Osobní data

Narozen: 21. června 1874, Poděbrady (okr. Nymburk), Rakousko-Uhersko

Zemřel: 5. listopadu 1951 (některé prameny chybně 1949), Praha, Československo

Národnost: česká

Portrét

(VOIT, Petr. Pražské Klementinum. Praha : Národní knihovna, 1990, s. 105)

Nejdůležitější osobní a profesní údaje

Žádná stať ani publikace, usilující o seriózní pojednání historického vývoje českého knihovnictví, nemůže opomenout osobnost Zdeňka Václava Tobolky, stojící na počátku novodobého formování oboru v Československu v první polovině 20. století. Důvody, proč dosud nebyl komplexně zhodnocen Tobolkův význam a přínos, je třeba hledat v komplikované osobnosti a širokém spektru činností, kterým se věnoval. Byl knihovníkem, politikem a historikem. V knihovnictví je třeba upozornit zejména na Tobolkovy aktivity bibliografické, knihovědné, pedagogické a konferenční. Bez jakýchkoli pochybností patřil k zakladatelům a průkopníkům moderního knihovnictví v Československu. Vytrvalé úsilí, nezdolná vůle a ctižádost ho vedly k vytváření a realizaci stále nových a náročných projektů. Jmenujme např. vydávání knihovnických periodik, stěžejní je publikování knihovnické literatury teoretické, ale zejména potom bibliografické. Stál u založení knihovnického školství a hojně přednášel.

Hranice českého knihovnictví Tobolka překročil svým podílem na pořádání Mezinárodního knihovnického kongresu roku 1926 v Praze a spoluúčastí na založení Mezinárodní knihovnické organizace IFLA (původně Mezinárodní knihovnický a bibliografický výbor, přejmenován roku 1929) roku 1927 v Edinburku. Československou republiku v organizaci IFLA zastupoval i na římském sjezdu v roce 1929 a byl členem jejího výboru. Ve svých odborných názorech byl orientován především na německé knihovnictví.

V současnosti je významným a zasloužilým českým knihovníkům udělována medaile Zdeňka Václava Tobolky. Jejími držiteli jsou např. prof. Jiří Cejpek, doc. Hana Vodičková, dr. Mirjam Bohatcová, dr. Pavel Pokorný nebo dr. Václav Pumprla.

Životní příběh

Zdeněk Václav Tobolka pocházel z rodiny hostinských, kde snad získal své výborné organizační schopnosti a houževnatost. Když mu byly tři roky, jeho otec zemřel a matka začala nový život v Kolíně, kam se neúplná rodina přestěhovala. Z. V. Tobolka měl čtyři děti, dvě dcery a dva syny.

Vedle knihovnictví hrály v jeho životě významnou roli také politika a historie.

Jako politik prošel Tobolka pestrým vývojem. Nejprve působil ve skupině nezávislých studentů a poté patřil mezi Masarykovy realisty (1900), kde se stal prvním jednatelem nově založené strany lidové (realistické). Roku 1906 ovšem Masaryka opustil a obrátil se k reorganizované straně mladočeské (Strana národně svobodomyslná, Strana státoprávně demokratická, Strana národně demokratická). Za tuto stranu byl v letech 1911-1918 poslancem ve vídeňském říšském sněmu. Vyznával rakousky orientovanou pozitivní politiku a vedl akci za propuštění českých politiků z vězení. Za první republiky vstoupil do sociální demokracie, kde zakotvil.

Vzdělání

Obecnou školu začal Tobolka navštěvovat v Kolíně a absolvoval zde i první rok gymnázia. Poté přešel do Prahy, kde mezi jeho učitele patřil i významný český historický spisovatel Alois Jirásek.

V letech 1892-1896 studoval historii, filozofii a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a z jeho profesorů jmenujme Jaroslava Golla, Antonína Rezka, Josefa Kalouska či Josefa Emlera. Byl ovlivněn Tomášem Garriguem Masarykem a Janem Gebauerem. Jako téma dizertační práce si zvolil postavu českého krále Jiřího z Poděbrad a tomuto období se krátce věnoval. Záhy se ale obrátil k dějinám novějším - v rozsáhlých syntézách se snažil vysvětlovat českou politiku a průkopnicky se věnoval dějinám průmyslu a dělnického hnutí.

Jelikož chceme v tomto pojednání psát především o Tobolkovi jako knihovníkovi, nemůžeme jeho historické práci věnovat tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Tobolka byl pozitivista a usiloval spíše o nashromáždění co největšího množství údajů o zkoumané látce, nanejvýš uvedl informace do kauzálních souvislostí, ale nesnažil se je vysvětlit tím, že by je uvedl do širších souvislostí společenských. Dr. Jiří Špét (Zdeněk Václav Tobolka. Česká bibliografie, 1977, sv. 14, s. 215-261) dokonce vyslovuje názor, že psal dějiny jako politik, uznávající pouze své vlastní stanovisko na dění a lidi, a tomu celé dílo podřizoval.

Tobolka perfektně ovládal němčinu, na gymnáziu se naučil francouzštinu a latinu, pasivně uměl anglicky a rusky.

Bohužel na akademické půdě se Tobolkovi nedařilo a setkal se s výtkami dokonce i od svých profesorů, kteří kritizovali zejména jeho počiny editorské. Roku 1906 usiloval s monografií o Karlu Havlíčkovi Borovském o habilitaci na filozofické fakultě. Další pokus z roku 1910, tentokrát s prací na téma soupisu českých prvotisků, byl rovněž neúspěšný. Tentokrát k realizaci habilitace nedošlo proto, že se knihovnictví na rakouských univerzitách nepřednášelo. Ani návrh komise, aby byly zřízeny knihovnické kurzy, přijat nebyl. To se podařilo až roku 1927 a tehdy také Tobolka dosáhl docentury. Návrh na habilitaci na Českém vysokém učení technickém z roku 1912 byl přijat a Tobolka se stal honorovaným docentem pro výuku občanské nauky (1913-1918). Od roku 1935 byl potom docentem Svobodné školy politických nauk v Praze.

Od roku 1926 byl Tobolka členem Královské české společnosti nauk.

Profesní kariéra

Tobolkova profesní kariéra se vyznačovala silným individualismem, ctižádostí a sklonem k autoritářství. V knihovnických kruzích se neprosazoval snadno a se svými kolegy se i kvůli svému sarkasmu dostával do sporů. Byl kritizován za nepůvodnost svých prací a přebírání cizích myšlenek. Někteří odborníci poukazují na nutnost revize jeho děl. Na druhou stranu nikdy neváhal svoje návrhy korigovat a přizpůsobit navrhovaným změnám či zvolit jinou, schůdnější cestu. Dokázal rychle reagovat na změny a potřeby tehdejší doby.

S prací knihovníka se setkal už na gymnáziu, když o prázdninách pomáhal půjčovat knihy za pošmistra v Cerhovicích a později se podílel na zakládání knihoven ve studentském spolku "Jungmann". Rovněž se pokoušel o získání místa vedoucího úředníka v městské knihovně v Praze, ovšem neúspěšně.

V jeho profesním životě sledujeme zpočátku velké nadšení pro knihovnictví, po několika letech odklon k politice a znovu návrat ke knihovnictví, jemuž nakonec zůstal věrný až do odchodu do penze. Historii neopustil docela nikdy. Byl neklidný a často se objevovaly obavy, zda opět nedá přednost politice před knihovnictvím.

Již roku 1900 se pokusil o vydávání knihovnického periodika pod názvem České knihovnictví. Vyšlo pouze sedm čísel prvního ročníku se zaměřením hlavně na lidové knihovnictví. Významnou osobou pro tento časopis byl dr. Boř. Prusík, úředník univerzitní knihovny.

Roku 1903 začal Tobolka vydávat za stále se zmenšující podpory České akademie Českou bibliografii (celkem 10 svazků). Jednotlivé tituly jsou řazeny nejprve abecedně (opis titulů), potom následuje věcné rozdělení (přehled vědecký) a rejstřík obsahující hesla autorská (včetně jmen překladatelů, vydavatelů a redaktorů) a čísla sbírek a knihoven. V dalších svazcích se postupně snažil o zapracování kritických výtek. Po zkušenostech s prací na České bibliografii podal Tobolka ministerstvu kultu a vyučování návrh na tzv. Rakouskou bibliografii. Všem knihovnám s právem povinného výtisku měla být nařízena úřední povinnost vydávat seznamy všech jim došlých povinných výtisků. K realizaci nedošlo.

V říjnu 1905 byl vytvořen Osvětový svaz. Jeho hlavním cílem bylo šíření lidové osvěty a prohloubení vědomostí ve všech vrstvách českého národa, k čemuž měly jako nástroj sloužit lidové knihovny a čítárny. Roku 1906 bylo Tobolkovi nabídnuto předsednictví v knihovnickém odboru Svazu a on je přijal. Za jeho předsednictví došlo k propojení s redakcí České osvěty (hlavní postavou zde byl další významný knihovník a bibliograf Ladislav Jan Živný), k vytvoření vlastní expozice jako součást výstavy u příležitosti všesokolského sletu roku 1907 a uskutečnily se dva sjezdy lidových pracovníků, převážně knihovníků. Tobolka na nich vystoupil s referáty o přenosných knihovnách a prostředcích proti šíření "krvavé literatury". Postupně jeho aktivity v lidovém knihovnictvím slábly (1909) a lze sledovat posun k politice, které se plně věnoval až do konce první světové války.

Těsně po vzniku Československé republiky v listopadu 1918 uveřejnil Tobolka programový článek o budoucnosti československého knihovnictví. Navrhoval vytvoření dalších státních vědeckých knihoven (Bratislava, zestátnění muzejních knihoven v Praze a Brně), rozřešení otázky povinného výtisku a povinnosti ročního vydávání jejich seznamů a zřízení komise pro soupis prvotisků. Když byl při ministerstvu ustanoven na jeden rok poradní sbor knihovníků, Tobolka se ho aktivně účastnil a podílel se na úpravě knihovnického zákona z června 1919. Jako poradce působil na ministerstvu školství a kultury i v pozdějších letech.

V zimě 1919 se začalo o jednat o vzniku Spolku československých knihovníků. Jeho stanovy byly vypracovány podle stanov rozpadnuvšího se vídeňského spolku a Tobolka byl jedním ze zakladatelů, v jeho ředitelně se konaly porady přípravného výboru. Prvním předsedou se stal nakonec Josef Volf a Tobolka se na několik let od činnosti Spolku odklonil. Účastnil se až jeho sjezdu roku 1923 v Olomouci. Od roku 1924 projevoval stále více zájmu a konečně byl roku 1925 zvolen předsedou. Na funkci byl nucen rezignovat kvůli nesrovnalostem v hospodaření a schodku v prosinci 1928 (oznámeno na sjezdu v dubnu 1929). Kromě organizace Mezinárodního knihovnického kongresu je mu třeba připsat k dobru, že se snažil o zlepšení Časopisu československých knihovníků (úprava, systematické rozdělení zpráv, rejstřík).

S výše zmíněným L. J. Živným neměl Tobolka společný pouze zájem o bibliografickou práci, ale oba se velmi zasadili o knihovnické školství. S plnou podporou Spolku československých knihovníků se stal Tobolka externím ředitelem Státní knihovnické školy v Praze (1920-1926). Ta byla nejprve umístěna v gymnáziu v Křemencově ulici, později získala jako přednáškový sál knihovnu Kinských. Požadavkem bylo, aby každý nový knihovník tuto školu absolvoval a aby studium bylo dvouleté. Spory se Spolkem československých knihovníků o přenesení studia na univerzitní půdu vyústily roku 1926 v dočasné uzavření knihovnické školy (do roku 1928). Mezitím byly roku 1927 po dlouhých diskusích, zda knihovnictví na univerzitu patří (např. filozof František Krejčí zastával názor, že knihovnictví je ryze praktická nauka a srovnával ji např. s účetnictvím), zřízeny knihovnické kurzy a jejich ředitelem se stal jako nově habilitovaný docent knihovědy právě Tobolka.

Dalším knihovnickým periodikem, u jehož vzniku Tobolka stál, byl časopis Knihy a knihovny. Začal vycházet roku 1920 a snažil se věnovat praktickým otázkám. Ani tento časopis, stejně jako výše zmiňované České knihovnictví, se však nesetkal s větším ohlasem a po roce zanikl. Poněkud skepticky se potom Tobolka díval na vydávání Časopisu československých knihovníků (od 1922), podporovaného ministerstvem školství.

Za nejvýznamnější a nejdůležitější Tobolkovu aktivitu bývá již tradičně označován monumentální Knihopis českých a slovenských tisků až do konce XVII. století. Už v květnu roku 1922 měla být vytvořena ústřední komise pro vydání českých prvotisků. Podnět přišel prostřednictvím B. Koutníka z berlínské komise pro vydání soupisů prvotisků. Měla být též převzata jejich pravidla. Tobolka se nakonec stal předsedou jiné komise, ustanovené z jeho iniciativy ministerstvem národního školství a osvěty 9. prosince 1923. Jejím cílem bylo vytvoření národní retrospektivní bibliografie všech československých tisků do konce 18. století, někdy také nazývané "Nový Jungmann". Roku 1925 vyšel první díl se 31 záznamy prvotisků, práce na druhém dílu začaly kvůli finančním potížím až o deset let později a Knihopis vycházel v sešitech. Tobolka ho redigoval do roku 1949, štafetu po něm převzali František Horák a Bedřiška Wižďálková. V současnosti Národní knihovna vydává dodatky.

K sedmdesátým pátým narozeninám prezidenta republiky Masaryka 7. března 1925 byl vydán Tobolkou iniciovaný výnos na zřízení Národní knihovny jako konzervačního oddělení univerzitní knihovny. Byl rovněž zrušen Bibliografický ústav a jeho povinnosti převzala Národní knihovna, kterou v té době vedl Tobolkovi nakloněný dr. Borecký. Tím mohl Tobolka ovlivňovat práce na Bibliografickém katalogu a jeho podobu.

Roku 1925 bylo za Tobolkovy redakce vydáno kolektivní encyklopedické dílo Československé knihovnictví. Pro spolupráci byli získáni např. Gustav Friedrich, Václav Vojtíšek, Čeněk Zíbrt nebo Ladislav Jan Živný. Ze dvaceti čtyř kapitol jich sám Tobolka napsal šest a autorsky se podílel na dalších třech. Jde o dílo, které průkopnicky pojímalo knihovnictví jako vědní obor a kromě něj pokrývalo i knihovědu. Čerpali z něj knihovníci a studenti po celé meziválečné a zčásti i poválečné období a podnítilo dokonce i vznik podobně koncipované knihy v Německu.

Od roku 1926 Tobolka redigoval Monumenta Bohemiae typographica. Cílem této edice bylo metodou fotomechanické reprodukce zpřístupnit významná díla starší české literatury v jejich věrné kopii, např. Chelčického Síť víry pravé (1521), Kališnický pasionál (1495), Písně chval božských (1541). Celkem vyšlo jedenáct faksimile s přílohami, doprovázených edičním výkladem o díle, autorovi a tiskaři.

Roku 1929 přišel Tobolka s návrhem zrušení malých veřejných knihoven a spojováním obcí v oblasti, kde by výpůjčky zajišťoval speciálně zařízený automobil.

Když byla roku 1930 založena Knihovědná společnost, byl to opět Tobolka, kdo se zasadil o její vznik a kdo stanul v jejím čele. Předsedou byl potom až do roku 1948. Společnost vydávala časopis Slovanská knihověda.

Od třicátých let se Tobolka zaměřil především na pedagogickou (s výjimkou druhé světové války) a badatelskou činnost. Jeho žádost o bezplatnou knihovědnou profesoru z roku 1938 se již nestihla do začátku války vyřídit. Od roku 1933 byl stálým soudním znalcem pro knihovnictví. Z jeho pozdních děl by neměla být přehlédnuta Kniha (1949) a posmrtně vydaná Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj (1959).

Afiliace

Po ukončení studia roku 1896 zahájil Tobolka svojí kariéru jako aprobovaný profesor dějepisu a zeměpisu na obchodní akademii v Chrudimi a v letech 1898-1900 vyučoval navíc na vyšší dívčí škole.

V srpnu 1897 nastoupil na místo praktikanta do pražské c. k. Veřejné a univerzitní knihovny (dnešní Národní knihovna v Praze) a přes funkci amanuensise postoupil až na skriptora. Setrval zde do roku 1918.

Roku 1918 se zasadil o založení knihovny Národního shromáždění (dnešní Parlamentní knihovna) a na místě jejího ředitele působil až do svého odchodu do penze v březnu 1939. Josef Volf ve svém článku k Tobolkovým padesátinám hovoří o jeho jmenování jako o velice šťastném rozhodnutí. Jak říká, byla vytvořena úplně nová knihovna, známá i za hranicemi a často považovaná za "národní knihovnu". Nemálo k tomu přispěla mezinárodní meziknihovní výměnná služba a mezinárodní parlamentní informační služba. Cenným vkladem byla knihovna zemského správního výboru pro země Koruny české (13 tisíc svazků) a knihy z likvidace vídeňské parlamentní knihovny a knihovny vídeňského ministerstva vnitra. Úsilí o získání povinného výtisku bylo zúročeno až roku 1935. Katalogizace se řídila Tobolkovými pravidly jmenného (1921) a věcného (1930) katalogu, vydanými hlavně pro potřeby knihovny Národního shromáždění. Kritizována byla jejich nepůvodnost (zejména Bohuslav Koutník a Jaroslav Drtina), šlo téměř o doslovný překlad německých pravidel.

Citace vybraných myšlenek z díla Z. V. Tobolky

Jako ředitel knihovny Národního shromáždění měl Tobolka blízko k problematice parlamentních knihoven. Zde je část překladu jeho francouzského referátu, který plánoval přednést na sjezdu IFLA roku 1935 v Madridu a Barceloně a kterého se nakonec neúčastnil (Sosna, Karel. Zdeněk Václav Tobolka a knihovna Národního shromáždění předválečné Československé republiky. i´94, s. 201).

"Rozsah literární produkce parlamentními knihovnami opatřovaný jest omezen, neboť se v podstatě týká jen písemnictví z věd právních, státních a z moderních dějin. Přes to se parlamentní knihovna neubrání, aby měla spisy i z jiných literárních oblastí. Zde rozhodují potřeby členů parlamentu. Není však potřebí, aby se pro ně kupovaly spisy beletristické, jako se děje ve Francii, nebo školní knihy pro členy jejich rodiny, jako se děje v Italii.

Personál parlamentních knihoven musí předem připravovati materiál, který by se mohl při pracech parlamentních potřebovati. Proto parlamentní personál musí míti plné pochopení pro zákonodárné práce parlamentu. Úspěch parlamentní knihovny jest odvislý od zdatnosti personálu. Není-li jeho počet dostatečný, má to vliv na vývoj knihovny. Služební hodiny personálu parlamentní knihovny nemohou být stanoveny jako v knihovnách jiných. Zde musí rozhodovat potřeba parlamentu. Za své nadpráce sluší knihovní personál i mimořádně odměňovati. Konceptní personál musí vedle odborné kvalifikace knihovnické býti náležitě kvalifikován jazykově a míti náležitý rozhled v literatuře věd státních, právních a moderních dějin."

Jedno ze svých pozdních děl Zdeněk Václav Tobolka uvádí slovy, kterými popisuje význam knihy v kulturních dějinách člověka (Kniha, 1949, s. 11).

"Mezi nejúčinnější, nejtrvalejší a nejstarší prostředky sdělovati lidské myšlenky a city náleží kniha. Jest jak po stránce obsahové, tak i jako výrobek výrazem své doby a svého prostředí; jest plodem těch, kdo byli v těchto směrech jejich původci. Působí i tehdy, kdy již její autoři a výrobci nežijí. Jest měřítkem kulturní vyspělosti svých původců a národů, k nimž náleželi. Jest přínosem jednotlivců i národů ke kultuře veškerého lidstva. Je to nezbytná pomůcka všech badatelů a nejpůsobivější trvalý nástroj ovlivňovati masu v určitém směru."

Výběrová bibliografie

Část 1. - Díla Z. V. Tobolky

Kromě vlastní autorské činnosti se Tobolka věnoval redigování celé řady odborných děl a časopisů a rovněž byl i iniciátorem jejich vzniku. Publikoval v oborech historie, knihovnictví (zde zejména bibliografie a knihověda). Níže je výběr z jeho děl knihovnických, řazených abecedně podle názvu.

České knihovnictví. Praha : [nákladem vlastním], 1900-1901. 204, 38 s.

Česká bibliografie. Praha : Česká akademie ; [nákladem vlastním], 1903-1914. 10 sv.

Československé knihovnictví. V Praze : Československý kompas, 1925. 612 s.

Český slovník bibliografický. Díl I. České prvotisky (až do r. 1500). Praha : Česká akademie, 1910. VIII, 81, 8 s. Sbírka pramenův ku poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku.

De quelques problemes relatifs aux théques parlamentaires. Slovanská knihověda, 1938, roč. 5, s. 144-148.

Dějiny československého knihtisku v době nejstarší. V Praze : Československá společnost knihovědná, 1930. 106 s. Rozpravy Československé společnosti knihovědné.

Dřevorytový list Hanse Guldenmunda z doby kolem 1540. V Praze : Československá společnost knihovědná, 1930. [4] s.

Heslový seznam věcný : lidové třídění knih podle jejich obsahu. Praha : [nákladem vlastním], 1947. 98 s. Univerzitní přenášky, rozmnoženo jako rukopis.

Kniha : její vznik, vývoj a rozbor. 1. vyd. Praha : Orbis, 1949. 243 s. + 202 příl.

Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl I. Prvotisky. Praha : Knihkupectví Fr. Topiče, 1925. 47 s.

Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl II. Tisky z let 1501-1800. Část I-IV. Praha : Komise pro knihopisný soupis českých a slovenských tisků, Národní knihovna, 1936-1949. 4 sv.

Knihovna Národního shromáždění československého v Praze. Český časopis historický, 1919, roč. 25, č. 1-2, s. 178-179.

Knihy a knihovny. V Praze : Fr. Řivnáč, 1920. 188 s.

Monumenta Bohemiae typographica. Praha : Československý kompas ; [nákladem vlastním], 1926-1931. 11 sv.

Národní a universitní knihovna v Praze, její vznik a vývoj. Díl I. Počátky knihovny až do r. 1777. 1. vyd. V Praze : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. 169 s. + obr. příl.

Návrh bibliografie českých prvotiskův, který dne 1. května 1905 v sezení Král. české společnosti nauk v Praze předn. PhDr. Zdeněk Václav Tobolka. Praha : Král. česká společ. nauk, 1905. 12 s.

On the posibility to realize the plan of a Biblioteca manuscriptorum nova. Časopis československých knihovníků, 1924, roč. 8, s. 65.

Plzeňský tiskař Mikuláš Bakalář. V Písku : Kopecký, 1927. 16 s.

Pravidla heslovéha katalogu. Praha : Knihovna Národního shromáždění, 1924. 24, [12] s.

Pravidla heslovéha katalogu věcného. Praha : [s.n.], 1928. 25, [1] s.

Pravidla heslovéha katalogu věcného. Praha : [s.n.], 1930. 58 s.

Pravidla, jimiž se řídí budování abecedního seznamu jmenného. Praha : Československý kompas, 1921. 64 s.

Pravidla popisu prvotisků. Praha, 1930. 33 s.

Státní vědecké knihovnictví Československé republiky. Praha : [nákladem vlastním], 1918. 17 s.

Tisky 15. věku o jednom listu na území Československé republiky. Praha : [nákladem vlastním], 1928. 4 l.

Vzorný katalog lidové knihovny o 50 spisech. Praha : Svaz osvětový, 1908. 2 sv.

Žerotínská knihovna. Praha : Spolek českých bibliofilů, 1926. 19, [3] s.

Část 2. - Díla o Z. V. Tobolkovi

Kromě obecných biografií obsahuje bibliografie vybrané publikované články a statě, případně zmínky v textu, zaměřující se povětšinou na Tobolkův přínos jako knihovníka, a použité při práci na této biografii. Řazení je abecední podle jména autora, případně podle názvu.

CEJPEK, Jiří, et al. Dějiny knihoven a knihovnictví v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1995, zejm. s. 178-180.

CEJPEK, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka (1874-1949). Bulletin SKIP, 2001, roč. 10, č. 2, s. 12-13.

DRTINA, Jaroslav. Předmětový katalog. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957, s. 31-33.

JIRKALOVÁ, Hana. Vzpomínky na Z. V. Tobolku. Čtenář, 1991, roč. 43, č. 3, s. 76-78

KOUTNÍK, Bohuslav. Zdeněk Václav Tobolka. Časopis československých knihovníků, 1934, roč. 13, č. 1-2, s. 44-48.

MALÝ, Jaromír. PHDr Zdeněk Václav Tobolka. Slovesná věda, 1951, roč. 4, č. 4-5, s. 240-241.

MASARYKŮV slovník naučný. Díl VII. V Praze : Československý kompas, 1933, s. 286.

PUMPRLA, Václav. Zdeněk Václav Tobolka (1874-1951) - politik, historik a knihovník. Krok, 2004, roč. 1, č. 4, s. 9-12.

RIESS, Jiří : Bibliografie prací dra Zdeňka V. Tobolky. Slovanská knihověda, 1934, roč. 3, s. 91-98.

SEDLÁK, Jiří. K některým knihovnickým výročím v roce 1989. Čtenář, 1989, roč. 41, č. 5, s. 164-165.

SOSNA, Karel. Zdeněk Václav Tobolka a knihovna Národního shromáždění předválečné Československé republiky. i´94, 1994, roč. 36, č. 7-8, s. 198-202.

SOUČKOVÁ, Alena. Konference Knihovny současnosti a předávání medaile Z.V. Tobolky. U nás, 2003, roč. 13, č. 4, s. 23.

STRNAD, Emanuel. Boleslavsko : čtení z kraje středního a dolního Pojizeří. Mladá Boleslav : Místní národní výbor, 1947, s. 150.

ŠPÉT, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka a jeho "České knihovnictví". Národní knihovna, 1994, roč. 5, č. 3-4, s. 219-233.

ŠPÉT, Jiří. Zdeněk Václav Tobolka. Česká bibliografie, 1977, sv. 14, s. 215-261.

TOMEŠ, Josef et al. Český biografický slovník XX. století. Díl III. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999, s. 359.

VOIT, Petr. Pražské Klementinum. Praha : Národní knihovna, 1990, s. 91 a 105.

VOLF, Josef. Několik črt k padesátce Tobolkově. Časopis československých knihovníků, 1924, roč. 3, č. 6-7, s. 109-120.

ZÁVADA, V. Za Zd. V. Tobolku. Lidové noviny, 11.11.1951, roč. 59, č. 266, s. 5.