Úvod

Před deseti lety (právě na semináři Automatizace knihovnických procesů v Ústí nad Labem) představili zástupci Národní knihovny knihovnické veřejnosti Obecnou datovou strukturu, předchůdce pozdějšího Výměnného formátu, která se zde nesetkala s právě vřelým přijetím. Rozpačitá a spíše negativní reakce přítomných knihovníků i tvůrců a dodavatelů knihovnických systémů byla zcela přirozená: knihovníci viděli katalogizační lístky rozbité do velkého množství polí a podpolí, tvůrci a dodavatelé knihovnických systémů si uvědomili, jak složitým úkolem může být automatizace knihovnického zpracování. Před deseti lety jsme byli na samém začátku nesnadné cesty, na níž jsme museli během několika let a někdy i měsíců urazit stejný kus, jako naši vyspělejší sousedé během desetiletí. Během uplynulých deseti let jsme své zahraniční kolegy v mnoha směrech dohonili, někde dokonce předběhli. Může nás těšit, že v souvislosti s aplikací standardů se dnes v mezinárodním kontextu s respektem hovoří o tzv. české cestě, náš přístup (důsledná aplikace všech mezinárodních standardů - UNIMARC, AACR2R, ISBD, LCSH, UDC-MRF - s minimálními národními modifikacemi) je doporučován jako příklad hodný následování, jsme zváni na různé mezinárodní konference a semináře, na poslední konferenci IFLA jsme měli referát v bloku o jmenném i věcném zpracování. Záznamy české knižní produkce (souběžné i dříve vydané vznikající v rámci retrospektivní konverze) jsou součástí největšího světového souborného katalogu OCLC, záznamy lokací knihoven z nejrůznějších koutů světa připisované k našim záznamům i dotazy kladené přímo nám i řešené v rámci elektronických konferencí zahraničních knihoven jsou důkazem, že princip mnohonásobného využití jednou vytvořených záznamů v zahraničí dobře funguje. U nás zatím v celonárodním měřítku nikoli. Překážkou kooperace je heterogenní prostředí a problém přebírání/předávání dat mezi různými systémy, v rámci jednotlivých systémů (LANIUS, TINLIB) kooperace funguje. Zlepšení situace by měla přinést kromě spuštění souborného katalogu České republiky CASLIN i implementace nové generace knihovnických systémů podporujících protokol Z39.50. Pak se budou muset české knihovny vyrovnat ještě se dalšími překážkami sdílení záznamů, kterými jsou všeobecná nedůvěra ke kooperaci a preference originální katalogizace, neochota měnit zaběhané postupy, absence souborů autorit a také neschopnost potencionálních producentů kvalitních záznamů dodat tyto záznamy do souborného katalogu včas. Jedná se o obecný problém velkých knihoven, především Národní knihovny. Problematika kooperace v rámci souborných katalogů bude předmětem jiných příspěvků, vraťme se proto ke standardizaci.

Historie - etapa I (80. léta - 1993, počátky automatizace)

Prvním významným krokem v oblasti automatizace knihovnických procesů s použitím mezinárodních standardů byl projekt Automatizovaný systém české národní knižní bibliografie - ASNB-K ¹⁾ Cílem projektu ASNB-K, který byl úspěšně završen realizační fází, nebyla tvorba databáze s možností vyhledávání a/nebo dalšího využívání, ale tisk sešitů národní bibliografie. Údaje byly ukládány v textovém editoru do pracovních listů, nikoli do databáze. Součástí projektu však byla rozsáhlá analýza údajů a studium mezinárodních standardů. V projektu byla uplatněna doporučení ISBD ²⁾, údaje v pracovních listech byly natolik dobře strukturovány, že po několika letech mohly být bez větších problémů zkonvertovány do databázové podoby strukturované v souladu s platnými standardy. Implementace ISBD byla revolučním a v naší zemi nadčasovým krokem. Pracovníci českých knihoven totiž dlouho pokládali interpunkci, která se začala objevovat v sešitech národní bibliografie od roku 1983 spíše za kuriozitu, než standard hodný následování.

Projekt Automatizovaný systém zpracování fondů - ASZF ³⁾ (zpracování anglické literatury) realizovaný v Národní knihovně v roce 1987 je prvním projektem, kde byla doporučení ISBD cíleně a důsledně promítnuta do databázové struktury, velká pozornost byla věnována nejen formátu výstupního zobrazení, ale především vstupního uložení dat. V rámci projektu vzniká základ datové struktury, která byla postupně zapracována do Obecné datové struktury ⁴⁾ dokončené v roce 1988. Obecná datová struktura byla představena knihovnické veřejnosti právě na semináři Automatizace knihovnických procesů v Ústí nad Labem ve chvíli, kdy mnoho českých knihoven začínalo v souvislosti s automatizací řešit otázku, čím naplnit systém CDS/ISIS či jednoduché systémy vlastní výroby tak, aby bylo možné záznamy vyměňovat. První reakce na obecnou datovou strukturu byla převážně negativní. Řada pracovníků českých knihoven i dodavatelů systémů si však uvědomila, že právě touto, byť nesnadnou cestou bude třeba se vydat a že Obecná datová struktura je pouze začátkem nevyhnutelných změn.

Na obecnou datovou strukturu navazuje v roce 1989 Výměnný formát pro bibliografický (dokumentační) a katalogizační záznam ⁵⁾, který je jádrem systému MAKS (Modulární automatizovaný knihovnický systém ⁶⁾). Modulární automatizovaný knihovnický systém se stal základem pro automatizaci několika stovek českých knihoven, které používaly systém CDS/ISIS na konci 80. a na počátku 90. let (některé ho používají dodnes). Na typový projekt z roku 1989 postupně navázalo několik prováděcích projektů pro jednotlivé druhy dokumentů. Při tvorbě Výměnného formátu vycházeli autoři z formátu UNIMARC a zcela logicky byla nastolena otázka: UNIMARC či národní formát? Plné využití formátu UNIMARC nebylo možné, protože první verze systému CDS/ISIS umožňovala využití maximálně 99 polí, neumožňovala použití opakovatelných podpolí v rámci polí a indikátorů. Tolik systémové limity. Na konci 80. let navíc nebylo jasné, zda UNIMARC nalezne praktické uplatnění vedle již mnohem rozšířenějšího a více propracovaného i ověřeného formátu USMARC. S odstupem deseti let je poctivé přiznat, že jsme nepochopili formát UNIMARC ve všech detailech a měli jsme tendenci spíše vidět (a snažit se ve Výměnném formátu napravit) nedostatky formátu UNIMARC než akceptovat sílu unifikace (byť z našeho pohledu nedokonalé) pro mezinárodní výměnu záznamů. Výměnný formát byl ovšem dostatečně detailní, takže převod záznamů do UNIMARCu nebyl později závažným problémem. Největší problémy způsobilo naše vlastní "vylepšení" formátu UNIMARC v oblasti autorských údajů. Vzhledem ke značnému rozšíření Výměnného formátu pokrylo jedno konverzní zadání potřeby mnoha knihoven. Součástí Výměnného formátu byla i detailní specifikace údajů, která se opírala o doporučení ISBD.

Při přípravě Modulárního automatizovaného knihovnického systému se jasně projevila zastaralost pravidel ⁷⁾ i normy ⁸⁾ z šedesátých let a byla nastolena otázka nových pravidel. Otevřená zůstávala zejména otázka záhlaví, kterou se doporučení ISBD nezabývají. Z "velkých" instrukcí se jevila jako nejpřijatelnější v této době Anglo-americká pravidla, k jejich přijetí jsme však potřebovali teprve dozrát. V roce 1989 se nám jevila příliš anglo-americká (především příliš odlišná od naší dosavadní praxe), příliš obsáhlá a navíc zde byly dílčí i zásadní rozpory s některými doporučeními IFLA.

Stará pravidla nevyhovovala, existující zahraniční vzory rovněž ne, připravit nová pravidla v dohledné době nebylo možné. Na konci 80. let probíhaly intenzívní práce na revizi normy ČSN 010195, která byla schválena v roce 1990 s účinností od roku 1992. Revidovaná norma vyšla pod změněným názvem Bibliografický záznam ⁹⁾. Norma sice nahradila normu stejného čísla z roku 1965, rozšířila repertoár zahrnutých dokumentů a zohlednila doporučení ISBD, vzhledem ke svému rozsahu však nemohla nahradit pravidla. Kromě popisných údajů bylo třeba nově řešit i problematiku tzv. soupisných údajů, neboli záhlaví.

Nová pravidla byla vypracována v průběhu roku 1992. V souvislosti s jejich přípravou byla znovu diskutována možnost převzetí Anglo-amerických pravidel, která však byla opět zamítnuta (na rozdíl od roku 1989 již ne jednoznačně, ale po poměrně ostrých diskusích). Byl zvolen volnější vztah – nová česká pravidla vycházela z Anglo-amerických pravidel, respektovala ISBD a zároveň se snažila o integraci všeho moderního a pozitivního z dalších katalogizačních pravidel domácích i zahraničních. V tomto směru byly provedeny rozsáhlé studie a srovnávací analýzy, po letech silných zahraničních vlivů zvítězila snaha vytvořit česká katalogizační pravidla vycházející ze všeho dobrého, co bylo v katalogizaci až dosud vymyšleno doma i v zahraničí. Právě silný vliv a postupné odmítnutí vlivu pruské i sovětské instrukce v minulosti nepochybně vyústil v rezervovaný postoj k dalšímu "velkému vzoru", tentokrát instrukci anglo-americké. Kolektiv čtyřiceti autorů v čele s Hanou Vodičkovou vybavenou skvělou teoretickou znalostí nejrůznějších katalogizačních instrukcí vytvořil úctyhodné dílo v rozsahu 597 stran pod názvem Pravidla jmenného popisu ¹⁰⁾, která měla být vydána v roce 1993 a nahradit Pravidla jmenného katalogu z roku 1959. Pravidla jmenného popisu však nikdy vydána nebyla, přestože byla koncipována progresívně. Zahrnula všechny existující druhy dokumentů a oproti stávající praxi se zde objevila řada zásadních změn: popis pod korporativním autorem, popis pod unifikovaným názvem, změna způsobu popisu pod názvem, interpunkce podle doporučení ISBD. V pravidlech se objevila řada originálních a s ohledem na směnitelnost záznamů nejen na mezinárodní, ale i na národní úrovni velmi problematických řešení. Hlavním zdrojem kritiky byly tzv. autorské selekční údaje, které tvořily velmi svéráznou alternativu jmenného záhlaví. Autorské selekční údaje vyplývaly z nedostatečného pochopení požadavků na směnitelnost záznamů a z nedostatečného pochopení potřeb, ale i možností automatizace. V celých pravidlech byla patrná značná fixace autorského kolektivu na tištěný výstup a malá zkušenost s automatizací. Byla velmi podceněna skutečnost, že údaje je třeba nejen zobrazit, ale především jasně a přesně uložit tak, aby kromě správného zobrazení mohly být i snadno vyhledatelné a směnitelné. V pravidlech zůstala celá řada nejasných míst, kde si autoři často vypomáhali formulací "podle potřeb systému" a po ní nechávali problémy otevřené a nedořešené.

Zahraniční cesty pracovníků českých knihoven přinesly možnost seznámit se s reálnou výměnou záznamů v zahraničí a první provedené testy záznamů vytvořených podle nových pravidel jasně prokázaly, že nedůslednost a teoreticky pochopitelná snaha integrovat vše dobré z různých pravidel včetně vlastních nápadů do jedné instrukce vyústily v instrukci z hlediska praktické použitelnosti a mezinárodní směnitelnosti záznamů velmi problematickou. Malá země s malou národní produkcí v nesvětovém jazyce nemá šanci "přebít" katalogizační instrukce, podle nichž již byly vytvořeny desítky miliónů záznamů a chce-li spolupracovat s ostatními zeměmi, měla by se přiklonit k některé z instrukcí již rozšířených a to k té, s jejímiž uživateli hodlá v budoucnu nejvíce spolupracovat. Odhlédneme-li od mezinárodní směnitelnosti záznamů, bezpochyby stojí za převzetí zkušenosti velkých týmů odborníků, které byly nashromážděny a prodiskutovány během ukládání ohromného množství záznamů a do pravidel a jejich revizí se promítly. Specifická národní instrukce je cestou k izolaci, byť by byla sebelepší a navíc může těžko dostatečně rychle a kvalitně podchytit všechny změny plynoucí z dynamického rozvoje popisovaných dokumentů.

Práce na Pravidlech jmenného popisu byly v roce 1993 pozastaveny s tím, že v první fázi je nutné přeložit AACR2R a všechna ISBD, analyzovat přesně, co z uvedených mezinárodních standardů je pro českou katalogizační praxi přínosem a co je naopak nepřijatelné, výsledné stanovisko zapracovat do pravidel a odchylky od mezinárodních standardů důsledně podchytit. Obdobné rozhodnutí bylo učiněno ohledně formátu UNIMARC. Kurs jmenného zpracování směrem k mezinárodním standardům nebyl ještě oficiálně schválen, byl však, byť ještě poněkud opatrně, alespoň naznačen. Do úvah o budoucnosti české katalogizační politiky byla zahrnuta i otázka předmětových hesel a byla posuzována možnost aplikace předmětových hesel Kongresové knihovny (LCSH), která však byla odmítnuta. Předmětová hesla byla dále tvořena podle normy ČSN 010188 Tvorba předmětových hesel ¹¹⁾ z roku 1983. Norma nevelkého rozsahu byla pro katalogizátory na rozdíl od obsáhlých manuálů k LCSH přijatelnější, poskytovala však jen rámcový návod a její interpretace v jednotlivých knihovnách byla natolik odlišná, že pozdější spojení vytvořených hesel do jednoho hesláře bylo nereálné. Tam, kde předmětová hesla nevyhovovala pro automatizované zpracování, našla uplatnění (vedle existujících oborových tezaurů) volně tvořená klíčová slova, pro klasifikaci dokumentů byla doporučena vrchní (hrubá) úroveň MDT. Takto vypadal stav katalogizačních instrukcí v Čechách v roce 1993, kdy se v českých knihovnách začaly objevovat první integrované knihovnické systémy. Báze dat byly malé, proto se ještě neobjevil požadavek důsledné formalizace a kontroly autorit (jmenných i věcných).

Transformace - etapa II (1994- , integrované knihovnické systémy, souborný katalog, mezinárodní výměna záznamů - OCLC, růst objemu bází dat, potřeba formalizace a kontroly jmenných i věcných autorit)

V roce 1994 a později dochází v Čechách k rozsáhlejší implementaci integrovaných knihovnických systémů v českých knihovnách a v souvislosti s výměnou systémů dochází postupně i ke změně standardů. Objevují se intenzivní úvahy o kooperaci knihoven a sdílení záznamů napřed na národní úrovni. V homogenním prostředí skupin knihoven se stejným systémem se výměna a sdílení záznamů začíná také realizovat, v celonárodním měřítku v heterogenním prostředí mnoha systémů (ALEPH, TINLIB, LANIUS, KP-SYS, RAPID LIBRARY aj.) naráží na technické problémy. Z teoretické do praktické roviny se postupně dostává i mezinárodní výměna záznamů – především přebírání záznamů z a předávání záznamů do OCLC. V souvislosti s národní i mezinárodní výměnou záznamů a přechodem na nové systémy nabývá otázka jednotných standardů na důležitosti a zároveň přibývají cenné a potřebné zkušenosti. Rozbíhají se projekty retrospektivní konverze katalogů a národní bibliografie, báze dat rostou a objevuje se nutnost věnovat se systematicky dlouho zanedbávaným a podceňovaným souborům autorit (jmenných i věcných). Národní knihovna ČR dokončuje transformaci jmenného zpracování a zahajuje transformaci věcného zpracování (přechod na UDC MRF a LCSH v české i anglické verzi). Takto lze v kostce shrnout poslední etapu transformace katalogizačních pravidel a navazujících standardů. Dále se budeme věnovat detailněji jednotlivým krokům.

V rámci projektu CASLIN byla ustanovena Pracovní skupina CASLIN pro standardizaci a jmenné zpracování, která v roce 1994 publikovala první verzi materiálu Záznam pro souborný katalog ¹²⁾ určenou k připomínkování a ke schválení Radě ředitelů CASLIN. Materiál, který obsahoval kromě stanovení povinného minima údajů a technických náležitostí pro záznamy přijatelné do souborného katalogu CASLIN i výčet základních standardů, byl schválen Radou ředitelů souborného katalogu CASLIN v závěru roku 1994, což znamenalo jasnou deklaraci zvolených standardů:

1) Výměnným formátem pro souborný katalog CASLIN je UNIMARC (verze 1994) doplněný pro národní potřeby v bloku 9XX.
2) Závaznými pravidly pro souborný katalog CASLIN jsou AACR2R (verze 1998, dodatky 1993).
3) Pro souborný katalog CASLIN jsou závazná doporučení ISBD.

Cesta od deklarace k praktické aplikaci uvedených standardů však byla ještě dlouhá a bez nadsázky nesmírně trnitá. Zpočátku chyběla česká verze zmíněných standardů. Překlady byly komplikované a trvaly mnohem déle, než jsme předpokládali. Bylo třeba ustanovit novou českou terminologii pro mnoho odborných výrazů, které u nás nebyly dosud používány. Nebylo snadné zachovat stejnou terminologii ve všech standardech, které různí lidé překládali paralelně. Bez potřebné praktické zkušenosti bylo obtížné správně pochopit a přesně přeložit některé okruhy a výrazy. Praktické zkušenosti postupně přinášely nový pohled na překlad řady výrazů a nebylo snadné promítnout změněná stanoviska do všech standardů, které byly v různé fázi rozpracovanosti a některé z nich (ISBD) již byly dokonce vydány tiskem v pevné vazbě. S ohledem na změny originální verze i české terminologie se ukázalo jako velmi šťastné rozhodnutí o vydání překladu UNIMARCu a AACR2R v deskách s kroužkovou mechanikou. Na počátku měly české knihovny k dispozici:

• český překlad AACR2R ¹³⁾ vydaný v roce 1994
• slovenský překlad formátu UNIMARC ¹⁴⁾ (slovenský překlad vydání z roku 1987 vyšel v roce 1994), český překlad vydání z roku 1987 nebyl s ohledem na avizované nové vydání dokončen, český překlad verze z  roku 1994 ¹⁵⁾ vyšel až v roce 1996
• český překlad ISBD (G,M,S), ostatní překlady vznikaly postupně.

Postupně byl přeložen a vydán též UNIMARC/autority ¹⁶⁾ a Příručka k AACR2R ¹⁷⁾.

Logickým požadavkem knihovnické veřejnosti na rychlou přípravu a vydání českých interpretací AACR2 jsme dospěli do "bludného kruhu". Bez interpretací nebylo možné s pravidly snadno pracovat, ale interpretace nebylo možné připravit bez potřebných praktických zkušeností. Před vypracováním interpretací bylo nutné pravidla vyzkoušet, pochopit a zažít, aby bylo možné objektivně odlišit to, co se nám na nich nelíbí pouze z toho důvodu, že se jedná o nezvyklé řešení a to, co skutečně nemůžeme aplikovat. Postupně prošel názor českých katalogizátorů na AACR2R zhruba tímto vývojem:

• fáze 1 (1994-1995): AACR2R jsou příliš složitá, nesrozumitelná a pro naši praxi naprosto nevhodná, interpretace a úpravy budou muset být velmi rozsáhlé
• fáze 2 (1996-1997): AACR2R mají určité pozitivní rysy, mají jasnou, logickou strukturu a přinášejí odpověď na většinu otázek, je pravděpodobné, že po zapracování určitých změn budou vyhovovat
• fáze 3 (1998- ): AACR2R řeší mnoho otázek lépe než naše stará pravidla, jedná se o komplexní, praxí prověřenou instrukci, budou stačit minimální interpretace (volitelnosti + několik málo přesně vymezených okruhů). Interpretace AACR2R jsou k dispozici na http://www.nkp.cz/start/standard/def_int.htm [4] ¹⁸⁾).

Stejný formát a aplikace doporučení ISBD nestačí. Pro efektivní spolupráci jsou nezbytná i shodná pravidla, velmi důležitá je volba i forma selekčních údajů. Všechny záznamy jsou dodávány ve formátu UNIMARC a zúčastněné knihovny již řadu let respektují doporučení ISBD. Pravidla AACR2R jsou v jednotlivých knihovnách aplikována postupně. Při aplikaci odlišných katalogizačních pravidel se objevují v záznamech velké diference, které kladou velké nároky na další zpracování a efektivita sdílení takovýchto záznamů je diskutabilní. Hloubka diferencí záleží na míře odlišnosti aplikovaných pravidel, při jejich zásadní odlišnosti mohou být záznamy vytvořené v jedné instituci pro jinou instituci těžko využitelné, byť obě používají UNIMARC i ISBD. Spolupráci velmi komplikuje absence souborů autorit (jmenných i věcných). K obdobným závěrům vedla i mezinárodní zkušenost. Národní knihovna využívá od roku 1997 záznamy OCLC pro rutinní katalogizaci části zahraniční produkce získané do fondu. V roce 1998 vyzkoušelo tuto možnost i dalších devět členů Sdružení pro Českou národní bibliografii. Využití tohoto externího zdroje pokládají za efektivní pouze knihovny, které využívají shodná pravidla. Nejlepší situace je v Národní knihovně, která kromě AACR2R využívá též LCSH (v češtině i v angličtině), takže může využít i věcné zpracování. Obdobná zkušenost platí i opačně. Národní knihovna posílá záznamy národní produkce do OCLC a zahraniční knihovny při jejich využití velmi uvítaly aplikaci AACR2R i LCSH. Při rozhodování o přebírání/předávání záznamů totiž hraje náročnost následných úprav stejně důležitou roli jako základní cena přebíraných záznamů. Závěr V současné době jsou v České republice v plném rozsahu implementovány mezinárodní standardy: UNIMARC, AACR2R, ISBD, LCSH a MDT-MRF. Jmenné zpracování bibliografických záznamů, kde začala transformace nejdříve, má nejhorší část cesty za sebou. Základní standardy byly přeloženy a ověřeny v praxi, na přípravě jejich českých interpretací a rozpracování pro jednotlivé druhy dokumentů se podílí týmy zkušených odborníků sdružených v pracovních skupinách, jejichž činnost se postupně diferencovala. Značné dluhy máme v oblasti jmenných autorit, transformace věcného zpracování je teprve na počátku. Došlo ke změně verze MDT (přechod na novou verzi, která u nás vyšla v anglicko-české verzi na CD-ROM), dlouho jsme uvažovali o způsobu transformace předmětových hesel. Nakonec se Národní knihovna rozhodla pro použití LCSH. Nikoli pro přeložení celé lexiky, ale pro respektování zásad LCSH a využití té části lexiky, kterou potřebujeme pro popis dokumentů, které získáváme do fondu. Záznamy zahraniční produkce stahované z OCLC jsou vybaveny LCSH v angličtině a jsou k nim dodávány české ekvivalenty, česká produkce (prozatím knižní) je postupně opatřována LCSH v češtině i v angličtině. Přijetím mezinárodních standardů jsme neztratili národní identitu, ale právě naopak. Před lety jsme vyjádřili pochybnosti o kvalitě zpracování české národní produkce v Kongresové knihovně a v databázi OCLC. Záznamy byly velmi stručné a byly zatíženy množstvím chyb. Tyto záznamy se z báze OCLC šířily po celém světě a knihovny, které je přebíraly, neměly lidské zdroje ani kvalifikaci na jejich úpravu. Zkrátka – záznamy dokumentů z malé země napsané v jazyce, kterému na světě mnoho lidí nerozumí, nebyly prioritou. V Kongresové knihovně nám bylo doporučeno zdánlivě jednoduché řešení -- abychom své dokumenty zpracovali sami způsobem, který bude vyhovovat nejen nám, ale také zahraničním knihovnám, které pak naše záznamy rády převezmou a naše produkce pak bude v celém světě "důstojně" prezentována. Rozhodli jsme se, že se o to pokusíme a po pěti letech jsme uspěli. Zahraniční knihovny, které jsou zvyklé spolupracovat a využívat externí zdroje, začaly záznamy České národní bibliografie využívat ihned, jakmile byly k dispozici. Kromě dobrého pocitu, že si za zpracování národní produkce v mezinárodním kontextu ručíme sami a kromě zvýšeného odborného kreditu jsme takto získali i určitý ekonomický kredit, který nám naopak umožňuje pro zahraniční produkci využít záznamy vytvořené v zahraničí. Jejich využití šetří náš čas a umožňuje nám každodenní kontakt se záznamy vytvořenými v zemích, kde existuje dlouhá zkušenost se standardy, které my používáme teprve krátce. Složitá cesta k mezinárodním standardům nás přivedla k již snad definitivnímu k závěru, že snaha o vytváření vlastních standardů a hledání vlastních cest je omylem, nebo přinejmenším meandrem na cestě kupředu, plýtváním silami i penězi, které je možné lépe využít jinde. Stejnou zkušenost jsme si zopakovali celkem třikrát: v případě Výměnného formátu, Pravidel jmenného popisu a dlouhého váhání s převzetím LCSH. Převzít mezinárodní standardy by bylo nepochybně snazší, kdyby byly skutečně mezinárodní, což prozatím nejsou. Věřím, že tato situace dříve či později nastane – že knihovníci pod tíhou nových úkolů, které budou muset zvládnout, pokud budou chtít obstát před svými uživateli i v 21. století, ve spojení s ekonomickými tlaky, prostě nebudou mít kapacity na to, aby znovu a znovu v různých institucích, městech, zemích a/nebo nadnárodních seskupeních paralelně vynalézali již vynalezená pravidla, do všech jejich různých variant a modifikací zapracovávali tytéž změny (viz aktuální příklad elektronických zdrojů), obtížně konvertovali záznamy a prováděli následné rozsáhlé manuální úpravy nebo stokrát, tisíckrát i vícekrát popisovali tytéž dokumenty, to vše ve věku sítí a všeobecné dostupnosti externích zdrojů včetně primárních dokumentů. Věřím, že se standardy postupně oprostí od různých předpon a přípon, které značí jejich vazbu na určitou zemi či skupinu zemí a/nebo tradici a katalogizátoři budou mít k dispozici mezinárodní -- katalogizační pravidla CR21 (AACR již jsou stejně dávno mezinárodní a nikoli ryze anglo-americká a jejich aplikace v dalších zemích přispěje k jejich internacionalizaci i zkvalitnění. Pravidla budou modernizována a po zahájení široké mezinárodní spolupráce v oblasti autorit přestane záležet na tom, která forma záhlaví je hlavní, důležitější bude, aby se všechny formy, včetně forem v různých písmech, našly a uplatnily v záznamech autorit. Pro bibliografický záznam použije každá země formu, která nejlépe vyhovuje jejím uživatelům a v mezinárodních souborech autorit se postará o její zastoupení) -- formát MARC21 (zahrnující i UNIMARC cestou integrace jeho pozitivních rysů - především dostatečné granularity) -- předmětová hesla SH21 (jako mnohojazyčná možnost věcného přístupu na základě řízeného slovníku přirozeného jazyka, která již začíná v různých zemích vznikat a jehož význam v souvislosti s rostoucími bázemi dat i rozvojem internetu roste) propojená s -- klasifikací DC21. Jak dlouho bude trvat, než se tato vize nebo vize jí podobná stane realitou, záleží na tlaku uživatelů na služby knihoven, intenzitě ekonomických tlaků a na schopnosti nás, knihovníků, oprostit se od zaběhaných stereotypů a lpění na detailech. V souvislosti s internacionalizací pravidel často padne argument – to či ono je pro naše uživatele nepřijatelné, protože potřebují ta a ta národní specifika. Skutečně je potřebují? Dnes, ve věku internetu a všeobecné globalizace, kdy se z našich národních, pečlivě opečovávaných a střežených bází běžně přepínají do dalších světových bází a služeb včetně plných textů, kde je od různých "nepřijatelných" a podob jmen, korporací či předmětových hesel stejně neuchráníme. Potřebují je oni, nebo my? Ptali jsme se jich, zda jim skutečně tak velmi záleží na rozložení popisných údajů v bibliografickém záznamu a na jejich oddělení příslušnou interpunkcí? Chtějí dokument snadno a rychle nalézt a získat. Většinou preferují jednoduchou podobu záznamů s návěštími a výsledky našich snah a/nebo bojů o tečky, čárky, dvojtečky či závorky vůbec neocení. Je třeba si otevřeně přiznat, že naznačená vize jednotných a jediných katalogizačních standardů pro 21. století může být utopií z velmi velmi prozaického důvodu: představuje ráj pro uživatele, který bude muset být vykoupen něčím, co představuje pro nás, knihovníky, peklo. Totiž cestou změn a kompromisů a ztrátou letitých jistot spojených s určitým pohodlím. Bohužel, toto neplatí jen v národním měřítku a lpění na národních či regionálních úpravách není jen důsledkem nezkušenosti, která může být do jisté míry omluvou. I naši vyspělejší a mnohem zkušenější zahraniční partneři dosud lpějí na existenci různých standardů, navzdory harmonizaci různých formátů MARC se nepodařilo vytvořit jediný formát, jsme svědky úsilí o reformu AACR2R, paralelní tvorbu nových národních katalogizačních pravidel a zapracovávání týchž změn (dnes zejména pro elektronické zdroje) do mnoha různých standardů. Věcné rozdíly nejsou zásadní, větším problémem je obava zástupců určitých institucí o ztrátu "vlajkových lodí", ztrátu pozic v existujících komisích a skupinách, jejichž počet by se existencí jednotných standardů dramaticky snížil. Nadějí do budoucna je, že tlak na existenci jednotných (skutečně mezinárodních) standardů sílí. Na konferenci IFLA v Kodani 1997 odpovídali zástupci IFLA i ALA na otázku možnosti vytvoření a prosazení jednotných standardů pro katalogizaci shodně: není to možné. Na konferenci o katalogizaci před několika týdny v Moskvě již shodná reakce zněla: ještě to není možné. Až se dočkáme odpovědi – je to nejen možné, je to nutné!, čeká i nás doba změn - od formátu UNIMARC k formátu MARC21, od AACR2R k CR21 ,od MDT k DT21, od LCSH k SH21. Odpověď na často kladenou otázku: "Jaký bude další vývoj standardů pro katalogizaci u nás"? tedy zní: v nejbližší (bohužel, či bohudík?) době nic převratného. Literatura: 1) ASNB-K : prováděcí projekt automatizovaného systému české knižní národní bibliografie. – Praha, Státní knihovna ČSR, 1983 2) Automatizovaný systém zpracování fondů. – Praha : Státní knihovna ČSR, 1987 3) ISBD(G) : Všeobecný mezinárodní bibliografický popis. – Praha : Národní knihovna, 1993. – viii, 36 s. 4) Obecná datová struktura struktura dokumentografického záznamu. – Praha : Státní knihovna ČSR, 1988. – 195 s. 5) Výměnný formát pro bibliografický (dokumentační) a katalogizační záznam. – Praha : Státní knihovna ČSR, 1989. – 2 sv. 6) Modulární automatizovaný knihovnický systém. – Praha : Státní knihovna ČSR, 1989. – 7 modulů 7) Pravidla jmenného katalogu / Miroslav Nádvorník ... [et al.]. – Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. – 234 s. 8) ČSN 010195 Bibliografický (dokumentační) a katalogizační záznam. – Praha : Úřad pro normalizaci a měření, 1965. – 28 s. 9) ČSN 010195 Bibliografický záznam. Praha : Vydavatelství norem, 1992. – 38 s. 10) Pravidla jmenného popisu : verze 0.2 / Hana Vodičková ... [et al.]. – Praha : Národní knihovna v Praze, 1992. – 597 s. 11) ČSN 010188 Tvorba předmětových hesel. – Praha : Úřad pro normalizaci a měření, 1983. – 38 s. 12) Záznam pro souborný katalog. – Praha : Národní knihovna v Praze, 1994. – 21 s. 13) Anglo-americká katalogizační pravidla : druhé vydání, revize 1998 / American Library Association. – Praha : Národní knihovna v Praze, 1994. – 686 s. 14) UNIMARC manuál : slovenská verzia / IFLA. – Martin : Maticka slovenská - Slovenská národná knižnica, 1994. – 588 s. 15) UNIMARC manuál : bibliografický formát / IFLA. – Praha : Národní knihovna České republiky, 1996 16) UNIMARC/autority : univerzální formát pro autority / IFLA. – Praha : Národní knihovna České republiky, 1996. -- 80 s. 17) Příručka k AACR2 : revize 1988 : výklad a příklady k Anglo-americkým katalogizačním pravidlům / Margaret F. Maxwell. – Praha : Národní knihovna České republiky, 1995. – 435 s. 18) AACR2R/UNIMARC : schválené české interpretace. Verze 2 (leden 1999). - http://www.nkp.cz/start/standard/def_int.htm [4]