Dne 22. ledna 2004 uspořádala výzkumná a konzultační společnost SC&C spol. s r.o. [4] prezentaci mezinárodního projektu SIBIS – Statistical Indicators Benchmarking the Information Society. Prezentaci, jejíhož moderování se ujala Mgr. Jana Hamanová (vedoucí výzkumného oddělení SC&C), zahájil jednatel společnosti doc. RNDr. Jan Řehák. J. Hamanová pak krátce představila činnost společnosti SC&C. Vedoucí projektu SIBIS Mgr. Karolína Saková navázala shrnutím výsledků projektu SIBIS zejména s ohledem na Českou republiku. Následně se PhDr. Pavel Dvořák, poradce správních orgánů Českého Telecomu a externí expert společnosti, zabýval výsledky projektu týkajících se online veřejných služeb (s důrazem na e-government). Prezentace byla zakončena diskusí, jejíž shrnutí je i s fotodokumentací k dispozici na http://www.scac.cz/SIBIS/ [5]. Výstupy z projektu SIBIS jsou pak dostupné na http://www.empirica.biz/sibis/ [6]. Koordinátorem projektu byla právě společnost Empirica [7], realizátorem projektu v ČR pak SC&C spol. s r.o.

Nyní se již podívejme na samotný výzkumný projekt SIBIS. Byl realizován Evropskou komisí v lednu 2001 až září 2003 v 27 zemích: 15 zemích EU, 10 kandidátských zemích, Švýcarsku a USA. Projekt proběhl v rámci 5. rámcového programu na podporu vědy a výzkumu, navíc je úzce spjat s iniciativami e-Europe a e-Europe+ [8]. Byl uskutečněn ve spolupráci se statistickými úřady zúčastněných zemí.

Při interpretaci výsledků výzkumu SIBIS je však třeba uvažovat některá omezení:

• výzkum neprobíhal paralelně (například výzkum firem v sedmi zemích Evropské unie probíhal v březnu až květnu 2002, zatímco reprezentativní výzkum populace vybraných deseti kandidátských zemích až v lednu 2003),
• rozsah témat výzkumu v zemích EU, Švýcarsku a USA nebyl ve srovnání s kandidátskými zeměmi zcela totožný (rozdíly byly zvláště v oblasti bezpečnosti internetu a důvěry v něj, e-commerce a e-health),
• metodologie výzkumu se v kandidátských zemích EU a u ostatních účastníků výzkumu v některých bodech odlišovala (v počtu respondentů či způsobu dotazování).

Vytvoření systému indikátorů

SIBIS si kladl za cíl vytvoření indikátorů, které by adekvátně zachycovaly změny probíhající v moderní společnosti (zejména s ohledem na pronikání ICT) a následně umožňovaly provádět výzkumy s možností mezinárodního srovnání. Existující statistiky již přestaly dostačovat. Vycházely totiž z ekonomického a sociálního systému, který se v Evropě utvořil po druhé světové válce (převaha výroby nad službami, hmotných statků nad nehmotnými, tradičního zaměstnaneckého poměru nad flexibilním) a nebyla v nich mimo jiné patřičně reflektována elektronická připravenost jednotlivých zemí.

Vlastní tvorbě indikátorů předcházelo zhodnocení cílů informační politiky na národní i mezinárodní úrovni, inventura dosavadních statistických indikátorů a dat a revize odborné literatury. Identifikované mezery byly v systému zaplněny nově vytvořenými indikátory. Systém byl testován pomocí výzkumu reprezentativního vzorku obyvatel. K tomu účelu byl vytvořen dotazník zaměřující se právě na indikátory, k nimiž nebyla v té době dostupná žádná data ze statistických či jiných zdrojů. K výsledkům projektu proto patří také data popisující stupeň rozvoje informační společnosti ve zúčastněných zemích.

Systém indikátorů je prezentován v Indicator Handbook [9]. Celkem jej tvoří 133 indikátorů, z nichž je 34 považováno za klíčové. U každého indikátoru je uveden matematický vzorec sloužící k jeho výpočtu, znění otázky, geografická a časová dostupnost.

Dvacet čtyři indikátorů pokrývá oblast přístupu k počítačovým sítím (především internet) a jejich využívání. Jedná se zejména o internetovou připravenost občanů a firem, přičemž již dochází k posunu od sledování základních indikátorů přístupu k internetu k podrobnějšímu zkoumání této připravenosti. Ve skupině jsou také indikátory určené k hodnocení fenoménu digital divide, na jehož příčiny je nahlíženo co možná nejkomplexněji. Další skupiny indikátorů jsou určeny ke sledování počítačových dovedností či možností přístupu a využívání internetu. V tomto případě jsou reflektovány nové možnosti přístupu k internetu (například prostřednictvím digitální televize, hrací konzole či mobilního telefonu) a rovněž využívání internetu z více míst (podle provedeného výzkumu převládá využívání přístupu z domova, v zemích z hlediska ICT považovaných za nejvyspělejší se pak stále více prosazuje bimodální způsob využívání internetu, tedy z domova i z práce).

Celých 45 indikátorů se zaměřuje na faktory určující přístup k počítačovým sítím a jejich využívání. V tomto ohledu je třeba zmínit zejména informační bezpečnost, ale nesmíme zapomenout ani na vnímání informační bezpečnosti a možnosti uchovat si soukromí samotnými uživateli. Tyto subjektivní faktory totiž mohou vytvářet nesnadno překonatelné bariéry v přístupu k počítačovým sítím.

Největší skupinu (64) tvoří indikátory zkoumající účely využívání internetu. Zabývají se mj. tématy e-commerce, e-work a e-government. E-commerce zahrnuje elektronické transakce, v nichž jsou služby a zboží objednávány a/nebo předávány prostřednictvím počítačových sítí. Vliv e-commerce lze ovšem také odhadnout pomocí obecných ekonomických indikátorů. Indikátory mapující e-work zachycují změny v pracovní náplni, podmínkách a na trhu práce, k nimž došlo v souvislosti s rozšířením ICT. Indikátory hodnotící rozvoj e-governmentu se zaměřují na monitorování již dostupných služeb.

Vybrané výsledky výzkumu z pohledu České republiky

Pokud se týká vybavenosti komunikačními prostředky, bylo zjištěno, že telefon v domácnosti (pevnou linku) vlastní v České republice 74 % respondentů, což je o dvě procenta méně oproti vlastníkům mobilních telefonů. ČR je v rámci kandidátských zemí spolu se Slovinskem na prvním místě v podílu vlastníků mobilních telefonů na celkovou populaci, v případě pevných linek však až na místě sedmém. Podíl vlastnictví mobilního telefonu těsně souvisí s věkem (u respondentů z mladších věkových skupin byl podíl vyšší). Nejmladší věková skupina (15-24 let) také nejvíce využívá dalších možností mobilních telefonů (WAP, datový přenos).

Z hlediska povědomí o internetu se ČR zařadila mezi kandidátskými zeměmi na čtvrté místo – 93 % respondentů uvedlo, že o internetu již slyšelo. Mezi různými věkovými skupinami jsou však v ČR markantní rozdíly – 54 % respondentů z nejstarší věkové skupiny (65 let a více) o internetu nikdy neslyšelo, zatímco u nejmladší věkové skupiny je to pouhé 1%.

V zemích EU a ve Spojených státech je internet obecně více využíván než v zemích kandidátských. V rámci kandidátských zemí je ČR se 45% populace na třetím místě za Estonskem a Slovinskem.

Výzkum dále ukázal, že většina faktorů ovlivňujících socioekonomickou exkluzi je relevantní i ve vztahu k exkluzi, kterou bychom mohli označit jako informační. Těmito faktory jsou zvláště vzdělání, věk, příjem a pohlaví.

Do popředí vystoupila také problematika bezpečnosti internetu – například v ČR plných 62 % pravidelných uživatelů internetu (za pravidelného uživatele je pokládán člověk, který internet využil během posledních čtyř týdnů) se obává o své soukromí, 56 % pak o ochranu dat. Není tedy divu, že e-commerce je v ČR (podobně jako v ostatních kandidátských zemích) teprve na počátku. Malý objem nákupů přes internet je kromě zmíněných obav uživatelů ovlivněn rovněž nízkým počtem služeb nabízených elektronicky a chybějící tradicí zásilkového prodeje.

Více než jedna třetina české populace se cítí jistá ve využívání jednoho či více z prostředků internetu (e-mail, chat, tvorba vlastních webových stránek). Nejvíce jsou si lidé jisti při využívání e-mailu a vyhledávačů.

Pokud se týká využívání e-learningu, pak lze konstatovat, že se postupně rozšiřuje, a to v důsledku rostoucí počítačové gramotnosti mezi populací, požadavků firem na rozšiřování znalostí a dovedností zaměstnanců a v neposlední řadě také díky širší nabídce vzdělávacích možností a individualizací vzdělávacích strategií. E-learning používá 8 % ekonomicky aktivní populace (číslo nezahrnuje studenty). Využívání e-learningu předpokládá počítačovou gramotnost, proto nepřekvapí, že lidé využívající e-learningu zároveň patří mezi počítačově nejgramotnější část populace.

Práce z domova (tedy zmiňovaná e-work) je v ČR využívána pouze necelými dvěma procenty populace. Tento podíl pravděpodobně neplyne z nedostatečného zájmu, ale spíše z nedostatečné nabídky. Zájem o práci z domova je totiž u nás vzhledem ke kandidátským zemím nadprůměrný.

Pokud se týká online veřejných služeb v projektu SIBIS, pak je třeba nejprve rozlišit služby e-governmentu na služby pro občany (G2C, tedy government to citizens) a služby pro firmy (G2B, tedy government to business).

Dále je vhodné rozdělit rozvoj služeb e-governmentu do čtyř stadií: informačního, jednosměrné interakce (stahování formulářů), dvousměrné interakce (jejich elektronické vyplňování) a transakční služby (elektronické vyřízení služby).

Benchmarking služeb vychází ze sledování procenta základních služeb dostupných online a z jejich využívání. SIBIS se zaměřoval na uživatele služeb (klienty), standardizovaný benchmarking se pak obrací na dodavatele služeb (tj. na veřejné instituce). V rámci projektu bylo vybráno sedm služeb e-governmentu:

• daňové přiznání
• hledání pracovního místa
• žádost o vydání osobních dokumentů
• registrace auta
• oznámení na policii
• hledání knih ve veřejné knihovně
• oznámení o změně adresy

Pro každou z těchto služeb pak byla zjišťována preference online podoby služby oproti podobě tradiční a dále její dostupnost a využití. Z hlediska našeho oboru je potěšitelné zjištění, že nejvíce preferovanou službou je právě hledání knih ve veřejné knihovně (nejhůře naopak končí daň z příjmu a oznámení na policii).