SEI, Keiko. Konečná krajina. Sest. Vladimír Havlík. Z angl. přel. Jakub Geisler, Pavla Niklová, Lucie Simerová a Vladan Šír. 1. vyd. Praha : One Woman Press [4], 2004. 267 s. ISBN 80-86356-28-0.

Exotické malby krajin z Asie v minulých stoletích podnítily Evropu k romantickému i realistickému hledání "vlastní" krajiny a k pozdějšímu experimentování s malbou v plenéru. Právě setkání s cizí "krajinou" vedlo k opuštění renesační perspektivy, jakož i přísného rozdělení na prostor a čas a dalších omezení "evropského" pohledu a myšlení. Umění se od dob impresionismu stává kritikou a experimentem s různými způsoby reprezentace. Cizí krajina je proto místem zlomu, v kterém přestávají platit tradiční rozdělení. Podobnou krajinou, která spojuje a konfrontuje tradice a kultury, z čehož vznikají nové pohledy, je právě sbírka esejí Keiko Sei.

Obrazy v impresionismu podobně jako eseje Keiko Sei nejsou statické. "Pohyby" barev v nové technice malování jsou oslavou okamžiku, ale také divácké aktivity a interpretace. Podobně také techniky interakce a morfování v současných digitálních technologiích, o kterých se Keiko Sei rozepisuje v esejích "Vzhůru ke krásnému lidskému životu" a "Hladký přechod: Umění, umění ve veřejném prostoru a reklama v postkomunistické východní Evropě".

Právě v těchto dvou esejích nejlépe vyniká její styl psaní, který problematizuje a zároveň přibližuje neznámé i známé na naší každodennosti. Přináší jedinečný pohled na transformaci postkomunistické východní Evropy v kontextu médií a také umění spojeného s novými digitálními technologiemi. Vývoj nových technologií a umění, jakož i politické a společenské změny v 90. letech minulého století Keiko sleduje jako prostupování historických, ideových a "prostorových" krajin. Právě nové možnosti digitálního umění v podobě interaktivity jako spolúčasti diváka na díle a morfování jako libovolné přeměny jednoho předmětu a obrazu na jakýkoli jiný jsou symptomem politických změn. Je to především hladkost přechodu z komunismu na kapitalismus či přesněji "komunistických soch a památníků na reklamu", která připomíná toto morfování předmětů a postav v uměleckých a komerčních dílech, a s tím související vyměňování rolí (politiků) jako typický rys interaktivního umění.

Přeměnu komunistů na "kapitalisty", jakož i občanů bez základních práv na konzumenty se všemi právy Keiko Sei sleduje třeba na příkladu třech významných polských osobností a na jejich vztahu k umění a k reklamě. Zatímco umělec Krzysztof Wodiczko prezentuje naději, že nové technologie a nová doba budou sloužit hledání spravedlnosti a míru mezi lidmi, Aleksander Kwaśniewski jako polský prezident, který vyhrál volby díky marketingovému poradci, prezentuje vítězství reklamy a manipulace. Třetí osobnost, Krzysztof Albin, je nejzáhadnější, protože se po kariéře aktivistického provokatéra v době komunismu rozhodl pro práci v reklamním průmyslu. Keiko Sei odmítá jednoduchá řešení těchto složitých vztahů mezi uměním a reklamou. Nechává spíše na čtenáři, aby rozhodl o možnosti tzv. "umění ve veřejném prostoru", které spojuje umění a politiku a vytváří alternativní prostor a praxi, která zastaví bezuzdné morfování a přeměnu rolí bez účelu.

Keiko Sei také velice kriticky zkoumá japonská, americká a francouzská média a jejich zdůrazňování významu nezávislích médií (v podobě videokamery a satelitu) pro revoluci ve východní Evropě. Ukazuje, jak zveličování významu videa, satelitu a dalších médií jako nástrojů svobody, které změní svět, slouží především ekonomickým zájmům Japonska a také politickým zájmům USA a Francie. "Morfování" a interaktivní hru ve východní Evropě podle ní sledovali "Američané jako vítězové, v Japonsku jako spotřebitelé a v Evropě jako vychovatelé", aniž by kriticky zhodnotili samotný vztah revoluce a médií. Přeměna občanů na konzumenty se tak v této eseji odehrává přímo před námi a má podobu idealizování videa a dalších technologií ve východní Evropě.

Revoluce, umění a technologie se v esejích Keiko Sei často spojují do podobně zvláštních konfigurací, jejichž interpretaci nechává na čtenáři. Například v eseji " Vliv glutamanu sodného: O díle Tamáse Komoróczkyho" se přípravek na zlepšení chuti jídel - glutaman - stává symbolem japonského imperialismu a celkové globalizace, ve které dochází k ztrátě rozdílu mezi tím, co je ze Západu a co z Východu, a jediné, co zbývá, jsou různé "dandysmy" a fanatický zájem o styl. V dalším eseji, "Historie, akustika", rozvíjí vztah eschatologických myšlenek o "konci světa" a dějin v souvislosti s linearitou písma a s digitálními technologiemi, proti čemu staví mluvené slovo a zvuk jako hledání alternativního způsobu vymezení prostoru a smyslu.

Celá kniha Keiko Sei je tímto kritickým prolínáním a objevováním nových krajin - pohledů na politický vývoj, média, technologie i umění. Přes úvodní text "Konečná krajina", který nás seznamuje s významem metafory krajiny v japonštině, až k textu "Poslední krajina: A úvaha o modrém nebi", který přináší jedinečnou perspektivu středoevropského regionu, sledujeme stálé prolínání Východu a Západu, známého a neznámého, které nemá jednoznačné vyústění. Krajiny Keiko Sei, ať jsou to historická období, umělecké styly nebo politické ideje, ovšem nesou vždy silný emocionální náboj. Jsou to důvěrně známé krajiny z dětství a z filmů nebo také ze snů, nové krajiny technologií a ke konci knihy dokonce "tušené" krajiny, které spíše nechceme vidět, protože představují hrozbu destrukce.

Na začátku proto najdeme dva eseje o "známých krajinách" japonské reklamy, ve které úplně splývá reprezentace a objekt reprezentace a produkt se redukuje na estetiku ("Ryze japonská umělecká forma: Pokud nejde o dvojsmysl, pak to není reklama" a "Japonská reklama - zrcadlo 90. let: Nechť se zapíše do dějin eizó"). Tyto texty zkoumají dokonalou moc a manipulaci reklamy, "která dnes nejen předvídá, co přijde, ale je přímo tím, co příjde", jako nejvlastnější projev rozvinuté komerční a konzumní kultury. Keiko ukazuje, jak tyto všemi obdivované japonské reklamy, které zastupují roli umění v japonské společnosti, plynule navazují na traidici haiku a divadla nó.

Celá kniha pak končí "eschatologickou krajinou" dokonalého modrého nebe, které může znamenat přesný opak, zkázku a konec (v sobě vždy skrývají předzvěst katastrofy). Předchází tomu cyklický návrat, kdy Keiko spojuje komunistickou krajinu, kterou zažila koncem 80. let v době svého příjezdu do Česka, se zpustošenou krajinou v době povodní, kdy z Prahy odjíždí. Právě tyto pocity zkázy se spojují se vzpomínkou na 11. září 2001 a s úvahami o rozdílu mezi východní a západní společností v jejich vztahu ke slunci. Pro emigranty z chudých asijských států je slunce a dokonalé modré nebe přesně to, co jim v Evropě chybí. Tragické na lidských bytostech podle Keiko Sei je, že nikdy nemohou přímo spatřit svůj životadárný zdroj vlastníma očima, a tak musí vytvářet náhražky a mýty, aby překonali propast mezi sebou a sluncem. Těmito mýty jsou také způsoby reprezentace a nové technologie, které ovšem nemáme za slunce zaměňovat. Prezentace krajin a myšlenek jako hledání slunce, ať už psaním, malováním, fotografií nebo videem, je vždy bojem o realitu, která je pro nás jen realitou nových způsobů zobrazování a konfrontace.

Tento zvláštní platónský závěr celé knihy také velice jasně vykresluje rozdíl mezi Evropou a Asií na základě techniky osvětlování a "reprezentace" slunce. Zatímco v Asii dominují umělé zářivky, v Evropě jsou to žárovky, které napodobují přirozené světlo. V Asii totiž lidé nevěří, že se něco může vyrovnat jejich přirozenému světlu, takže přijímají život ve zcela umělém světle, zatímco Evropané se stále snaží o nemožné. Všechno se ovšem může jednou změnit a "nové technologie nám brzy přinesou úplně nový koncept lampy, která možná oba dva světy sblíží, nebo vytvoří novou překážku, vytvoří nové světlo a stín, různé krajiny a jiné mytologie."