LIBER (Ligue des Bibliothèques Europèennes de Recherche) je mezinárodní organizace založená v roce 1971, která sdružuje odborné a vědecké knihovny z celé Evropy. Její posláním je reprezentovat a podporovat zájmy těchto knihoven s cílem zachování evropského kulturního dědictví, zlepšení přístupu ke knihovním fondům a zajištění efektivnějších informačních služeb v Evropě.

Letošní konference [5] (29. 6. – 2. 7. 2004) měla širokou mezinárodní účast, kromě zástupců většiny evropských zemí (26 zemí) přijeli i účastníci z Kanady, USA, Izraele a Turecka. Česká republika byla zastoupena 5 účastníky: dva z Národní knihovny ČR a po jednom ze Státní technické knihovny, knihovny Univerzity Palackého v Olomouci a Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích.

Konference se konala v prostorách Národní knihovny Ruska v Petrohradě, v její nové budově. Národní knihovna byla založena v roce 1795 a je jednou z největších na světě. Dnes její fondy čítají na 33 milionů svazků.

První i druhý den konference byl věnován zejména problematice Open Access (volný přístup k plnotextovým časopisům). Se svým příspěvkem vystoupili představitelé významných dodavatelů, jako např. SPARC Europe nebo BioMed Central.

V rámci druhého dne se diskutovalo i o tématu Integrace výzkumných a vzdělávacích služeb v knihovnách.

My jsme měly zaplacený registrační poplatek pouze na třetí den, jelikož nás tematicky nejvíce zaujal a z velké části se týkal problémů, které řešíme v rámci projektu WebArchiv (viz dále).

Poslední den dostali příležitost zástupci ruských knihoven, aby seznámili auditorium se stavem ruského knihovnictví.

Konference měla bohatý doprovodný program. Účastníci si prohlédli obě budovy Národní knihovny, ale i další petrohradské knihovny. V sobotu navštívili Petrodvorce, známé letní carské sídlo.

Třetí den konference LIBER

Třetí den konference LIBER byl věnován těmto čtyřem hlavním tématům:

• Uchování evropského kulturního dědictví
• Management životního cyklu sbírek
• Knihovny a archivy - obtížné partnerství?
• Knihovny a právo - partneři či nepřátelé?

V sekci Uchování evropského kulturního dědictví vystoupil Niels Mark ze Státní knihovny v Ǻrhusu, Dánsko. Jeho příspěvek s názvem Nové strategie pro uchování dánského kulturního dědictví byl věnován metodám archivace dánských elektronických zdrojů, tzn. internetových, rozhlasových a televizních dokumentů. Niels Mark potvrdil již známé metody harvestingu pro uchovávání elektronických online zdrojů a navrhl odevzdávání rozhlasových a TV dokumentů v rámci institutu povinného výtisku. Dánský zákon o povinném výtisku, který bude zahrnovat veškeré elektronické zdroje (stávající zákon se vztahuje pouze na statické elektronické online zdroje a offline elektronické zdroje), by měl být schválen v příštím roce. V otázce zachování kulturního dědictví v archivech, muzeích a knihovnách se silně angažuje dánské Ministerstvo kultury, jež ustanovilo dva výbory, které analyzují současný stav a navrhnou možná řešení. První výbor se věnuje kulturnímu dědictví ve fyzické formě, druhý se zaměřuje na objekty v elektronické formě včetně audiovizuálních dokumentů. Ministerstvo tyto snahy samozřejmě finančně podporuje, a to částkou 20 milionů dánských korun ročně.

Druhým přednášejícím byl Gerrit de Bruin z Národního archivu v Haagu, Nizozemí, s příspěvkem nazvaným Deltaplan a jeho efekt pro Národní archiv v Nizozemí. V roce 1991 zahájilo holandské Ministerstvo pro školství, kulturu a vědu program pro zachování kulturního dědictví nesoucí název Deltaplan. Jeho cílem bylo zbavit se zpoždění a restů v katalogizaci a konzervaci objektů kulturního dědictví. Do Deltaplanu byly zahrnuty všechny instituce a jejich sbírky, za které Ministerstvo nese odpovědnost - 22 státních muzeí a 12 státních archivů. Deltaplan trval až do roku 2000 a jeho efekt byl ohromný nejen tím, že jeho finanční prostředky činily 150 milionů guldenů. Deltaplan podnítil nový a efektivnější přístup k problémům v oblasti kultury. Pracovníci na řídících funkcích si museli osvojit základy managementu, aby dokázali správně hospodařit s tak velkými finančními prostředky. Byly vybudovány moderní depozitáře, restaurační práce byly postupně nahrazeny aktivní konzervací. Započala spolupráce mezi jednotlivými institucemi. V současné době velmi dobře spolupracují Národní archiv, Národní knihovna a Institut kulturního dědictví.

V závěrečné diskusi se účastníci shodli, že bez významné finanční a morální podpory národních vlád a příslušných ministerstev by jejich projekty nebylo možné spustit. Připustili, že finanční objemy uvolněné na tyto projekty jsou neobvykle vysoké, i když to stále nejsou dostačující částky. Můžeme jen doufat, že se do takovéto situace brzy dostane i kultura v České republice.

V druhé sekci s názvem Management životního cyklu sbírek jako první vystoupila Eileen Fenton z americké organizace STOR s příspěvkem týkajícím se porovnání nákladů elektronických a tištěných periodik v jedenácti akademických knihovnách v USA. Mnoho knihoven přechází od tištěných k elektronickým verzím časopisů. Velké americké akademické knihovny mají dnes ve svých sbírkách daleko větší množství časopisů v elektronické formě, než kdy měly časopisů tištěných. Eileen Fenton předložila studii, jejíž výsledky ukázaly, že náklady na nákup elektronických časopisů jsou nižší při odebírání jednotlivých čísel časopisu (nejedná se tedy o předplatné) než je tomu při této formě nákupu tradičních periodik. U elektronických formátů však musíme počítat i s náklady na archivaci těchto dokumentů, tyto náklady však zatím nikdo vyčíslit nedokáže.

Druhým řečníkem byl Stephen Chapman z knihovny Harvardské univerzity v Cambridge, USA. Svůj příspěvek nazval: Porovnání nákladů na archivaci tištěných a fotografických materiálů v rámci Harvardského depozitáře s náklady archivačního repozitáře Digitálního archivu OCLC. Archivace digitálních objektů je velmi nákladná činnost. Proto většina institucí uchovávajících kulturní dědictví využívá služeb digitálních repozitářů, než by si sama vytvářela a obsluhovala vlastní repozitář. Digitální archiv OCLC a Harvardský depozitář nabízejí podobné služby za srovnatelné ceny. Náklady na archivaci ale nejsou fixní. Závisí na výběru repozitáře, šíři služeb, požadovaných formátech, počtu objektů apod.

Pro naše účely byl nejzajímavější příspěvek, který přednesl Erik Oltmans z Královské knihovny v Haagu, Nizozemí: Cenové modely v digitální archivaci. Podle něho existují 3 základní archivační strategie:

1. migrace: digitální objekt je uložen v novém formátu
2. emulace: přizpůsobení starého softwaru, ve kterém byl objekt vytvořen, novému hardwaru
3. kombinace těchto dvou strategií

Na základě výpočtů cenových nákladů Erik Oltmans ukázal, kdy je výhodné využít metodu migrace a kdy emulace. Výsledkem bylo zjištění, že migraci je vhodné použít pro dlouhodobou archivaci malých sbírek. Migrace má nižší počáteční náklady, ale musí být prováděna opakovaně (průměrně po 3-5 letech). Emulace je výhodná pro velké sbírky (cca od 500 000 objektů), čím více objektů pro emulaci, tím levnější náklady. Požadavky na počáteční investice jsou sice vyšší, ale emulace nemusí být prováděna opakovaně v intervalech. Významným plusem emulace je fakt, že její využití by mohlo být celosvětové, kdežto migrace je vhodná pouze pro lokální použití.

V závěrečné diskusi vyšlo najevo, že zatím není jednoznačně rozhodnuto, která ze dvou strategií archivace je výhodnější a lepší. Výzkumy v této oblasti budou i nadále pokračovat.

V rámci třetí sekce byla diskutována problematika slučování knihoven a archivů na institucionální úrovni.

Tomas Lidman z Národního archivu ve Stockholmu, Švédsko, se zamyslel nad rozdíly a podobnostmi knihoven a archivů a možnostmi jejich vzájemné spolupráce. Svůj příspěvek nazval Zkušenosti ze Švédska.

Hezký příklad z Kanady přednesla Ingrid Parent z Národní knihovny v Ottawě. Ve svém příspěvku s názvem Kanadská fúze: spojení Národní knihovny a Národního archivu Kanady popsala současnou situaci těchto dvou významných kanadských institucí. V roce 2002 oznámila kanadská vláda svůj záměr sloučit Národní knihovnu a Národní archiv a k jeho naplnění došlo 21. května 2004. Tato fúze nebyla jednoduchá, došlo k přehodnocení vizí, hodnot a pravomocí nové instituce nesoucí název Library and Archives Canada.

Posledním řečníkem v této sekci byla Brigitte Lion z francouzské firmy Jouve s příspěvkem Knihovny a archivy: nové služby pro katalogizaci, řízení a šíření všech typů dokumentů. Jednalo se spíše o komerční představení firmy Jouve, která zabezpečuje služby pro knihovny, archivy i muzea. Jouve je partnerem konference LIBER.

Čtvrtou sekci Knihovny a právo - partneři či nepřátelé? zahájil Ulf Göranson z Univerzitní knihovny v Uppsala, Švédsko, příspěvkem Pohled na zásadní právní otázky v knihovnách očima vystudovaného právníka, v současnosti profesionálního knihovníka. Snad každý knihovník se ve své praxi střetává s právními otázkami. Legislativní problémy ještě více narůstají s rozvojem informačních technologií. Ulf Göranson se zaměřil na dvě oblasti: nákup licencí a autorskoprávní otázky. Velký problém vidí Ulf Göranson v tom, že každá země EU má svůj právní řád a jednotlivé problémy posuzuje každá země zcela odlišně. Samozřejmě je velká snaha o harmonizaci některých právních aspektů v rámci Evropské unie, ale výsledky jsou zatím dosti rozporuplné.

Jako druhá vystoupila Isabelle Giannattasio z Národní knihovny Francie v Paříži, která se zaměřila na vztah autorských práv k audiovizuálním dokumentům a seznámila auditorium se současnou situací v Národní knihovně Francie. Svůj příspěvek nazvala Knihovny se mění, střetávají se totiž se zákony.

Třetí den konference uzavřela přednáškou Právní otázky v knihovnách v evropském kontextu Britt Marie Häggström z organizace DIK, Nacka, Švédsko. Seznámila posluchače s organizací EBLIDA (European Bureau of Library, Information and Documentation Associations), jež je zastřešující organizací pro knihovny, archivy a další organizace v informačním sektoru. Jejím hlavním posláním je lobování na úrovni Evropské unie, tzn. v jejích hlavních institucích, ale i v dalších mezinárodních organizacích jako je WIPO apod. Angažuje se především v oblastech autorskoprávní ochrany, vzdělávání a rozšiřování EU. EBLIDA má v současnosti 38 řádných a 122 přidružených členů.

Na úplný závěr byl nechán prostor pro diskusi, která byla velmi vzrušená. Diskuse se točila zejména kolem copyrightu a jeho vztahu k elektronickým zdrojům. Bylo evidentní, že není vůbec jasné, kam až sahají pravomoci knihovny např. při elektronickém dodávání dokumentů a zda vůbec je tato služba legální. Takovéto otázky se velmi intenzivně řeší i v České republice, ale jak vidno, jasno nemají ani zástupci renomovaných evropských národních knihoven.

Fotografie [6]