Otevřete-li mail s názvem JOIN THE CREW, nahraje se do Vašeho počítače nový virus a smaže celý harddisk… Toto je pravdivý příběh: moje známá si v kině sedla na injekční stříkačku. Když se zvedla našla u ní cedulku: "Vítej do reálného světa - HIV pozitivní"… Chcete-li vyjádřit svoji solidaritu afgánským ženám, pošlete tento mail co největšímu počtu Vašich známých a forwardujte jej na adresu… Ve Spojených státech řádí gang zlodějů, kteří odebírají ledviny zdrogovaným obětem a prodávají na černém trhu za velké částky: tento příběh jsem slyšel od známého mé známé, který se na jedné party seznámil s milou dívkou… Pozor na dětská hřiště sítě Burger King - toto je několikátý případ, kdy na hrající se dítě zaútočil chřestýš, stočený do jamky na kuličky… Chcete-li mi zachránit život, pošlete tento mail na adresu American Cancer Society. Za každý mail mi tato organizace přispěje na léčbu nevyléčitelné osteoporézy jater částkou…

Výše uvedené úryvky toho mají hodně společného. Všechny mají osud běžce: obíhají světem v nespočtu klonů řetězových mailů, ty nejživotnější v různých variantách i několik let. Všechny obsahují více či méně emotivní sdělení. Všechny vybízejí k jedné a pokaždé stejné konkrétní aktivitě: chtějí být rozmnoženy a přeposlány na co nejvíce adres. Konečně: všechny jsou nepravdivé. (Kdo má pochyby, může si prostudovat dokumentaci [4] k těmto a dalším příkladům.)

Mailům tohoto druhu se v angličtině říká "hoaxes", tedy něco jako "smyšlenky". Hoaxes jsou určitým druhem spamu, ale druhem osobitým: neútočí prvoplánově na naši peněženku, ale spíše na naše emoce, jsou častěji antireklamou než reklamou, jednou vyslány se šíří lavinovitě dál, rozmnožovány napálenými uživateli Internetu.

Hoaxes jsou svým způsobem nebezpečnější, než klasické reklamní spamy a jsou i větším zlem. Reklamy jsou vždy částečně předstíráním, ale nikdy otevřenou lží, hra, kterou s námi hrají, je svým způsobem čistá. Prostředky, které reklamy používají, jsou rafinované, ale jejich úmysl nakonec průhledný. Spamy je mnohem snazší smazat bez čtení, rozhodnutí "nechci" se váže pouze k mému apriornímu odmítnutí koupit, utratit, užít. Hra hoaxes je zákeřná a neprůhledná. Hoaxes nesvádí, ale varují, nenabízejí požitky, ale prosí o pomoc, tváří se jako akt mezilidské solidarity, která živí jejich přenos, jejich smyšlený charakter není často na první pohled zřejmý.

Spamy vznikají za účelem inzerce, příčina hoaxes je často nejasná. Z šíření poplašných zpráv o všemohoucích virech mohou těžit výrobci antivirových programů. Ze zpráv o chřestýších v hřištích Burger King konkurenční společnost nebo nějaké radikální hnutí. Kdo ale kupříkladu poslal do světa výzvu k e-mailové pomoci smrtelně nemocnému neexistujícímu Timothy Flytovi? Kdo uvedl v život fámu o zlodějích ledvin? Je možné, že na jejich počátku byla pravdivá informace, která se jen v procesu tiché pošty Internetu mnohonásobně pozměnila, deformovala a ztratila svůj původní smysl?

Ať tak či onak, nebezpečí hoaxes vidím (kromě problému zahlcování sítě) ve dvou věcech. Hoaxes útočí na lidskou solidaritu. Nutí nás, abychom investovali jistý čas ve jménu dobré věci: což jistě rádi děláme, protože máme dobrá srdce. Ten, kdo se ale několikrát napálí, bude příště mnohem méně ochotný investovat svůj čas do jiné "dobré věci" - byť by tentokrát byla skutečně dobrá. To platí pro prostředí cyberspace i virtuálního světa. McLuhan kdysi tvrdil, že elektronická média nás povedou ke kmenovým hodnotám: smyslu pro kolektivnost, vzájemnost. Hoaxes nás od těchto hodnot spolehlivě odvádějí. Hoaxes jsou tak velice účinnou formou boje proti lidské solidaritě.

Za druhé: hoaxes zamlžují hranice mezi lží a pravdou. Z nepravdivých informací povstávají falešné světy - šíření lží je snad nejhorší prohřešek proti informační etice. S čím větším počtem lživých informací se na Internetu setkáme, tím méně Internetu důvěřujeme. Východiskem je pak buď rozsáhlá časová investice do ověřování a kontroly informací, nebo v horším případě simulakrum - přijetí Baudrillardem popsaného modu života v nerozlišitelné směsi reality a simulace, pravdy a předstírání.

Hoaxes i lži jsou bohužel fenomén, kterého se na Internetu už nezbavíme. Aby nás ale simulakrum přece jen nedostalo tak lacino, měli bychom postavit několik obranných linií: Na úrovni výuky práce s Internetem je to zejména kladení důrazu na rozlišování mezi důvěryhodným a nedůvěryhodným. Rešeršní schopnosti dříve znamenaly zvládnutí složitých dotazovacích jazyků, boolovské logiky, proximitních operátorů, atd. Trend ve vývoji vyhledávacích nástrojů ale směřuje k naprosté laicizaci: do AskJeeves stačí zformulovat kloudnou anglickou větu a do Google ani to ne. Je možné, že za pár let zvládne techniku dotazování cvičená opice (pokud jí ovšem naučíme psát). Co není triviální, a obávám se, že nebude ani v budoucnosti, je rozlišování - nikoliv podle míry relevance vyhodnocení statistickou či sémantickou analýzou, ale podle míry pravděpodobnosti a důvěryhodnosti. Některé elementární zásady - analýza autorských údajů, citační úrovně, kvality argumentace, vnitřní konzistence tvrzení, zásada Occamovy břitvy, atd., jsou poměrně jednoduché. Ke složitějším případům bude třeba analyzovat a pokusit se aplikovat stávající teorie pravdy: současný postmoderní skepticismus je v tomto ohledu spíše pohyblivými písky, než pevnou zemí. Je výzvou pro filosofii, jak se s fenoménem ztrácení reality v mlhách vyrovná. Zatím: mha přede mnou, mha za mnou…