V 57. ročníku Národní politiky se v čísle 259 ze 17. září 1939 objevila krátká zpráva, v níž čtenáři listu obdrželi následující rady, kterak správně číst v posteli:

"V Bostonu ve Spojených státech zabývali se minulý týden oční lékaři problémem, zda je radno číst v posteli či nikoli. A došli k výsledku, že z lékařského hlediska není proti tomu žádných námitek, ale jen v případě, že se čte více méně v sedě a že tělo je opřeno o polštáře. Naproti tomu zamítají velmi rozhodně čtení v leže, a to proto, že se tak poškozuje zrak. Normální zrak, říkají tito lékaři, je schopen dívat se nahoru či dolů v úhlu nejvýše deseti stupňů. Čteme-li však nataženi, tento úhel je daleko větší a to poškozuje zrakový nerv."

Přestože od doby publikace těchto rad uplynula již hezká řádka let, domníváme se, že by mohly stále být užitečné. Zvláště pomyslíme-li na to, že ve veřejných knihovnách se postupně za účelem zvýšení čtenářské přitažlivosti knihovny vedle klasických židlí začínají objevovat také pohodlná křesla či dokonce lenošky, které jsou ostatně pohodlnější nejenom pro čtenáře, ale i pro knihovnice a knihovníky. Dokladem budiž kupříkladu Zlata Houšková užívající si křesílka [4] v zimní zahradě Městské knihovny v Novém Jičíně [5].

Z důvodu uchování zdraví čtenářů, u nichž by hrozilo, že se na knihovním nábytku budou vyskytovat v horizontální poloze a budou si přitom chtít zároveň číst vybranou knihovní jednotku, by pracovníci knihovny proto měli v těsné blízkosti lenošek umístit kromě obligátních automatů na kávu také cedule s nápisy varujícími před četbou vleže. Zároveň by měli zajistit, aby se na lenoškách vyskytovalo dostatečné množství polštářů, které by rovněž působilo preventivně proti nevhodné čtecí poloze.