Ve dnech 5.-8. března se v Haagu (ale také v Leidenu a Amsterdamu) konala konference expertní skupiny evropských rukopisných knihovníků [4] existující na platformě organizace LIBER [5] a v rámci její divize Zpřístupnění [6]. V pořadí to byla již druhá konference tohoto zaměření; první [7] se konala na podzim roku 2000 ve Stockholmu. Během dvou a půl roku, které mezi oběma konferencemi uběhly, prodělalo rukopisné knihovnictví dosti znatelný vývoj. Přinejmenším na fóru tvořeném touto expertní skupinou a sítí jejích vazeb byl uzavřen boj mezi institucionálně fondovým a informačně programovým pojetím oboru ve prospěch toho druhého. O tom svědčí takřka všechny příspěvky na haagské konferenci, jakož i ta skutečnost, že rukopisná expertní skupina byla založena v rámci divize Zpřístupnění a nikoli v rámci divize Ochrana, ačkoli ještě v devadesátých letech minulého století se se zařazením rukopisného knihovnictví a rukopisné práce vůbec především do tohoto kontextu velice vážně koketovalo. Jakkoli řada českých kolegů (ať už rukopisných knihovníků, nebo rukopisných badatelů) to nejspíše přijme se značnou nelibostí, skutečnost je taková, že tím dochází k rozchodu s dosavadní tradicí, kterou posledních několik generací považovalo za samozřejmou, jasně danou a nezpochybnitelnou. Naznačení "otázek kodikologie [8]", jež svého času vzbudilo v kuloárech poněkud rozruch a snad i animozitu, se tedy v tomto autoritativním kontextu ukazuje jako přinejmenším opodstatněné. Potěšující na tom je, že na rozdíl od jiných středoevropských zemí české prostředí není tomuto vývoji vzdáleno.

Letošní konference - a to je třeba kvitovat s velikým povděkem - nebyla pouhou sekvencí přednášek a referátů, nýbrž vskutku aktivním pracovním setkáním. Po vstupní programové řeči následovalo celkem šest tematických bloků, které obsahovaly dvě, maximálně tři profilující vystoupení, po nichž následovala předsedajícím moderovaná diskuse. Nešlo tedy o prezentaci jednotlivců a institucí, jak tomu obvykle na konferencích bývá, ale o především o řízený brainstorming. Také dvě exkurze uzavírající konferenci nebyly pojaty jen jako prohlídka příslušných knihoven a jejich rukopisných oddělení, nýbrž převážně jako ukázka praktického řešení některých otázek historickoknihovnické práce a praxe. Výbor expertní skupiny a zároveň výbor konference, který pracoval ve složení André Bouwman (Leiden - předseda), Anders Burius (Stockholm - sekretář), Eef Overgaauw (Berlin), Bernard Meehan (Dublin) a Felix Heinzer (Stuttgart), je třeba pochválit za velkou péči, kterou věnovali výběru témat, přednášejících i předsedajících jednotlivým blokům.

Programovou řeč přednesl Jan Krikken, náměstek ředitele Naturalis Museum [9] v Leidenu. Věnoval se otázkám transformace, kterou jeho instituce prodělala v minulém desetiletí na cestě od hyperspecializovaného uzavřeného ústavu k otevřenější flexibilnější podobě. Třebaže hovořil povýtce o zpracování a využívání sbírek přírodovědných, vzhledem k zobecňujícímu modelovému přístupu bylo jeho vystoupení inspirativní i pro obor rukopisného knihovnictví. Osmdesátá léta 20. století charakterizoval jako období postupné ztráty veřejné působnosti, striktního uzavírání a vytváření scientific sanctum. Zdá se, že to přesně odpovídá i situaci známé z rukopisných či vůbec historických knihoven, v nichž to vedlo ke zkostnatění, jež do značné míry přetrvává dodnes, byť už jsme si toho vědomi. Za rozhodující tudíž Krikken považuje formulaci vize, poslání a strategie vedoucích k nalezení rovnováhy mezi uzavřeností umožňující uchování a otevřeností dovolující zpřístupnění, jakož i mezi profesionálním přístupem specialistickým a interdisciplinárním přístupem generalistickým. Výsledkem jeho úvah byly tři body, které nabídl jako řešení: jednak nutnost identifikace vlastního trhu (rozhodně prý není třeba se bát toho slova), jednak potřebu formulace příslušné generalistické vize, jednak důležitost infrastruktury, tj. společenského ukotvení vlastního podnikání (ani tohoto slova se podle něj není radno bát). Zkrátka, šlo mu o zdůraznění nikoli vědecké a odborné činnosti, jejíž předmět začíná postupně ztrácet zájemce, ale o sociokulturní funkci instituce a jejích aktivit. Jeho vystoupení vzbudilo obrovský zájem, poněvadž bylo naprosto jasné, že mutatis mutandis vše, co v něm bylo řečeno, platí i pro rukopisné knihovny, resp. rukopisná oddělení knihoven. Krikkenova řeč vpravdě předznamenala vše ostatní, o čem se na konferenci mluvilo.

Téma prvního bloku znělo "vnitřní organizace/postavení rukopisného oddělení". Předsedajícím byl Eef Overgaauw (Staatsbibliothek Berlin-Preussischer Kulturbesitz) a řečníky Anton Korteweg (Nederlands Letterkundig Museum en Documentatiecentrum) a Leslie A. Morris (Harvard College Library). Vzhledem k tomu, že nynější knihovny stále ještě uchovávají organizační formy 19., ne-li rovnou 18. století, kdy jako instituce vznikly a kdy postupně došlo i k profesionalizaci knihovnictví jako oboru, je zřejmé, že jakákoli změna činnosti se nemůže neodrazit právě na těchto formách. Řečníci i diskutující se v zásadě shodli na tom, že hierarchická organizace (odpovídající nejspíše organizaci vojenského regimentu nebo již opuštěnému funkčnímu managementu továrny) je nadále neúnosná a že je nutno soustředit se spíše na jednotlivé procesy bez ohledu na jejich organizační začlenění ve stávající struktuře. V některých knihovnách - bohužel nikoli v Česku - se podařilo již podstatný krok na této cestě k volnější a plošší organizaci učinit. Bez výjimky panovalo mínění, že právě bez vykonání tohoto kroku není možné dostát funkčním požadavkům kladeným na hybridní knihovnu, jež se postupně stává dominantním modelem v celé Evropě i všude na světě.

Tématem druhého bloku byly "role a odpovědnost správce rukopisů ve vztahu k vnějším úkolům, např. zkušenost s výstavami". Předsedajícím byl Bernard Meehan (Trinity College Library Dublin) a řečníky Stephen Hartog (Instituut Collectie Nederland) a Beth McKillop (British Library). Bez obalu lze říci, že výstavy jsou dnes jednou z nejtíživějších nočních můr historického a rukopisného knihovníka: z tradice zděděná organizace knihoven s nimi počítá minimálně, v současnosti však jde o činnost, která se ukazuje být bezmála profilující. Vyvstávají pak dva hlavní problémy: jednak vyrovnat se se změnou funkce knihy, ke které nepochybně jejím užitím jako výstavního předmětu (namísto prostě ke čtení) dochází, jednak zvládnout celý výpůjční proces. Beth McKillop se zabývala spíše otázkami statistiky a způsoby jejího využití, Stephen Hartog představil workflow umožňující poměrně jednoduše zvládnout celý proces tak, aby bylo jasné, co již je hotovo a čeho je ještě zapotřebí. To bylo nepochybně inspirativní, nicméně většina knihoven je takového elegantního řešení ještě nesmírně vzdálena, jak se ukázalo v diskusi. Zároveň vyvstal problém ustavičně se opakujících požadavků na zápůjčky týchž objektů z různých stran. V tom se evidentně ukazuje notorizace poznání, k níž vedlo hyperspecializační pojetí posledních desetiletí. Na knihovnících to vyžaduje iniciativnější přístup, jímž by se snažili nabízet i něco jiného, než je obvykle požadováno, a kterým by dokázali žadatele přesvědčit. To ovšem znamená vycházet spíše z pohledu generalistického a interdisciplinárního.

Třetí blok měl téma "spolupráce na externích projektech". Řídil je Christian Coppens (Bibliotheque Universitaire Louvain) a přednášejícími byli Zdeněk Uhlíř (Národní knihovna České republiky), Jutta Weber (Staatsbibliothek Berlin-Preussischer Kulturbesitz) a kolektiv ve složení David Shaw, Lotte Hellinga a Marian Lefferts (CERL). Postupně byly prezentovány programy a projekty MASTER [10], Memory of the World [11], Memoriae mundi series Bohemica [12], Bibliotheca universalis [13], VICODI [14], LEAF [15], MALVINE [16], KALLIOPE [17] a Searching Facility for Manuscripts & Hand-Press Book Catalogues [18]. V referátech všech řečníků i v následné diskusi se ukázala jasně nynější tendence k tomu, že knihovny jakožto instituce ztrácejí svůj základní a samostatný význam a že jejich budoucí význam bude spočívat především v tom, aby byly zabezpečujícím servisem pro různé programy a jejich dílčí projekty. Z toho plyne, že tvorba programu těsně souvisí s tvorbou vize, poslání a strategie, resp. je jejich nedílnou součástí. Projekty musí být koncipovány v závislosti na dlouhodobých programech a na funkčním sebepochopení té které knihovny nikoli jakožto instituce, ale jakožto místa pro tvorbu a distribuci informací, metainformací, transinformací a znalostí. A z toho vyplývá důraz na standardizaci, jež umožňuje výměnu informací atd., která však není unifikací. Způsob práce podle pevných a pro všechny stejných zásad a pravidel musí být nahrazen jejich adaptací pro poměry příslušného programu a projektu. Právě tak se oslabuje význam čistě národního prostředí při koncipování programů a projektů a naopak se zvyšuje význam mnohem volnějších a rozmáchlejších interinstitucionálních vazeb.

Čtvrtý blok byl věnován tématu "zamýšlené a nezamýšlené řízení financemi, např. důsledky účasti v externích projektech". Předsedal mu Anders Burius (Kungliga Biblioteket Stockholm) a řeč přednesli Bettina Wagner (Deutsche Forschungsgemeinschaft) a André Bouwman (Universiteitsbibliotheek Leiden). Zatímco André Bouwman se soustředil především na otázky související s personálním vybavením rukopisného oddělení jakožto základem pro možnou účast na práci v externím projektech, Bettina Wagner podala až reklamní prezentaci Deutsche Forschungsgemeinschaft [19], její činnosti a zejména referovala o Neue Konzepte der Handschriftenerschliessung [20]. Její vystoupení se však neslo v duchu byrokrata ze staré školy, protože vůbec nereflektovala diskuse, které na toto téma odezněly v Německu, např. v Bibliotheksdienst, č. 12 (2000) [21]. Vcelku se tak ukázalo, že dříve jistě famózní německá škola rukopisné práce žije dnes spíše již jen z podstaty, vyjadřujíc tak nejspíše celého ducha současného Německa.

Pátý blok se zaměřil na dvojtéma "1. příprava knihovníka a 2. role rukopisného knihovníka ve vzdělávání, zejména v universitních kursech a programech". Předsedal mu Ad Leerintveld (Koninklijke Bibliotheek Den Haag) a řečníky byli Eef Overgaauw (Staatsbibliothek Berlin-Preussischer Kulturbesitz) a Murah Ghosh (University of London Library). Eef Overgaauw vystupoval v podobném duchu jako Bettina Wagner, tedy jako reklamní propagator německého způsobu vzdělávání rukopisných knihovníků; spíše jen reprodukoval daný stav, než aby se pokusil vytyčit relevantní otázky, které by mohly být předmětem vážnější diskuse. Naopak Mura Ghosh se na základě prezentace zkušeností z práce na projektech Palaeography [22] a Manuscript Studies Porta [23]l pokusila formulovat požadavky, které na rukopisného knihovníka klade nástup síťového prostředí. Ten by podle ní měl být zároveň badatelem-knihovníkem i prosazovatelem informační gramotnosti i tvůrcem metadat i globálním hráčem i komunikátorem i manažerem zpřístupnění i poskytovatelem informace soustředěným na uživatele i hodnotitelem i správcem sbírek i projektovým manažerem; tím vším dohromady a každým zvlášť. Účastníci se jak v plénu, tak v kuloárových diskusích shodli na tom, že tato změna je reálná, že už nyní nastává tlak na její uskutečnění a že je nutno hledat vždy místně přiměřené formy k jejímu naplnění. Pouze někteří němečtí a francouzští kolegové hájili konzervativnější stanovisko, zůstali však zcela osamoceni. Zdá se, že německo-francouzská Evropa na jedné a ostatní Evropa na druhé straně není jen skutečností ze sféry politiky, ale že je nutno hledat hlubší kořeny tohoto rozdělení.

Šestý blok se soustředil na téma "měnící se úkoly kurátora v pohledu 1. uživatele a 2. manažera". Řídil jej André Bouwman (Universiteitsbibliotheek Leiden) a přednášeli Paul Hoftijzer (Scaliger Instituut, Universiteit Leiden) a Martin Bossenbroek (Koninklijke Bibliotheek Den Haag). Jak se však ukázalo, a potvrdila to i diskuse, jen zdánlivě se jednalo o různé pohledy uživatele a manažera; spíše vypluly na povrch rozdíly mezi universitními a národními knihovnami a jisté napětí mezi nimi. Naprostá shoda panovala, pokud jde o základní služby poskytované rukopisnými knihovnami, resp. rukopisnými odděleními knihoven: bez budování fondů, jejich správy, zpracování a ochrany to nejde. Různý pohled však panoval při odpovědi na otázku, co má být nad těmito základními službami (které jsou natolik samozřejmé, že v jistém kontextu o nich ani není třeba zvláště uvažovat). Prostředí universitních knihoven preferuje osobní služby, tj. reference, rešerše, jakož i znalostně informační přípravu a podporu jednotlivým projektům, na nichž se podílejí jednotlivá universitní pracoviště. Naproti tomu prostředí národních knihoven upřednostňuje služby symbolické a analytické, jež jsou převážně službami nepřímými a souvisejí s vytvářením a rozvíjením vlastních programů. Otázka uživatele se tedy nejeví přímo v konkrétních a zcela určitých požadavcích, které v anticipaci klade, ale jako obsah zaměření činnosti knihovny, jako její aktivní nabídka, nikoli jako pouhá reakce na požadavky. To znamená, že rukopisná knihovna není poskytovatelem subsidiárního servisu, ale pracovištěm, jež otevírá pole. Proti tomuto všeobecně přijatému závěru se ovšem postavili někteří němečtí a francouzští kolegové: klást otázku uživatele je prý pseudoproblém, protože využití prostě je, bylo a bude "vědecké", tedy jinými slovy, rukopisná knihovna nevytváří iniciativně své poslání, ale čeká na zadání. Prohlubující se rozdíl mezi německo-francouzskou a ostatní Evropou tak byl zřejmě patrný i zde.

Závěrečné shrnutí se konalo v Leidenu a předcházela mu exkurze po historické Bibliotheca Thyssiana, botanické zahradě a universitní knihovně. Lze konstatovat, že účastníci se shodli na třech hlavních problémech, které musí v současné době řešit rukopisné knihovnictví, aby dokázalo provést transformaci dosavadních institucí v hybridní a síťovou knihovnu. Jsou jimi napětí mezi managementem a expertízou, mezi generalistickým a specialistickým pojetím expertízy a konečně napětí mezi introvertností a extravertností příslušných pracovišť, jejich programů a projektů.
Doplňkem konference pak byla exkurze v amsterdamské universitní knihovně. Její součástí byla také diskuse o výuce paleografie a kodikologie, zejména o funkčních rozdílech reprezentace týchž textů v různých formálně odlišných rukopisech. Zdá se, že to by výuce kodikologie na českých universitách nesmírně prospělo, neboť teprve ve spojení s funkčností nabývají formální rysy na významu, zatímco jejich izolované studium je samoúčelná hra se skleněnými perlami. A na příkladu výstavy "Written, drawn and painted", kterou amsterdamská universitní knihovna uspořádala u příležitosti této konference, se rozvinula také diskuse o funkci výstav a výstavních katalogů. Poněvadž rukopisná kniha není primárně vizuální artefakt, třebaže zvláště historici umění a k historii umění inklinující kodikologové jsou náchylni ji za něj považovat, její výstavní prezentace jakožto jednotlivosti se jeví jako výrazně zavádějící. Adekvátnější její povaze je prezentovat ji jako ilustraci k výkladovému textu zprostředkovaném v katalogu, tzn. spíše jako skupinový či hromadný jev než jako jednotlivost. To znamená všeobecný odklon od pojetí knižních výstav jako tzv. skrytých pokladů k volnějšímu kreačnímu pojetí.

Celkově lze říci, že konference "Měnící se role rukopisného knihovníka" jasně ukázala, že na pořadu dne je jednoznačný rozchod s dosavadní tradicí a hledání nových cest rukopisné práce a rukopisného studia. To, co bylo dosud považováno za zřejmý klad rukopisného knihovnictví, totiž "vědeckost", se v důsledku měnících se představ o tom, co to vůbec je "věda", začíná výrazně zpochybňovat. Ukazuje se to i na změnách v obvyklé terminologii. Od posledního podobného setkání naprosto vymizelo z užívání dříve běžné označení full record pro katalogizační záznam pokoušející se poskytnout zevrubnou a relevantní informaci o svém objektu a bylo nahrazeno označením in-depth record. To není pouhý verbalismus, nýbrž odraz od základu změněného pohledu na věc. Označení full record se zakládá na předpokladu kumulativnosti přecházející od relativní k absolutní pravdě, tedy na předpokladu jedno-jednoznačnosti a jejího možného dosažení. Naproti tomu označení in-depth record vychází z koncepce nemožnosti jedno-jednoznačnosti a z plurality (popřípadě i nesouhlasné) různých možných explikací. To znamená, že třeba nekonečné množství různých in-depth records nedá nikdy v součtu ani jeden jediný full record. Bez velkých diskusí tak byla na mezinárodní úrovni opuštěna v dosavadní tradici dominující představa tzv. vědeckého katalogu. České prostředí si tuto skutečnost nechce připustit, ale řeč mezinárodního prostředí je jasná: hlavním úkolem, který dnešek klade rukopisnému knihovnictví, není uchovat vše, čeho bylo dosaženo, ale vypracovat nové postupy pro hybridní a síťovou knihovnu.