Ve dnech 5.-8. října jsem se zúčastnil v Supetaru na dalmatském ostrově Brač druhé konference NAPLE [4] (National Authorities on Public Libraries in Europe) nazvané "Uloga narodnih knjižnica u nacionalnim politikama izgradnje društva znanja" [5] s podnázvem "Digitalizacija kulturne baštine i provedba multikulturalizma u knjižnicama". Součástí konference byla i exkurze po ostrově. Jelikož počasí bylo krásné, exkurze se všeobecně líbila. Jednání konference samo však ve mně vzbudilo spíše rozpaky.

Na úvod vystoupil chorvatský ministr kultury s projevem na téma "Kulturna politika Republike Hrvatske" [6] (záznam ve formátu MP3). Organizátoři konference byli jistě rádi, že se jim podařilo získat k účasti tak vysokého činitele, nicméně jeho vystoupení bylo spíše obyčejným politickým projevem než řečí pokoušející se reflektovat problémy a výzvy, které před digitalizací a multikulturalismem leží jak při přechodu k tzv. znalostní společnosti, tak v současné turbulentní sociální, politické, ekonomické a kulturní situaci. Lze říci, že dojem z jeho vystoupení byl nedobrý, protože tím, jak se pokusil skloubit Balkán s Evropou, vybral si z obojího zcela neomylně právě to horší: z "balkánského" přístupu to, že jakoukoli aktivitu vyvíjí a může vyvíjet pouze vrchnost, z "evropského" přístupu zase to, že je třeba za každých okolností všechno regulovat. Jednak mu tím unikl rozdíl mezi koncepčním rozvojem a organizačním plánováním na jedné a formální standardizací a technickou normalizací na druhé straně, jednak si neuvědomil, že dost dobře není možno regulovat – a to nemluvím o úspěšné regulaci – činnost, u níž dosud není zcela jasné, co a jak vůbec se má dělat. Výsledkem takového oficiálního přístupu totiž je, že se zpravidla neděje a nedělá nic.

Rozpačitému a málo smysluplnému vstupním projevu pak odpovídala takřka celá konference. Z bloku týkajícího se digitalizace kulturního dědictví se vymykal je příspěvek Reiniera Deinuma [7] týkající se projektu "Het geheugen van Nederland" [8] (Memory of the Netherlands). Formuloval v něm problém, na který jsme narazili i v Česku při budování zdroje "Manuscriptorium" [9], totiž rozpor mezi potřebou rychlého zpřístupnění a časově náročnou kontextualizací. Na tom se jasně ukazuje, že představa o předběžné regulaci digitalizace kulturního dědictví je vskutku protismyslná, poněvadž je vždy nutno postupovat podle ideálního účelu a momentálních možností zároveň, tedy řešit věci ad hoc a nikoli obecnou regulací (pokud tím nemáme na mysli formální standardizaci a technickou normalizaci). Deinumův příspěvek však nepadl na úrodnou půdu, protože všechna ostatní sdělení se obírala takřka výhradně tím, co a jak "by mělo" být zcela bez ohledu na praktické možnosti a konkrétní situaci. Výsledkem takového přístupu ovšem je, že nakonec není nic, protože čas se tráví neplodnými diskusemi.

V bloku týkajícím se multikulturalismu zaujal příspěvek Barbory Hořavové [10] o "Multikulturním centru Praha" [11], které jako nezisková organizace vykazuje tak široký a pružný rejstřík aktivit, o jakém by se státní organizaci mohlo jenom zdát. Ale přece tu shledáváme drobnou vadu na kráse: všechny projekty, na nichž Multikulturní centrum Praha pracuje, jsou financované státem, diverzifikace zdrojů je mizivá. Podobně na tom jsou i knihovny národnostních menšin v Chorvatsku, jejichž prezentace zaplnily zbytek bloku. Ale i zde je typické rozlišení: knihovny menšin, které nejsou státní, vykazují větší aktivitu a flexibilitu než knihovny čistě státní. Na druhou stranu však jsou tyto knihovny menšin takřka úplně závislé na státních organizacích svých domovských zemí. Jde tedy do značné míry jen o iluzi neziskovosti, nezávislosti a nevládnosti, která je dána zvláštní formou takových organizací nebo jejich částí – skutečnost je však taková, že vázanost na stát a jeho instituce je i v tomto případě podstatná. Proto není divu, že jak pro Multikulturní centrum Praha, tak pro knihovny menšin v Chorvatsku je typický dominantní styl politické korektnosti, který dominuje společně všem evropským státním institucím a pod jejich vlivem také neziskovým a dalším podobným organizacím. A tak je nutno se ptát, zda prezentované výsledky jsou skutečné, nebo pouze iluzivní.

Rozpaky, které druhá konference NAPLE vyvolala, plynou z toho, že se naprosto jasně ukázalo, že pro Evropu typický způsob organizování shora je neproduktivní a že jenom vede k vytváření skupin lidí usilujících ne tak dosáhnout skutečných výsledků jako spíše posilujících svůj esprit de corps. Je otázka, jak dlouho to bude únosné.