V Krajské knihovně Vysočiny to vře, zaznamenala letos na jaře snad celá knihovnická veřejnost. Zaznamenali to všichni – čtenáři, spolupracovníci i obyvatelé z blízkých i vzdálených míst kraje. Dnes už to tu jen doutná, ale pach spáleniště zůstane ještě dlouho. V lidech, ve výkonu i ve výsledcích další práce. Bitva nemá vítěze, má jen poražené.

O co tu šlo? O lidi!

Lidé jsou ti, kteří byli a jsou v pozici zaměstnavatelů, stejně tak jako zaměstnanci, čtenáři a uživatelé knihovnických služeb. Každý z nich vzniklou situaci vnímá odlišně a každého se individuálně dotýká. Není to jinak ani pro vás, kteří právě čtete mé zamyšlení. Vždycky budete k situaci, která tu uzrála, přistupovat podle svých zkušeností a momentální pracovní pozice. Každý z nás byl někdy zaměstnancem, jen někteří se dříve či později vypracovali do vedoucích funkcí na střední nebo vrcholové úrovni. Ať tak či tak, lidmi jsme a s lidmi pracujeme.

Pokud jde o naše čtenáře, tam máme myslím všichni jasno. Jsou našimi klienty a děláme všechno proto, aby knihovny pro ně byly vždy přívětivým prostorem a jednou z posledních bašt skutečné kultury prostředí i ducha. Víme, že je tak moc nezajímá, kdo knihovnu právě řídí. Chtějí si tu odpočinout od svých vlastních starostí, získat informace rychle a levněji než jinde nebo knihu, kterou si chtějí nebo potřebují přečíst. Zaznamenají přitom tvář, vlídnost či nevlídnost knihovníka, ale především jeho odbornost a profesionalitu. Čtenáři a uživatelé k nám chodí dobrovolně a vždycky, když je to možné, zamíří za tím svým knihovníkem, který je nezklamal, dobře poradil a měl pro ně jako přidanou hodnotu úsměv. Je to člověk, který je tu pro ně.

Knihovník je také člověk – zaměstnanec – a má na svém pracovišti svého nadřízeného, člověka – zaměstnavatele. Která z těch pozic je podle vás snazší? Je těžké řídit kolektiv lidí, z nichž každý může chodit do práce z jiných pohnutek. Jeden proto, že to tak má být, druhý proto, že potřebuje peníze na obživu své rodiny, dalšímu se práce stala koníčkem a jiný proto, že svou prací si uvnitř staví pomyslnou katedrálu. Ví, že za jeho života hotova nebude, ale přesto staví a té své představě všechno podřídí. Uřídit a vést tak různorodý tým lidí chce zkušenost, vyzrálost a přirozenou autoritu.

Zdálo by se, že zaměstnanec je na tom výrazně lépe. Nenese zodpovědnost, nemusí motivovat, usměrňovat ani kárat. Má však své nadřízené. Ti přicházejí a odcházejí. Každý z nich má své metody řídící práce i povahové vlastnosti, ale každý chce, aby pod jeho vedením zaměstnanec pracoval podle jeho představ co nejlépe. Ten, kdo nemá pořádek sám v sobě, si cestu k podřízeným nenajde ani násilím. Naopak, dobrý manažer si rychle zjistí, do které z výše uvedených kategorií ten který zaměstnanec patří a podle toho k němu přistupuje. Nezdržuje se tím, že si ho chce za každou cenu přizpůsobit k svému obrazu, ale rozvíjí to, co je v daném zaměstnanci jedinečné. Důvěřuje mu a zajímá se o jeho práci. Občas, byť jen slovně, ocení jeho snažení a tím ho zároveň motivuje, zvyšuje jeho nadšení a bez velkého manažerského úsilí pak může spolu se svým pracovním týmem sklízet plody své i jeho práce.

Našim knihovnickým pracovištím vždy velmi záleželo na lidech – čtenářích a uživatelích. To je zcela na místě, vždyť pro ně knihovny vznikly. Vážíme si jich a snažíme si je všichni získat kvalitou nabízených služeb a možností. Mnohem menší vážnosti se však často těší lidé, kteří s nimi přicházejí do styku. Jednou ze zásad produkční schopnosti jakéhokoliv pracoviště by mělo být, že zaměstnavatel bude pečovat o své zaměstnance tak, jak chce, aby oni pečovali o své nejlepší klienty, v našem případě o čtenáře a uživatele. Ruce zaměstnanců se dají za plat koupit, ale nedá se koupit jejich srdce. A v srdci je jejich nadšení a oddanost. Dají se silou ohnout jejich záda, ale nedá se tím získat jejich mozek, v němž jsou nápady a tvořivost. Ještě nad jedním faktem je třeba se zamyslet. Nad dobrovolností, o níž jsem se zmínila v souvislosti se čtenáři. I v tom si jsou zaměstnanci a uživatelé lidsky rovni. Jsou dobrovolně na svém pracovišti a většinou nabízejí svému povolání i klientům nejlepší část sebe. Svůj rozum i srdce. A na tytéž hodnoty mají nárok ze strany svého člověka – manažera.

Co se tedy vlastně stalo?

Dne 4. května 2006 obdržely čtyři pracovnice Krajské knihovny Vysočiny (KKV), které byly pověřeny vedením útvarů, oddělení či úseků KKV, výpovědi pro nadbytečnost a další čtyři pracovníci byli odvoláni ze svých pracovních pozic a dále sankcionováni. Důvodem udávaným zaměstnavatelem bylo zefektivnění činností a změna organizační struktury. Důvodem, který vnímá většina z pětatřiceti zaměstnanců, byl dopis, podepsaný deseti pracovníky ze středního managementu knihovny, který kolektivně poslali v březnu letošního roku hejtmanovi kraje Vysočina s prosbou o pomoc při řešení tíživé situace v KKV. Upozorňovali v něm na nedostatečné manažerské schopnosti ředitele, na řadu jeho pochybení a nevhodné zacházení s pracovním kolektivem. Jejich tvrzení podpořilo následně i 18 dalších kolegů. Vzhledem k tomu, že konstruktivní dialog nebyl možný, bylo to zřejmě jediné dostupné řešení dané situace.

Výpovědi i sankce osmi pracovníkům (další ze signatářek dopisu je nyní na mateřské dovolené a jedna se později od podpisu i celé záležitosti distancovala) byly rozdány ještě před ukončením šetření celé situace ze strany zřizovatele. Podivnou roli v celém případu sehrál i odbor kultury, který stížnost v první fázi šetřil. Teprve následná zjištění odboru kontroly krajského úřadu shledala stížnost jako částečně důvodnou, shledala manažerská pochybení ředitele a doporučila mu stažení výpovědí a odvolání dalších strukturálních změn. Ředitel ze své funkce k 31. 7. odstoupil a na jeho místo byl jmenován do ukončení výběrového řízení dočasný zástupce.

Po osobním setkání se zaměstnanci knihovny na konci června dal hejtman kraje Vysočina znovu pokyn k dalším šetřením, tentokrát oprávněnosti či neoprávněnosti výpovědí, k opodstatnění neavizované změny struktury instituce i odborné způsobilosti pracovníků s výpovědí. Přestože všechny výsledky šetření kontrolních orgánů i odborná expertiza Národní knihovny ČR dopadla ve prospěch sankcionovaných pracovníků a hejtman kraje doporučil současnému statutárnímu zástupci zachovat dřívější strukturu a výpovědi, jejichž lhůta vyprší k 31. 8., stáhnout, složitá situace v krajské knihovně není ani na konci srpna dořešena.

Kam jsme došli?

Odbor kultury a památkové péče a politici z rezortu kultury, kteří se v době, kdy byly výpovědi rozdány, tvářili, že je to jen a jen v moci ředitele, který má na podobná rozhodnutí právo, a oni mu mohou další postup nanejvýš doporučit, teď zastupujícímu řediteli neváhají svá stanoviska nařídit. Zástupným problémem pro ně dnes je špatně navržená organizační struktura a velký počet vedoucích. Proto je potřeba vrátit vzbouřence pouze na základní knihovnická místa, kde mají teprve novému vedení dokázat, že si svá místa zaslouží. Dlužno dodat, že v souznění s bývalým ředitelem neustále argumentují počtem osmi vedoucích. Čtyři z nich však pouze řídili úsek s jedním či dvěma pracovníky, který zpravidla vybudovali, zodpovídali za jeho činnost a přebírali pro něj úkoly. Jinými požitky, příplatky za vedení, ani kompetencemi nedisponovali. Našli bychom ještě řadu dalších faktorů, které celé rozhodování úředníků z krajského města i politiků ovlivňují, ale to jsou jen možné spekulace, byť s reálným podkladem.

Všem, kteří se chtějí s průběhem událostí podrobně seznámit, je na stránkách www.sweb.cz/situaceKKV [4] k dispozici chronologicky uspořádaný soubor dokumentů souvisejících se situací v Krajské knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě od března do srpna 2006.

V době, kdy píši tyto řádky, není stále jasné, jak celý příběh skončí. Pokud vám byla dosud nepochopitelná souvislost mezi tím, co se v Krajské knihovně Vysočiny stalo, a mojí úvahou v úvodu, zamyslete se nad tím, v jaké pracovní pozici se při čtení tohoto textu nacházíte. Jste-li v roli zaměstnavatele, možná si teď říkáte, že zaměstnavatel má právo zbavit se nepohodlných pracovníků. Jste-li v pozici zaměstnance, najdete možná analogii v blízkém okolí a budete se ptát, zda dobrý zaměstnavatel a schopný manažer vůbec má nepohodlné zaměstnance a pokud ano, budou stejně nepohodlní i pro všechny ostatní? Možná se zamyslíte i nad dobrovolností takového vztahu. Dávno už totiž neplatí ono obligátní, že přece za branami čeká padesát dalších. Ti, co tam možná přešlapují, jen s obtížemi okamžitě nahradí někoho, kdo pracoval s rozumem i srdcem a kdo jako jediný benefit požadoval slušné zacházení. I člověk – zaměstnanec – má svaté právo se dobrovolně rozhodnout, zda setrvat nebo odejít.