Hodnocení informačních služeb Národní lékařské knihovny [4] v Praze (Sokolská 54, 121 32 Praha 2) je krátké, stručné a nepříliš lichotivé. Člověk bez platného čtenářského průkazu se legálně dostane pouze k šatně (1. patro)! Vskutku, zde je pracovníkem NLK vyzván, aby průkaz předložil - v opačném případě nemá v podstatě v NLK co pohledávat. Na naši námitku, že máme v úmyslu pouze setrvat v místnosti s katalogy, ustoupil pouze se sebezapření.. Takové opatření by bylo pochopitelné pouze tehdy, kdyby na šatnu bezprostředně navazovaly studovny. Ve skutečnosti však můžeme pokračovat i do "haly služeb", kde je k dispozici několik počítačů (nikoliv příruční fond), které stěží může kdokoliv, dva metry od očí službu konajícícho knihovníka, odcizit.

I zde jsme byli u pultu poučeni o tom, že neregistrovaná osoba nemá právo k ničemu. Naše prosba, že máme zájem pouze využít katalog, zůstala přes její opakování a snahu vysvětlit, že to je přirozený informační požadavek bez ohledu na to, zda jsme či nejsme registrovaní čtenáři, nevyslyšena. Pracovnice NLK, na kterou jsme se obrátili, se odvolávala na Knihovní řád NLK (platný od 1. 9. 2001). V něm se však v souvislosti se čtenáři explicitně hovoří jen o výpůjčních službách (Příloha knihovního řádu NLK č. 1, čl. 1, odst. 2). Katalogů se pravděpodobně týká Příloha č. 3, která stanovuje pravidla pro využívání výpočetní techniky NLK. V ní se v odst. 2 praví: "Čtenář je povinen před začátkem práce předložit službě platný čtenářský průkaz." Jako trumf ve své argumentaci si zmíněná kolegyně vybrala příklad Národní knihovny ČR, kde to prý probíhá podobně - tento výrok je naprosto nepravdivý, o čemž se každý může přesvědčit.

Závěr je jednoznačný: více se o fondu NLK dovíme z online přístupného katalogu, než když ji navštívíme osobně.