Tištěný časopis představuje desítky let základní prostředek oficiální, formální odborné komunikace a jako takový slouží k několika účelům:

1. distribuce relevantních a aktuálních odborných informací formou studií, recenzí, zpráv, oznámení, personálií atd.
2. relativně trvalá a bezpečná archivace výsledků poznání v daném oboru (současný stav a historický vývoj)
3. záruka kvality a důvěryhodnosti
4. udržování a zvyšování prestiže autorů nebo institucí v odborné veřejnosti

Počítačová sazba, bez které si polygrafii v poslední dekádě nedokážeme představit, našla uplatnění pochopitelně také v redakcích odborných periodik, ale proces jejich přípravy poznamenala možná méně, než se očekávalo, resp. méně, než aby to čtenáři a přispěvatelé pocítili - výsledný produkt se příliš neliší od toho, který znali z doby, kdy redakcím vládly psací stroje. Je naprosto běžné, že se vyžaduje zaslání textu článku současně na disketě a na papíře, přestože e-mailová adresa neodmyslitelně patří k autorově afiliaci stejně jako k tiráži časopisu.

Dramatický zvrat, který v publikování obecně nastal s expanzí internetovské služby World Wide Web, otřásl v základech i oblastí vydavatelství odborných časopisů, těchto konzervativních systémů, nezřídka obviňovaných z toho, že fungují na klientském principu, který jedny protěžuje, zatímco druhé, neznámé a "nezasloužilé" odsouvá. Jedním z důsledků těchto změn v "poměru sil", který se již naplno projevil (další se jistě brzy dostaví), je otázka přímo plynoucí z konfrontace výhod elektronického publikování ve srovnání s publikováním tradičním, otázka, která není vznášena pouze skalními zastánci bezpapírové komunikace, zda tištěné odborné časopisy mohou nadále efektivně hrát tu roli, která jim až dosud náležela, resp. zda je mohou elektronická periodika nahradit, když se ukáže, že budou lépe plnit výše uvedené funkce těchto informačních zdrojů. Otázka legitimní a kacířská zároveň.

V každé seriózní diskusi o tomto problému právem zazní argument o nižších nákladech obecně spojených s elektronickým publikováním, který musí brát v úvahu nejen knihovny. Předplatné odborných časopisů vzrůstá průměrným tempem o deset procent oproti předchozímu roku a pohybuje se řádově ve stovkách až tisících dolarech ročně - v případě Journal of the American Society for Information Science [4] (JASIS) tato částka činí 1149 dolarů, resp. 1408 dolarů pro zámořské abonenty, aniž by se současně adekvátně navyšoval rozpočet knihovny. Na druhé straně je trvalým trendem prohlubující se specializace ve vědě, a tedy zákonitě stoupá množství časopisů a zároveň klesá počet čtenářů jednotlivých titulů (nemluvě o pokračující informační explozi, kterou elektronické publikování spíše akceleruje). Knihovny tak stojí před dilematem, které časopisy odebírat (s rizikem, že budou bez zájmu ležet na regálech) a které odhlásit, či si nemohou dovolit hradit předplatné za nově vzniklá, neetablovaná periodika.

Stále častěji se však v této souvislosti hovoří o jiném, neméně důležitém aspektu odborného publikování (vzhledem k nárokům, které jsou na odborné časopisy kladeny): o stárnutí informací, které zprostředkovávají. Rovněž kritici bezhlavého nadšení pro elektronického publikování poukazují na poměrně rigidní vydavatelský proces tištěných periodik, který jako by nereflektoval technologické změny a který zahrnuje několik kroků ve stanoveném pořadí. Skutečnost, že od okamžiku, kdy první verze rukopisu dorazí do redakce, jeho akceptování jako vhodného textu z hlediska zaměření daného časopisu, přes jeho posouzení nezávislými, nikoliv však nutně nezaujatými recenzenty (tzv. peer-reviewing), jejichž úkolem je ověřit jeho autenticitu, věcnou a formální strukturu a zabránit případnému plagiátorství, dále přes doporučení editora autorovi, aby provedl jimi navržené úpravy, do okamžiku schválení definitivní podoby příspěvku a jeho vydání uplyne zpravidla déle než rok (poté, co se ovšem autor dostane na řadu), je subjektivně frustrující a objektivně přestává být taková prodleva únosná. Tato situace se citelně týká zvláště oborů, pro něž je typický dynamický vývoj (k nim se řadí i "informační věda a knihovnictví"), a tedy hrozí reálné nebezpečí, že prezentované informace ztratí svou původní hodnotu. Toto tvrzení lze doložit řadou příkladů z praxe: V 7. čísle JASIS z 1. května 1998 vyšel článek na téma impact faktor elektronických časopisů, který odrážel stav z let 1995 až 1996 a který byl přijat k otištění 7. května 1997. Podle K. Raneye Geoscience and Remote Sencing Society publikovala v roce 1997 v šesti svazcích celkem 151 statí, přičemž střední doba, která trvá od zaslání rukopisu do jeho zveřejnění, dosáhla 22 měsíců, z čehož 16 měsíců připadalo na peer-rewieving a další související úkony.

S cílem zkrátit na minimum tento interval se zrodil Electronic Journal of Cognitive and Brain Sciences [5] , ojedinělý pokus o tzv. "interaktivní publikování", který se stěží ujme ve větším měřítku, protože se vyznačuje tím, klasická ediční práce je zastoupena automatickou konverzí textů do formátu HTML a peer-reviewing hodnocením uživatelské veřejnosti v on-line režimu. Podle určité míry kladné odezvy je pak rozhodnuto, zda příslušný materiál bude trvale uložen v archivu časopisu nebo z Internetu stažen.

Nelze přehlížet, že jako nezanedbatelný důsledek zpoždění vydavatelského procesu se v článcích objevují reference, které nejsou aktuální nebo vůbec validní, pokud jde o dokumenty šířené v prostředí WWW, a opačně: autor má minimální možnost bibliografii doplnit o relevantní zdroje, které byly zveřejněny v době, kdy byl článek odevzdán v definitivní podobě, resp. zaregistrovat změnu, která mezitím nastala. Autoři podstupují takové riziko s vědomím, že rozsah ostře sledované publikační činnosti, resp. četnost citovanosti jednotlivých dokumentů, která slouží jako kritérium hodnocení pedagogické práce v akademické sféře či úspěšnosti realizace grantových projektů ve vědě a výzkumu, je přímo závislá na renomé, kterému se daný titul těší v odborné komunitě. Autoři, kteří za otištění obvykle musí platit, proto dávají přednost těm časopisům, které jsou excerpovány ve specializovaných databázích a citačních rejstřících a které jsou ze stejného důvodu uznávány jejich kolegy. Tímto zásadním atributem jako měřítkem kvality (z pohledu příjemce informací a autora) se zatím může vykázat jen malá část elektronických časopisů (tj. časopisů, které jsou určeny primárně k distribuci elektronickou cestou). Ty nelze zaměňovat s dnes běžnými on-line kopiemi tištěných originálů, které je třeba považovat spíše za nástroje marketingové strategie vydavatelství, které chce tímto způsobem získat další zákazníky, resp. WWW slouží jako distribuční kanál téhož produktu, než za samostatné dokumenty. Vedle jisté nedůvěry vůči anonymnímu, chaotickému, proměnlivému a potenciálně kriminogennímu prostředí Internetu, které v podstatě bez omezení každému umožňuje vytvářet a zpřístupňovat vlastní stránky, a obav z porušování autorských práv svou úlohu hraje i naznačený egoistický motiv odborného publikování. V tomto kontextu bychom měli připomenout, že akademická a vědecká obec byla první velkou skupinou, která začala využívat síťových služeb, ovšem zejména k neformální komunikaci (elektronické "invisible college"). Z elektronických konferencí, které si udržely dodnes svůj význam, vznikla v "předwebovské éře" Internetu také první virtuální periodika, tzv. e-ziny, která byla šířena v ASCII kódu a bez grafických prvků e-mailem a později vystavena na FTP nebo gopher serverech. Takový vývoj prodělal např. časopis Public-Access Computer Systems Review, který vydávají od roku 1990 knihovny University of Houston, nebo Issues in Science & Technology Librarianship [6], který vychází od roku 1991 ve správě Association of College and Research Libraries. Tyto Tyto projekty měly však spíše experimentální charakter, aniž by měly v úmyslu nahradit tradiční časopisy (mj. proto, že Internet na počátku 90. let nebyl tak rozšířen), ale rozhodně naznačily, jakou roli Internet může v budoucnu sehrát. Podstatně větší ambice mají časopisy, které vycházejí výhradně na WWW (D-Lib Magazine [7], Journal of Electronic Publishing [8], First Monday [9] aj.). V těchto hypertextových systémech tzv. druhé generace s dominantní textovou složkou jsou v různé míře využívány přednosti, které v oblasti publikování toto médium nabízí (nelineárni navigace, fulltextové vyhledávání, interaktivita, odkazy na interní a externí dokumenty, dostupnost všech čísel atd.). Jednotlivé prvky systému - aktuální číslo, redakce, autoři a archiv - jsou sice fyzicky odděleny, ale pevně provázány a vytvářejí tak virtuální celek. Zároveň však je vyvolána u čtenářů iluze o hierarchické struktuře, na kterou jsou zvyklí z tradičních zdrojů (z titulní stránky jako rozcestníku vedou odkazy na nižší úrovně). Zkušenosti z dvouleté realizace projektu elektronického časopisu Ikaros svědčí o tom, že klíč k překonání aspoň některých přirozených překážek spojených s komunikací autor-uživatel v případě tištěných odborných časopisů spočívá ve flexibilním vydavatelském procesu (tento fakt zdůrazňují tvůrci Public-Access Computer Systems Review [10] i spolupracovníci Ikara). Ve všech jeho fázích (autorská, ediční, designérská a publikační) pracují totiž jeho účastníci pouze s datovými soubory, které jsou přenášeny po Internetu nebo lokální síti, což komunikaci usnadňuje a zrychluje. Právě nižší časová náročnost tohoto procesu po organizační a administrativní stránce, umocněná tím, že převod článků a doprovodného materiálu do formátu HTML má rutinní charakter, umožňuje, aby se redakce soustředila na obsahovou kvalitu.

Perspektivní široká aplikace moderních prvků web-designu (kaskádové styly a dynamické HTML), které jsou dosud podporovány jen některými prohlížeči, bezesporu přispějí ke účelnější a zároveň efektnější grafické úpravě, aniž by došlo k nárůstu velikosti jednotlivých dokumentů. V elektronických časopisech lze provádět korektury (obsahu a poznámkového aparátu) až do uzávěrky, resp. do okamžiku zveřejnění.

Na rozdíl od tištěného periodika vydavatel elektronického časopisu není závislý - vzhledem k vlastnostem média - na předem daném rozsahu rubrik (což je zvláště výhodné v případě dokumentů z kategorie tzv. šedé literatury), a odpadá tedy jednak následné krácení textů vyvolávající vždy nevoli na straně autora, jednak výběr rozměry odpovídajícího obrazového doprovodu. Z výrobního řetězce jsou dále vyřazeny instituce nezbytné pro tradiční publikace - tiskárna a distribuce, což má pochopitelně příznivý vliv na délku vydavatelského cyklu.

Navzdory pružnosti vydavatelského procesu virtuálních periodik je příznačné a zároveň paradoxní, že jejich "emancipace" ze zajetí sekvenčního publikačního modelu zůstala - možná z tradice, z praktických důvodů, z pohodlnosti či nejistoty, co by změna statu quo vyvolala - na půl cesty. Domnívám se, že odborný elektronický časopis by mohl a měl zaujmout pozici dynamického komplexního informačního systému, oborového "startovního bodu", v němž by bylo posíleno "oborové zpravodajství", i za cenu, že by se částečně vzdal pravidelné, obvykle měsíční periodicity, což by bylo možné uskutečnit za předpokladu, že autoři budou ochotni přizpůsobit se nové koncepci. Jinými slovy: některé rubriky (např. zprávy, glosy a recenze), jejichž obsah nemusí procházet rukama recenzentů, popř. nevyžadují náročné redakční úpravy, by byly aktualizovány průběžně s cílem omezit stárnutí informací na minimum. Důsledky opačného postupu jsou zřejmé: v časopisech se objevují referáty o odborných akcích tři měsíce po jejich konání nebo zprávy opírající se o údaje, jež nemusejí již odpovídat skutečnosti.

Literatura:

1. ENSOR, Pat, WILSON, Thomas. Public-Access Computer Systems Review : testing the promise. The Journal of Electronic Publishing [online], 1998, vol. 3, iss. 1 [cit. 1999-04-29]. Dostupný z: <http://www.press.umich.edu/jep/03-01/pacs.html [11]>.

2. JEDLIČKOVÁ, Petra. Problematika elektronických periodik na Internetu. Ikaros [online], 1998, č. 6 [cit. 1999-04-26]. Dostupný z: <http://www.ikaros.cz/node/228> [12].

3. PAVLICOVÁ, Libuše. Proč nejeaději píšu pro Ikaros. Ikaros [online], 1998, č. 10 [cit. 1999-04-26]. Dostupný z: <http://www.ikaros.cz/node/494> [13].

4. RANEY, R. Keith. Into a glass darkly. The Journal of Electronic Publishing [online], 1998, vol. 4, iss. 2 [cit. 1999-05-03]. Dostupný z: <http://www.press.umich.edu/jep/04-02/raney.html [14]>.

5. ROBERTS, Peter. Scholarly publishing, peer-review and the Internet. The First Monday [online], 1999, no. 4 [cit. 1999-05-03]. Dostupný z: <http://www.firstmonday.dk/issues4_4/proberts/index.html [15]>.

6. TKAČÍKOVÁ, Daniela. Odborné elektronické časopisy - proč ne? Ikaros [online], 1998, č. 2 [cit. 1999-05-03]. Dostupný z: <http://www.ikaros.cz/node/149> [16].