosti pozvolna průměrně klesá (nic jiného nám stejně nezbývá, statistika je statistika), rozhodně to neznamená, že by lidé méně četli. Knihy totiž opravdu nejsou jediným médiem, které obsahuje nějaký text.

Máme počítače, máme internet; ovšem tyto nové vymoženosti by neměly být chápány jako nějaké nespecifikované Zlo, které svádí lidi na špatnou cestu a odhání je od čtení. Naopak – jsou to nové zdroje informací, které oproti klasickým médiím nabízejí i další určitou ‚přidanou hodnotu‘. Internet umožňuje tak aktuální přenos informací, o jakém se dennímu tisku nikdy ani nesnilo; e-maily se specializují na bleskové posílání zpráv (nemluvě o možnosti multimediálních příloh), takže klasická pošta jen uraženě sedí v rohu a ‚šoupe nohama‘; elektronické knihy zase slibují spojení klasického čtenářského prožitku s mnohem vyšší flexibilitou a efektivitou.

Je pravda, že v naší společnosti je evidentní čím dál silnější akcent na vizuální stránku. V denním tisku je kladen větší důraz na design, jednotlivé články doprovázejí ilustrační fotografie a venku se náš zrak snaží upoutat pestrobarevné billboardy. Ve světě počítačů a v kyberprostoru jsou tyto tendence ještě markantnější: objevuje se multimediální obsah (obrázky, hudba a zvuky, videosekvence, interaktivní mapy), textové příkazy jsou nahrazovány ikonami a tak dále. Přesto se ale domnívám, že co se týče čtení, není to s námi zdaleka tak špatné. Kdo totiž pracuje s počítačem, ten se čtení prakticky nevyhne, i kdyby chtěl. I přes líbivý design a zajímavé obrázky je totiž text stále tím primárním nositelem informací.

Výzkum, o kterém docent Sak hovořil, se zaměřoval především na středoškolsky a vysokoškolsky vzdělané lidi do 30 let, zejména pak na studenty. A právě skupina studentů zaznamenala největší pokles četby. Osobně bych si ale troufl tvrdit, že tato skupina čte naopak skoro pořád. Protože zatímco v běžném životě číst ‚můžete‘ (pokud máte čas, pokud máte chuť), jako studenti číst jednoduše ‚musíte‘. Četba je naprosto nedílnou součástí vysokoškolského studia a řekl bych, že tomu tak je na všech fakultách a univerzitách.

Abych to ilustroval na menším příkladu. Studoval jsem bakalářský obor Informační studia a knihovnictví [8] (na FF UK), kde jsme měli ke knihám vztah téměř intimní. Nyní pokračuji na navazujícím oboru Studia nových médií [9] – a jak již název napovídá, vše se točí kolem nových trendů a nových technologií v oblasti médií a informační vědy obecně. Je to program interdisciplinární a hlavně aktuální. Nejen že se neustále vyvíjí a proměňuje, ale svým způsobem i teprve průběžně vzniká a formuje se. Z toho důvodu existuje jen relativně málo klasické literatury (tedy knih), které by o tomto tématu pojednávaly (řekněme řádově desítky titulů, oproti tisícům, které se týkají knihovnictví).

A teď pozor, protože přijde překvapení: i když je k dispozici podstatně méně literatury a i když velice intenzivně pracujeme s počítači, internetem a dalšími technologiemi, přesto čteme ještě mnohem více, než jsme četli před tím. Čteme množství aktuálních odborných článků, využíváme rozličné dostupné elektronické zdroje (od Wikipedie [10] až po specializované databáze). Navzdory tomu, že „index komputerizace“ je u nás prakticky na maximu (prakticky neustále pracujeme s počítačem – máme počítače ve škole, máme počítače doma, někteří z nás mají i notebooky, což dělá přibližně 2,5 počítače na osobu!; velmi intenzivně pracujeme s internetem, komunikujeme především pomocí e-mailu), tak přesto čteme, čteme a čteme.

Ovšem nečteme primárně knihy. Zmiňované „indexy“, o kterých byla řeč, se týkají vztahu mezi počítači a četbou knih; v tomto ohledu výsledky patrně odpovídají skutečnosti, protože příliš mnoho knížek opravdu nepřečteme (ke studiu jich není potřeba mnoho a na čtení krásné literatury není zas až tolik času). Tím se ale vracím zpátky k tomu, co jsem říkal na začátku – takto postavené výzkumy mají bohužel relativně nízkou vypovídací hodnotu.

Ten průzkum dokázal jediné: že lidé čtou méně knihy. Nabízí se ale prozaická otázka: „no a co?“ Jaký má ta informace význam? V čem je důležitá? Já se obávám, že v ničem. Bylo by to velmi závažné (ne-li alarmující), kdyby to znamenalo, že lidé přestávají číst všeobecně. Ale tak tomu v žádném případě není. Lidé přestávají číst knihy, ale zato čtou něco jiného. Používají média novější, aktuálnější, efektivnější. Knihy jsou skvělá věc, čteme je dál a číst je budeme; ale proč nevyužívat elektronické zdroje, číst aktuální články a novinky a třeba komunikovat přes e-mail či systémy IM (instant messaging, např. ICQ [11], Skype [12] apod.)? Abych se vyjádřil úplně jasně: nesnažím se zpochybnit výsledky těch výzkumů, pouze mi ty výsledky přijdou bezvýznamné.

Podobná situace by nastala v případě, kdyby byl proveden jiný výzkum, díky němuž by se zjistilo, že lidé přestávají od nějakého roku kupovat minerální vody ve skleněných láhvích. Mohlo by se třeba hovořit o „indexu hypermarketizace“ a uvažovat o vztahu mezi počtem hypermarketů ve městě či kraji a spotřebou klasických ‚minerálek‘ ve vratné láhvi. Ale takové výsledky jsou přeci k ničemu, protože z nich nevyplývá, že by lidé přestávali pít a pravděpodobně tedy zahynou na dehydrataci – pouze došlo k nějakému posunu a lidé začali kupovat například vodu ve velkých plastových PET lahvích (a nejlépe v balení po šesti, neboť to bývá levnější). Analogicky i v oblasti četby došlo kolem roku 2000 k jistému posunu: s rozmachem počítačů a internetu lidé začali číst elektronické dokumenty a využívat online dostupné zdroje informací. Ale na tom přeci není nic překvapivého nebo snad špatného.

V obou případech (četby knih i minerálky ve skle) jsou výsledky takových výzkumů víceméně zbytečné a nepříliš zajímavé. Takový je zkrátka vývoj. Nejdříve se tekutiny skladovaly v hliněných nádobách, poté ve skle, dnes používáme hlavně plasty. Budiž. Důležité je jen to, že lidstvo pořád pije a smrt žízní tedy zatím nehrozí. Stejně tak je tomu i s četbou: s rozvojem knihtisku přestali lidé číst kupříkladu pergamenové svitky a začali číst knihy. S rozvojem počítačů a internetu zase pozvolna klesá četba knih a začínají se prosazovat digitální a elektronické formy. Žádný problém. Podstatné je opět jen to, že lidé pořád čtou – a možná ještě více než kdykoliv před tím.

Ale co knihy? Znamená to tedy, že sice pořád čteme, ale pomalu opouštíme ‚staré dobré‘ knížky a začínáme preferovat jen a pouze elektronické zdroje? Inu, to je otázka. Osobně si ale myslím, že tak špatné to s knihami není. Lidé mají rádi něco ‚hmatatelného‘, takže virtuální řetězce dat nejsou úplně to pravé. Navíc četba textu v knize je stále příjemnější (více „user-friendly“, abych tak řekl) než čtení z monitoru či displeje. Zajímavé bude ovšem sledovat třeba vývoj elektronických knih (e-books). Prozatím se ale o knihy nemusíme příliš strachovat (ostatně čtení je vážně fajn, nedávno s tím prý začal i Sámer Issa [13]!).

Až se tedy budeme zamýšlet, co hezkého koupíme svým bližním k Vánocům (nebo co bychom si sami přáli), neměli bychom asi zapomenout na nějakou dobrou knihu. Kniha má své kouzlo, zatím neumírá a určitě tady s námi ještě nějaký čas bude. Ale pokud si zrovna letos žádnou knihu nepřejeme, není nutné cítit se nějak provinile a trapně. Protože opravdu není důležité v jaké formě a z jakého média člověk čte, ale že vůbec čte a že ho čtení baví.