Vědecké výmluvy
Poznámka Ikara: Pod názvem "Vědecké výmluvy" otiskl časopis Týden v loňském 38. čísle (vyšlo 15. září 2003) rozhovor s Cyrilem Höschlem, ředitelem Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií. S laskavým svolením redakce Týdne jsme se rozhodli převzít pasáž týkající se obecných problémů financování vědy a výzkumu u nás a důvodů, proč čeští vědci málo publikují v zahraničních odborných časopisech.
Týden: To chcete říci, že se dnes medici učí stejně jako před sto lety?
Studijní program na lékařských fakultách, tedy to, co se učí a kdy se to učí, je vystavěn téměř stejně jako v roce 1850. Proměna medicíny se v něm neodrazila. Změnil se pouze obsah, ale ne forma. Stále se komponuje gregoriánský chorál, ale ve skutečnosti by se měly vyučovat muzikály.
Týden: Neprojevuje se zmiňovaná "opožděnost" také v oblasti české vědy? Je jejím jediným problémem nedostatek peněz?
Když je peněz málo, mají vědci obrovskou výmluvu: podívejte, my bychom rádi, ale nejsou peníze. Potíže rozhodně nestojí jen na penězích. Shodou okolností sedím nyní v radě vlády pro vědu a výzkum, a jsem tedy u toho, jak se finance rozdělují. Z této perspektivy vidím, že peněz do vědy jde sice v porovnání s EU málo, ale vzhledem k místním poměrům spousta, asi jako jde spousta peněz do zdravotnictví. Paradoxně největší problém u nás opakovaně vzniká tehdy, když najednou peníze jsou. Mnohokrát se už stalo, že tu byly velké projekty, velké granty, ale lidi, kteří finance dostali, to najednou zaskočilo nepřipravené. U nás je jen několik týmů, kterým peníze ve vědě opravdu pomohou.
Týden: Takže jsou peníze na vědu špatně rozdělovány?
Když dáte peníze na výzkum někomu, kdo není připraven zužitkovat je kvalifikovaným způsobem, pak to ani nekřísne. Na jedné straně tečou peníze a na druhé straně se nic neděje. Nabídka s poptávkou se často nepotkává ideálním způsobem. A to i tak, že jsou u nás vynikající vědci, kteří dělají dobrý výzkum a jejich oblast je naopak výrazně podfinancována.
Týden: Co tedy kromě peněz vědcům brání v tom, aby jejich práce častěji překročily hranice Česka?
Asi největší obecný handicap české vědy je nedostatečná metodologická úroveň prací ("vedení důkazu") a špatná znalost angličtiny. Šéfredaktoři významných světových časopisů, kde něco publikovat znamená dostat se do povědomí a do ranku, si často kladou otázku, proč jsou odmítány zprávy z naší části světa. Říkají, že nejčastějším důvodem je nedostatečná angličtina. Redakční rady nejsou dimenzovány na to, aby práce za naše vědce přepisovaly. Opticky to pak vypadá, jako by se výzkum dělal jen v Anglii anebo v Americe. Přitom to je nejsnadněji odstranitelný nedostatek. Stačí si to přiznat a najmout nějakého rodilého mluvčího, který práci jazykově upraví do stavu přijatelného pro redakci. Řada českých prací byla v mnoha ohledech průkopnická, ale nikdo o nich neví, protože česky po světě mnoho lidí nečte.
Týden: To už jste zmínil vlastně tři problémy: rozdělování peněz, metodologii a angličtinu. Jaké by podle vás bylo přijatelné řešení?
Krásným příkladem je Finsko. Tam v medicíně odbourali složitou byrokracii grantových agentur a schvalování projektů v kruhu přátel či odpůrců, jak to funguje i u nás: na nějakém úzkém tématu pracují čtyři odborníci a problém je, jestli Tonda bude posuzovat Pavla nebo Pavel Tondu. Ve Finsku to změnili tak, že peníze na vědu rozpočítali podle počtu citací v renomovaných vědeckých časopisech za uplynulé tři roky. Jedna citace představuje jeden bod a za každý bod se získává určitá suma peněz. Čili kdo byl velmi úspěšný, tak byl také velmi úspěšný v získání peněz na další období. Náročnou hodnotící a kritickou práci přitom za vás udělají zadarmo recenzenti oněch časopisů, kteří každý nabídnutý text přísně posuzují. Argument, že některý rok pracujete a sbíráte data a nepublikujete, padl tím, že za zmíněné tři roky se počítal klouzavý průměr. Nakonec to vychází tak, že ten, kdo skutečně jede, získává peníze.
Týden: Jak to ale dělali začínající talentovaní vědci, kteří třeba dosud nic nepublikovali?
Ukázalo se, že to není problém. Nastupující vědci začínají totiž u těch, kdo peníze získávají, čili nastupují rovnou do rozjetých úspěšných vlaků. Finský lékařský výzkum se díky této změně přesunul během minulých deseti patnácti let z jednoho z velmi podprůměrných míst v Evropě na naprostou špici. Finsko dnes patří spolu se Švýcarskem, Anglií a USA k vědeckým velmocím. Není to jen tím, že by byli o tolik chytřejší, není to jen tím, že by měli na výzkum více peněz, ale je to i tím, že jsou ty peníze správně umístěny.
Týden: Proč to nechceme nebo neumíme změnit?
Protože každá změna je nesmírně obtížná. Lobby lidí, kteří u nás z výzkumu žijí, je velice rozsáhlá. Při zavedení finského modelu by řekněme pět procent z nich mělo takové výstupy, že by z tohoto řešení profitovalo, dalších padesát procent by ani neztratilo, ani neprofitovalo. Zbytek je tvrdě proti, protože by o peníze přišli. Vezměte si jen neoficiální údaje o tom, jak v různých oblastech výzkumu v naší zemi výstupy vypadají.
Týden: Jak?
Existuje třeba celá oblast financování výzkumu, která se týká práva. Právníci dostávají peníze i na výzkumné záměry a přitom z mezinárodního hlediska vyprodukovali za poslední období prakticky nulu. Kdyby nedostávali finance na výzkum, ušetřil by tento stát zhruba čtvrt miliardy. To není nic proti právníkům, ať se živí advokátskou prací, soudcovstvím, ať pracují na legislativě a za to nechť dostávají zasloužené peníze. Je to jenom zmatení pojmů. V medicíně také každý chtěl být CSc., i když šlo o pseudovědu. Pojďme si jasně říci, že dobrý lékař-praktik je víc než špatný vědec a naopak. Mnoho dobrých teoretiků by pacienta svými dovednostmi zahubilo asi tak, jako mnoho i dobrých praktiků hubí českou vědu. U nás je spousta lidí, kteří by to chtěli změnit, ale mašinerie je už příliš rozjetá, pozice jsou obsazené a grantové agentury usedlé. Je to téměř neřešitelný úkol. Přitom by stačilo navýšit státní finance věnované na vědu tak, aby jako procento z HDP odpovídaly průměru Evropské unie, a současně změnit způsob jejich přidělování. Věřím, že kdyby se to udělalo najednou, pak by výstup české vědy poskočil kvalitativním skokem během několika let.
Týden: Jaká je nastupující generace mladých vědců, mají u nás nějakou perspektivu?
Mimořádných talentů je spousta. Zdá se mi, že jich je víc, než jich bylo třeba v naší generaci. Jenže ti nejlepší odcházejí do ciziny. Naše pracoviště například neustále začíná na zelené louce, protože když už je někdo připraven, v tu ránu o něj projeví zájem několik nejspíše amerických pracovišť. Máme štěstí, že se k nám do ústavu zase vracejí, ale i tak je na dva tři roky ztratíte. Na druhou stranu tito lidé nesmírně získají. Je to obrovská investice do řešení problémů, o kterých mluvíme. Vrátí se nasáklí atmosférou týmové práce a už si nenechají líbit zdejší status quo a snad s tím něco udělají.