Jiří Mahen
OSOBNÍ DATA
Narozen: 12. prosince 1882 v Čáslavi ve středních Čechách, Rakousko-Uhersko
Zemřel: 22. května 1939 v Brně, protektorát Čechy a Morava
Národnost: česká
Vlastní jméno: Antonín Vančura
Pseudonymy a šifry: Antonín Dubský, Bolehlav, Červená maska, Dr. Jaroslav Vrána, František Lipan, H. Lang, Ivan Had, Jan Chadraba, Jaromír Výborný, J. Dubský, Jiří Sequens, Joe Smetana, Josef Musil, Josef Zamazal, J. Sequens, J. Skála, J. Zamazal, Kamil Urbánek, Karel Mužík, Ladislav Andělíček, Maheu, Pavel Stodola, Prof. Mahatma Batler, Prosper, Richardson, Zelená maska; Č, H.L., J.M., jm, -jm-, L., M., M.J., P., R., T., Z. (Pseudonym Mahen vznikl tiskovou chybou z Maheu - podle postavy z románu Emila Zoly Germinal)
PORTRÉT
Foto: Langhans, 1928
Foto: pozůstalost B. Koutníka, 30. léta
ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH
Jiří Mahen se narodil jako třetí ze třinácti dětí ve staré evangelické písmácké rodině, z níž pocházel i jeho bratranec, spisovatel Vladislav Vančura (jejich dědečci byli bratři). Svůj rodokmen odvozoval od staročeského zemanského rodu Vančurů z Řehnic, z jehož historie čerpal i Vladislav Vančura (román Markéta Lazarová). Ač vyrůstal ve skromných poměrech (otec byl pekařem, později evangelickým kolpoltérem a kazatelem), vystudoval gymnázium v Čáslavi a v Mladé Boleslavi a češtinu a němčinu na filozofické fakultě v Praze. Z dětství a mládí si odnesl silné sociální cítění. Tíhl k levicovým hnutím, ale nikdy se nestal členem žádné politické strany. Dával přednost Masarykově revoluci ducha před revolucí chápanou jako třídní boj. Již na gymnáziu se projevovalo jeho mnohostranné umělecké nadání - kreslil, psal verše, věnoval se hudbě, rád zpíval. V Praze se těžce probíjel, přivydělával si kondicemi a spoluprací s anarchistickými a generačními časopisy (v roce 1903 se stal místopředsedou literárního spolku Syrinx, patřil k návštěvníkům Neumannovy olšanské vily, v bohémských společnostech se setkával s Františkem Gellnerem, Jaroslavem Haškem, Josefem Machem, Fráňou Šrámkem aj.). Ve třetím roce studia onemocněl střevní tuberkulózou. Blízké přátelství ho pojilo s vrstevníkem a rovněž čáslavským rodákem, spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem, který později též v Brně skončil sebevraždou. Po dokončení vysokoškolských studií krátce učil na středních školách na Moravě, ale tato práce ho neuspokojovala. Přivítal možnost stát se redaktorem Lidových novin v Brně a v roce 1910 přesídlil do Brna. Tou dobou byl už uznávaným spisovatelem. V roce 1919 přešel do deníku Svoboda a oženil se s Karlou Haselmannovou. Manželství zůstalo bezdětné. Od začátku spolupracoval s divadlem jako autor, dramaturg i jako významná kulturní osobnost. Usilovně a cílevědomě pracoval na překonávání dosavadního provincialismu brněnského kulturního a společenského života. Jeho mnohovrstevná tvůrčí osobnost hluboce zapůsobila na tehdejší mladou generaci a byla stěžejní pro rozvoj meziválečného kulturního života na Moravě. Podnikl též několik prázdninových cest do Jugoslávie a jednu do Francie, často zajíždíval na Slovensko, ke kterému měl mimořádně vřelý vztah. Zabýval se také rybařením a ichtyologií. Vlastnil rybářský průkaz s číslem 1. Prosazoval rytířský a ochranitelský vztah k přírodě. Nejvíc životní energie však věnoval založení a vybudování brněnské městské knihovny. Pracoval v ní 19 let. Po okupaci Československa, hluboce zklamán, vyčerpán a těžce nemocen spáchal sebevraždu. Podle ústní vzpomínky Karly Mahenové a jiných pamětníků byl první na seznamu lidí, kteří měli být posláni do koncentračního tábora, takže by byl zřejmě stejně dlouho nepřežil. Sebevražda byla posledním hrdým gestem, které si mohl svobodně zvolit.
Knihovna, kterou pomáhal zakládat, nese od roku 1959 jeho jméno, stejně jako činohra Národního divadla v Brně. Název podle jeho avantgardní knížky filmových libret si v roce 1967 zvolilo Divadlo Husa na provázku. V domě, kde v Brně naposledy bydlel a kde zemřel, byl podle přání jeho vdovy i jejích dědiců (synovec paní Karly Oldřich Haselman působil dlouhá léta jako komisař pro uprchlíky v OSN) vybudován Mahenův památník. Jeho odkaz se snaží rozvíjet občanské sdružení Společnost Jiřího Mahena.
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ OSOBNÍ A PROFESNÍ ÚDAJE
Jiří Mahen byl všestrannou kulturní osobností, dramatikem, básníkem a prozaikem, esejistou a kulturním publicistou, divadelním teoretikem, knihovníkem, organizátorem brněnského kulturního života mezi dvěma válkami i ichtyologem. Napsal celkem 56 knih, mnohé z jeho díla je roztroušeno po novinách a časopisech. Vycházel ze zkušeností a subjektivismu předválečné anarchisticko-bohémské generace, ovlivněn především impresionistickou metodou. Osobitý ráz jeho tvorby utvářelo zvláště lyrické založení a stálé ideové a tvárné hledačství, které ji ve 20. letech sblížilo s poetismem.
PROFESIONÁLNÍ KARIÉRA
Vzdělání
1888-1896 obecná škola a nižší gymnázium v Čáslavi
1897-98 německá měšťanská škola v Dubé u České Lípy
1898-1900 gymnázium v Čáslavi
1900- 1902 gymnázium v Mladé Boleslavi (maturita 28. června)
1902-1906 studium češtiny a němčiny na filozofické fakultě v Praze
Odborná činnost
Přestože nebo snad právě proto, že se Jiří Mahen stal knihovníkem až ve zralém věku, přispěl osobitým způsobem k vývoji teorie knihovnictví za první československé republiky. Jeho bohatý odkaz v mnohém neztratil na své podnětnosti.
Jeho praktickou činnost jako knihovníka a později ředitele Veřejné knihovny města Brna (od roku 1937), předsedy Spolku veřejných obecních knihovníků (od r. 1927), mnohdy i inspirátora a iniciátora řady významných knihovnických akcí doplňuje jeho činnost teoretická. Proti chápání práce knihovníka jako mechanického doplňování, pořádání a půjčování knih ji pojímal jako promyšlenou tvůrčí činnost s hlubokým výchovně vzdělávacím posláním. Prosazoval pojetí knihovny jako veřejného studijního zařízení s dobře vybavenými čítárnami a studovnami. Promýšlel otázky knihovnictví v širších společenských a kulturních souvislostech. Dbal na promyšlenou a přesnou práci, ale zároveň stále hledal a zkoušel nové metody. V Brně vybudoval ústřední knihovnu se sítí poboček, živých kulturních středisek.
Jeho teoretický odkaz najdeme v několika drobných knižních titulech. O Mahenově pojetí tvůrčího čtenáře a tvůrčího čtení se dozvíme v Knížce o čtení praktickém (1924). Myšlenky v ní obsažené nabyly na aktuálnosti s vizí učící se společnosti, kterou v celosvětovém měřítku prosazuje UNESCO. Práce Nutnosti a možnosti veřejných knihoven (1925) se věnuje sociálnímu poslání knihoven, otázkám ekonomickým, statistice a srovnání knihoven u nás a v Americe. Závažným historickým dokumentem pro studium veřejného knihovnictví a celého kulturního života první republiky je knižně vydaná anketa Knihovna jako instituce národní (1928). Na Mahenův popud ji inicioval a vydal Spolek veřejných obecních knihovníků. Chráněni anonymitou, vyjádřili v ní knihovníci své názory na stav veřejného knihovnictví u nás. Požadovali dobudování knihovnictví ve smyslu zákona o veřejných knihovnách obecních, které spatřovali především v demokratizaci knihoven - zpřístupnění odborných knihoven i pro prosté čtenáře, hmotném zabezpečení veřejných knihoven tak, aby mohly své fondy doplňovat o hodnotnou naučnou literaturu a aby se jejich síť mohla rozšířit. Tematicky s touto anketou souvisí Dvacet knihovnických pohádek, které J. Mahen pod pseudonymem Zelená maska otiskl v časopise Rozpravy Aventina. I tyto satirické črty jsou kritikou poměrů v kultuře první republiky. K nenásilné výchově mladých čtenářů přispěl J. Mahen spolu s Josefem Ladou vydáním veselého plakátu Braňte knihu! Jako vzpomínka na práci a životní úsilí dvou význačných knihovníků 1. republiky může sloužit brožura Z dopisů dvou knihovníků, Jiřího Mahena a Stanislava Rambouska (vydala Krajská lidová knihovna v Jihlavě v roce 1959).
Afiliace
Po absolvování filozofické fakulty v Praze krátce působil jako středoškolský profesor suplent
(od září 1907 do června 1908 na reálce v Hodoníně, od září 1908 do června 1910 na obchodní akademii v Přerově). Od 15. listopadu 1910 do 28. února 1919 byl redaktorem Lidových novin v Brně. Od roku 1916 do podzimu 1917, kdy byl ze zdravotních důvodů propuštěn, byl nucen sloužit v rakousko-uherské armádě. Od 1. března 1919 do podzimu 1937 spolupracoval s deníkem Svoboda v Brně. V letech 1918-1922 byl dramaturgem Národního divadla v Brně a uváděl ve známost kvalitní repertoár v cyklu tzv. komorních her, v letech 1920-1924 též vyučoval dramaturgii, režii a rozbor světového dramatu v dramatickém oddělení brněnské konzervatoře. V únoru 1921 se stal spoluzakladatelem a knihovníkem brněnské Městské knihovny, od roku 1937 jejím ředitelem. Pracoval zde až do své dobrovolné smrti v květnu 1939.
CITÁTY VYBRANÝCH MYŠLENEK
"Poslání knihy je především v tom - a nemůžeme to dosti zdůrazňovati - , aby se lidé naučili domýšleti všechny situace. Poslání všech knihoven je především v tom, aby lidstvo, vycházejíc z nich, vidělo jasně do všech nitek kteréhokoliv případu lidského dění. Ať je z toho určitá labilita společnosti, kterou přináší každý rozptyl teoretické literatury! Tato labilita je lepší než dnešní stabilita lidského nepřemýšlení, které se opírá pohodlně o obecně uznané pravdy."
Knihovna jako instituce národní, 1928
VYBRANÁ BIBLIOGRAFIE
1. Básník, dramatik, prozaik, autor literatury pro děti, esejista
Ballady. Brno: A. Píša, 1908. 47 s.
Básně. Praha: Družstevní práce, 1928. 94 s.
Dezertér. Praha: B. Kočí, 1923.109, 1 s.
Díže : poznámky a fantasie. Praha: Přemysl Plaček, [1911]. 317 [4] s.
Duha. Praha: Borový, 1916. 118 s.
Dvanáct pohádek. V Praze: B. Kočí, 1918. 140 s.
Hercegovina. Vyškov: Obzina, 1924. 170, 1 s.
Husa na provázku. Praha: Otakar Štorch- Marien,1925. 115 s.
Chroust. Praha, B. Kočí, 1920.167 s.
Janošík. Královské Vinohrady: Plaček, 1910. 120, 2 s.
Její pohádky. Brno: Barvič a Novotný, 1914. 190 s.
Kamarádi svobody. Praha: Vilímek, 1909. 1 l., 429 s.
Kniha o českém charakteru. Vyškov: Obzina, 1924. 136 s., 3 l.
Měsíc. Praha: St. Minařík: Kvasnička a Hampl, [1920]. 88, 1 s.
Mrtvé moře. Praha: Knapp: Zora, 1918. 103 s.
Nejlepší dobrodružství. V Praze: Družstevní práce, 1929. 336 s.
Plamínky. Praha: Časopis pokrokového studentstva, [1907]. 103 s.
Požár Tater. Praha: Družstevní práce, 1934. 70, [3] s.
Před oponou. Brno: St. Kočí, 1920. 125 s.
Režisérův zápisník. Brno: St. Kočí, 1923. 210, 1 s.
Rozloučení s jihem. V Praze: Družstevní práce, 1934. 90 [4] s.
Rybářská knížka. Brno: St. Kočí, 1921. 170, 2 s.
Scirocco. Brno, St. Kočí, 1923. 149, 1 s.
Tiché srdce. Přerov: Tiskařská a vydavatelská společnost: Obzor, 1917. 60 s.
2. Knihovník
Dvacet knihovnických pohádek. Rozpravy Aventina, 1926/27, roč. 2, s. 76-76.
Knihovna jako instituce národní : anketa o veřejných knihovnách. Uspořádal a předmluvu napsal Jiří Mahen. Praha: Spolek veřejných obecních knihovníků, 1928. 150, 1 s.
Knížka o čtení praktickém. Brno : St. Kočí, 1924. 119, 1 s.
Nutnosti a možnosti veřejných knihoven. Brno: St. Kočí, 1925. 46, 2 s.
Z dopisů dvou knihovníků, Jiřího Mahena a Stanislava Rambouska. Připrav. a úvod. naps. František Franc. Jihlava: Krajská lidová knihovna, 1959.
3. Publikace o J. Mahenovi
(hvězdičkou označené položky byly použity při zpracování biografie)
Jiří Mahen, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky: sborník z konference. Brno, Státní
vědecká knihovna v Brně: Knihovna Jiřího Mahena v Brně ; Muzejní a vlastivědná společnost, 1983. 281 s.
*Cejpek, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha, Karolinum, 2002. 247 s.
*Cejpek, Jiří. Jiří Mahen : jeho knihovnický odkaz. Praha : SPN, 1961.223 s.
*Cejpek, Jiří. Jiří Mahen, vl. jménem Antonín Vančura (1882-1939). Bulletin SKIP, 2001, roč. 10, č. 1, s. 22-23.
*Lexikon české literatury. 3, M-Ř, sv. 1, M-O: osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 2000. 728 s.
*Mahen, Jiří. Za oponou umění a života. Praha : Československý spisovatel, 1961.139 s.
*Mahenová, Karla. Život s Jiřím Mahenem. Praha : Mladá fronta, 1978. 272 s.
*Vlašín, Štěpán. Jiří Mahen : studie s ukázkami díla. Praha: Melantrich, 1972. 315 s.
Tento text vznikl v rámci projektu "Information Society without Borders: Re-Establishing and Development of the Cross-Border Cooperation within the Information Studies and Librarianship" [4], který s podporou IVF realizoval Ikaros, o. s., s partnery z Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky.