Glosa k BL
Velikonoční svátky; pro někoho "jenom den volna", pro jiné duchovní událost náboženského charakteru, každopádně ale - takřka nezávisle na lidech - komerční kolotoč a důvod nakoupit & prodat, uspokojit... V tomhle rozpoložení bloudím Londýnem zalitým sluncem, kdeže je to pověstné "anglické počasí"! Stejně jako bloumá mé tělo ulicemi, bloudí i pohled často mapou a najednou, co nevidím, nedaleko mého hotelu září na Euston Road nápis "British Library". Raduji se a vyrážím k Ní, jak jinak, jak ignorovat tu sílu přímo magnetickou!
Sluneční svit nepolevuje ani v okamžiku, kdy Ji spatřím poprvé...
Poschoďovitá budova moderního vzhledu, přesto však vznešená ve své tajemné amorfnosti; nabízí se asociace čínsko-japonských chrámů i harmonický soulad s chrámem v pozadí - a překvapivě i s jeřáby kolem.
Odpočívající lidé a líné tempo poledne mě poněkud uvede do rozpaků - je přeci pondělí, Pondělí, pondělí velikonoční!... nebude snad zavřeno?!! - není zavírací den, den, kdy knihy spí, odpočívají a nabírají síly do dalších bitev se čtenáři?!
Naštěstí ne na Ostrovech - dveře se vlídně (samy) otevírají a mně se otevírá "Mekka knihovníků". Jsem okouzlen; jako ve snách vydávám se hledat Kaabu kdesi v hloubi Místa, ne "jen budovy", ale osobitého Prostoru, který má atmosféru záměru, ladnost a eleganci; praktická okázalost a funkčnost zaobalené do odstínu slonové kosti.
A tak mohl bych začít pohádku, která by začínala nějak takto:
"Bylo nebylo, uprostřed ruchu velkoměsta postavil sobě hrdý národ stavbu - a nebyla to jen tak nějaká stavba, byla to Knihovna. Ba co více, knihovna, jejíž tvůrci vzepřeli se tyranii Nutné Historičnosti, propustili hlídače Staré Časy, zbavili se nadvlády rodu Nevyhovující Prostory a obloukem vyhnuli se místu strachu zvaného "U Nedostatku Prostředků". Směle podmanili si s grácií zelený palouk a vytvořili místo, kam všichni rádi přijdou načerpat sil..."
Tedy, alespoň já síly načerpal, ač jsem měl jen nemnoho času - pokochal se "poklady BL" z let dávných a nejdávnějších, zhlédl malou, ale neskutečně živou a přívětivou výstavku o Oskaru Wildovi, prošel se budovou, koupil sobě jinak nesehnatelnou knihu a poobědval na slunci v klidu poloskrytého "amfiteátru". A to vše bez toho, aby mě za celou dobu kdokoli inzultoval, někam mě vláčel nebo postrkoval, napomínal nebo - nedejbože - nutil se někde registrovat!
A na závěr snad ještě jedno malé ohlédnutí - málem stal jsem se tam "otcem", jen málo k tomu chybělo, ano, ano, je to tak... málem adoptoval jsem jednu z místních knih, snad na znamení vděčnosti za azyl, kterého se mi dostalo. Kdo nevěří, ať tam běží - je to kousek - přímo TADY (BL: Adopt a Book) [4].
