Průvodce po rukopisných fondech v České republice. Díl IV., Rukopisné fondy centrálních a církevních knihoven v České republice. Red. Marie Tošnerová. Praha : Archiv Akademie věd České republiky, Komise pro studium a soupis rukopisů, 2004. 720 s. (Studie o rukopisech. Monographia ; sv. 10)
ISBN 80-86404-16-1

Komise pro soupis a studium rukopisů při Archivu Akademie věd ČR vydala poslední, nejobsáhlejší svazek svého Průvodce po rukopisných fondech v České republice, který pojímá fondy centrálních a církevních knihoven. Je to záslužná práce, která přináší přehled o našich rukopisných fondech včetně nových přírůstků a kontakty na příslušné instituce. Příručka však trpí závažnými nedostatky v údajích a její zpracovatelé se nevyhnuli úskalím konceptuálního rázu, která taková práce nutně přináší.

Vlastní text Průvodce je dělen do čtyř oddílů: Centrální knihovny, Klášterní knihovny, Církevní knihovny a Dodatky. Obsahuje celkem 678 čísel. Pod každým číslem je uvedena jedna instituce. Struktura záznamů je stejná jako u předchozích svazků. Na jejich konci přichází výběrový seznam rukopisů instituce, který má postihnout všechny středověké a výběrově i novověké rukopisy. Tam, kde vyšly kvalitní tištěné katalogy, jsou uvedeny pouze přírůstky. Editoři již z dřívějška měli shromážděné informace o rukopisech ve venkovských farních knihovnách, jež ověřili a aktualizovali.

Průvodci lze na obecné rovině vytknout, že ani jednomu ze svazků nepředchází delší teoretický úvod, který by analyzoval cíle a výsledky soupisové práce. Stať J. Pražáka a F. Hofmanna z r. 1972 je jen propozicí. Komise je vedena snahou nejprve podchytit všechny středověké rukopisy a alespoň výběr rukopisů novověkých krátkými záznamy (tzv. short-title), publikovat výsledky takové pasportizace a později připravit tištěné katalogy jednotlivých fondů, resp. jejich prostý součet jako generální katalog rukopisů v ČR.

Pokud jde o konkrétní údaje Průvodce, nedostatky vynikají zejména v pasáži věnované Národní knihovně ČR, jejíž zpracování bylo vzhledem ke struktuře přírůstků a jejich různorodosti nejtěžším úkolem. Zabírá – nepočítaje rejstříky – skoro pětinu svazku. Téměř všechny kvantitativní údaje o rukopisech uložených v Národní knihovně jsou nepřesné, ať už se týkají celkového množství rukopisů nebo počtu jednotek v jednotlivých odděleních. Také charakteristiky oddělení obsahují chyby; údaje o nejstarším rukopise nejsou přesné (nestačí přejímat údaje ze 100 let starého Truhlářova katalogu, je nutné přihlížet k současnému stavu poznání; nejstarší papyry ostatně pocházejí z doby před naším letopočtem). U některých rukopisných celků uložených v Národní knihovně (rukopisy z Thun-Hohensteinské knihovny v Děčíně, rukopisy z kláštera v Oseku, rukopisné zlomky) není citována základní literatura a vzhledem ke zpracování těchto celků se editoři vystavují podezření, že tuto literaturu neznají.

Soupis špatně rozlišuje mezi deponáty a provenienčními celky. Zatímco osecké rukopisy jsou integrální součástí rukopisného fondu Národní knihovny (jedná se o konfiskát, na nějž se nevztahuje restituční zákon; nejedná se o navrácení rukopisů, jak je uváděno na s. 13; přesto je v Průvodci tento rukopisný fond uveden pod hlavičkou oseckého opatství, jež nyní nevlastní žádné rukopisy), břevnovské a další rukopisy jsou deponáty. Je nutné uvítat, že se údaje o rukopisech deponovaných v Národní knihovně dostaly na veřejnost, byť v případě františkánů jen výběrově a ve značně nepřehledné úpravě.

Některé části rukopisného fondu Národní knihovny nejsou v Průvodci vůbec uvedeny, např. knihovna Kinských, a to jsou její české a latinské rukopisy zpracovány v tištěných katalozích. Katalog k papyrům je mylně uveden u sign. XXV, papyry ale tvoří samostatný celek. Stejně tak editoři zapomněli nejen na rukopisy na palmových listech, ale i na velmi zajímavou část literární pozůstalosti Adalberta Stiftera s jeho autografy.

Editoři staré tištěné katalogy považují za fondové, nasvědčuje tomu líčení na s. 86. Kvůli tomuto zmatení jsou některé rukopisy neprávem považovány za nezkatalogizované (editoři neznají mj. kapitolu Truhlářova soupisu českých rukopisů "Rukopisy české mezi latinskými postavené", nepovšimli si, že většina katalogů obsahuje dodatky a vůbec jim uniká koncepce starých katalogů) nebo naopak nepostřehli, že některé rukopisy záznam v tištěném katalogu nemají (pak je množina přírůstků, jak ji vymezili, určena nepřesně). Stejně tak zapomněli, že Plockův katalog obsahuje i rukopisy, které ve starších katalozích nejsou. Anotace katalogů, resp. bližší verbální charakteristiku fondu, které u jiných sbírek mohou chybět, u jednotlivých částí fondu Národní knihovny velmi postrádám.

Záznamy zejména k novověkým rukopisům s "dodatky" k signaturám I-XV trpí četnými nedostatky. Je znát, že editoři rukopisy popisují zcela mechanicky, bez elementární znalosti literatury, zejm. článků a monografií k dějinám knihovny. Na základě špatného čtení tzv. knihy kontrol byla dokonce vytvořena fiktivní rukopisná jednotka. Editoři dále nerozpoznali Šeršníkův katalog rukopisů ze sklonku 18. století (je poměrně obšírně pojednán v Tobolkově knize o dějinách knihovny). Nerozpoznali ani Zimmermanův katalog latinských rukopisů (o obou katalozích se píše v předmluvě k Truhlářově katalogu a jsou v něm také stručně zkatalogizovány). Katalog je v Průvodci na první pohled nepochopitelně uveden jako katalog řeckých rukopisů. Editoři totiž rukopis otevřeli a opsali titul "Codices Graeci". Kdyby obrátili list, zjistili by, že z rubu přichází záznam k jedinému řeckému rukopisu a po obrácení dalšího listu by objevili titul "Codices Latini", jimž je potom věnována celá kniha. Tohoto katalogu se užívalo do publikace Truhlářových katalogů. Tak se editoři vystavují nejen výtce neznalosti literatury, ale také minulého zpracování klementinského rukopisného fondu. Podobně Müllerův třísvazkový katalog inkunábulí z r. 1807, známý v literatuře, je uveden pod málo výmluvným titulem "Catalogus". Jména autorů a názvy rukopisů byly často nepravděpodobně zkomoleny. V záhlaví s "dodatky" k sign. I-XV se tvrdí, že nejstarší rukopis je z 1. poloviny 14. století, ale pohled do seznamu nás ujistí, že nejstarší rukopis je o 100 let starší.

Část věnující se rukopisům sign. XVI působí poněkud cizorodým dojmem, a to i proto, že zpracovává (domněle) všechny rukopisy této signatury. Ač editor v textu důsledně opisuje z Tadrova rukopisného katalogu německých rukopisů sign. XVI.B.37, v závěru jej necituje. Tadrovy záznamy byly na mnoha místech špatně přečteny; místo výstižných regestů podrobnějších Tadrových záznamů je zpravidla opsáno několik prvních slov, a tak je obsah rukopisu spíše zatemněn než osvětlen. Jinde jsou vynechána nebo zkomolena jména autorů. Není uvedeno, kde se jedná (částečně) o opisy tisků. I tak bylo jen slepě opisováno z Tadry. Nebylo rozpoznáno registrum sv. Václava s listinami k dějinám Slezska z let 1254–1528, jež vyšlo v šestém svazku Codex diplomaticus Silesiae. Množství chyb obsahují i záznamy, které Tadra nemá. Nebyl rozpoznán ani slavný Tirschův kodex, notoricky známý kvůli unikátním ilustracím v literatuře a vydaný i ve faksimili. Srovnáme-li tuto část Průvodce s Beránkovým Soupisem archivních rukopisů, zjistíme nejen to, že jej editor patrně nezná, ale také si povšimneme výrazného rozdílu v kvalitě zpracování záznamů. Dále se editor dopustil mnoha špatných čtení, ač předloha byla psána úpravně; dva popisy vzájemně zaměnil. Nepracoval s Manuscriptoriem a nezná ani Marburská repertoria k německé literatuře 13.–14. století. Občas jsou uváděny počty svazků (někdy s chybami), jindy ne. Jazyk záznamů není jednotný. Nebyla dohledána osobní jména uvedená v popisech ani životní data těchto osob. Záznamy k signatuře XVI nesplňují elementární nároky na krátké záznamy k rukopisům.

Odhlédnu-li od partie věnované Národní knihovně ČR, je celková úroveň čtvrtého svazku Průvodce standardní a vyrovnaná (fondy ostatních institucí ovšem tak podrobně neznám, a tak doufám, že zde nečekají obdobná nepříjemná překvapení). Tak jako je soupis významnější pro deponáty Národní knihovny ČR než pro její kmenový fond, je větším přínosem pro fondy spravované institucemi, jež nezaměstnávají odborné pracovníky, specializované na zpracování historických fondů. Je třeba ocenit píli, s níž editoři shromáždili údaje o venkovských farních knihovnách. Farní fondy sice většinou neobsahují významné rukopisy, ale evidence je důležitá pro regionální historii a prosopografii. U některých fondů je jejich často první tištěný soupis důležitý zejména pro podchycení anonymní literatury, jakou jsou postily apod. Přínosem je také uvádění literatury k celým knihovnám, i když se přímo netýká rukopisů, stejně jako uvádění inkunábulí, resp. starých tisků (ovšem to patrně není důsledné). Přehledně a konzistentně jsou zpracovány např. nezkatalogizované rukopisy Strahovské knihovny premonstrátů sign. DA–DE (od s. 213). Výstižně a pečlivě je zpracován výběrový přehled rukopisů Pražské lobkowiczké knihovny o 105 číslech (od s. 140), stejně jako rukopisy českokrumlovských minoritů, deponované v Národní knihovně (od s. 161; původní strojopisný soupis Emmy Urbánkové byl doplněn a opraven). V mnoha případech je pěkně naznačena struktura fondů. Kvalitní jsou i úvody k některým celkům (opět Pražská lobkowiczká knihovna). Naopak jinde je kvalita úvodních textů velmi sporná (Národní knihovna od s. 86 nebo františkánské rukopisy od s. 156). Záznamy k různým fondům jsou vzájemně poněkud nesourodé, ať už typograficky nebo obsahově (někdy to platí i v rámci jednoho fondu). Použití odrážek místo pořadových čísel ke členění seznamu záznamů u velkého počtu fondů velmi znesnadňuje citaci záznamů a vede k jisté nepřehlednosti textu. Někdy jsou záznamy řazeny chronologicky, jindy podle signatur. Seznamy literatury bývají u jednotlivých celků nevyrovnané.

Chybí koordinace ve zpracování jednotlivých celků. Např. kazatelská sbírka, jež je v literatuře považována za Jakoubkovu betlémskou postilu z let 1415-1416, je v rámci broumovských rukopisů považována za ztracenou. Nalezneme ji však mezi rukopisy benediktinů v Břevnově (za soupisem je citován Holinkův článek k ní, postila tedy byla identifikována; nevíme však, zda jako dílo, nebo jako exemplář). U rukopisů kapituly ve Staré Boleslavi je citována literatura (avšak nekompletní) ke známému husovskému sborníku (deponován v Národní knihovně), jenž však není uveden. Průvodce obsahuje množství dalších nepřesností podobného charakteru.

Odkazy z rejstříku osobních a rodových jmen vedou pouze k číslu Průvodce (za číslem nejsou uvedeny signatury rukopisů jako v případě ostatních rejstříků). U č. 10 (Národní knihovna) se ale jedná o 85 tiskových stran. Ve jmenném rejstříku jsou u některých jmen uvedena životní data, u jiných tomu tak není, přičemž logiku tohoto faktu nelze najít. Ověření jmen či snaha o uvedení jakéhosi "autoritního tvaru" (takto jsou nejednotně některá jména uváděna latinsky, jiná německy a další česky) by určitě nebyly na škodu.

Ač se jedná v mnoha ohledech o záslužnou práci, editoři Průvodce prokázali v případě rukopisného fondu Národní knihovny kromě píle při zpracování krátkých záznamů ke středověkým rukopisům překvapivou neznalost starých tištěných pomůcek k fondu (stejně tak jejich znalost literatury k rukopisnému fondu a jeho dějinám a vůbec kodikologických souvislostí je, jak se ukazuje, zcela nedostatečná) a neschopnost specifikovat množinu přírůstků, resp. dodatků k existujícím soupisům, nedokázali bez zkreslení reprodukovat informace z Průvodce po oddělení a zcela ignorovali elektronické zdroje, zejména Manuscriptorium, kde je zkatalogizována a částečně i obrazovými kopiemi zpřístupněna nikoliv nevýznamná část rukopisného fondu Národní knihovny. Ukazuje se, že jejich způsob zpracování nezohledňuje všechny aspekty problematiky a zejména není vhodný pro velké a strukturované fondy (rukopisy Národní knihovny).

Editoři nikde nereflektují používané termíny a nevěnují se ani otázkám metodologického charakteru. Jejich přístup implikuje mnoho otázek. O odmítání elektronické katalogizace editory víme odjinud. Tištěné prostředí však může badateli různými dodatky atd. velmi znesnadnit práci. Pokud jde o elektronickou katalogizaci, jedná se o prosté přidání záznamu k těm již existujícím. Katalogové záznamy totiž netvoří nutně celek ("katalog" ve fondové podobě), spíše se při práci s nimi jedná o seskupování relevantních záznamů, vedené vědeckým pomyslem. Tištěné prostředí má také velké omezení aktualizací. Mezi přednosti elektronických databází dále patří dostupnost na různých místech, zpětná kontrola uživateli systému, možnost automatického generování různých rejstříků, vyhledávání napříč dokumenty atd. Také zde neplatí omezení rozsahem tištěných svazků a zůstává možnost tištěného výstupu z elektronické databáze.

Ke zdrojům Národní knihovny, které editoři opomněli:

• Manuscriptorium (otevřený katalog historických fondů na adrese www.manuscriptorium.com [4] provozuje Národní knihovna ČR): Z přibližně 10 500 jednotek rukopisů, uložených v Národní knihovně ČR (jednotky na úrovni svazků a krabic; v tomto celkovém počtu nejsou zahrnuty rukopisy literární pozůstalosti Adalberta Stiftera a nezpracované rukopisy včetně zednářských) je nyní elektronicky zkatalogizováno skoro 20 %. Plnou digitální kopii má v systému nyní asi 750 rukopisů. Každý rok přibude několik set katalogových záznamů a více než 100 digitálních kopií (obrazy všech stran rukopisu).
• Webové stránky oddělení rukopisů Národní knihovny [5]: V jejich rámci existuje stránka, která se věnuje pouze katalogům k rukopisům a starým tiskům Národní knihovny (byla zde nedávno zveřejněna výběrová bibliografie k rukopisům NK ČR, čítající více než 7500 položek).