V kuloárech semináře Soužití knihy a Internetu, který se konal 27. března t. r. v Zrcadlové kapli pražského Klementina a který pořádala Společnost Národní knihovny ČR, zazněly ze studentských řad kritické hlasy na adresu vystupujících: že mluvili příliš obecně, že se nadmíru uchylovali k vzletným slovům. Možná. Bylo to ale překvapující zjištění? Už samotné téma a osoby, které se k němu měli vyjádřit (literáti, knihovníci a vědci), naznačovalo, že příspěvky budou mít charakter filozofických a futurologických úvah o koexistenci či o neslučitelnosti dvou světů, dvou kultur: tištěné a elektronické. Pravděpodobně to přesně tak organizátoři zamýšleli. Těžko se dalo předpokládat, že autoři nebudou ve svých projevech vycházet z vlastních zkušeností s Internetem, že se v nich nebude odrážet jejich osobní vztah k němu. Až na jednu výjimku (B. Stoklasová) se seminář skutečně nesl v tomto duchu. Dodejme, že ústřední téma je konvenční a provokativní současně (konečně: jakému jinému bychom se mohli v tomto prostředí věnovat?), na které musíme narazit, kdykoliv hodnotíme Internet jako komunikační prostředek využívaný ve všech lidských činnostech, a v němž se skrývá jeho dvojjakost, se kterou jsme více či méně konfrontováni: Internet jako spása a Internet jako hrozba. Celkový dojem (opět: mohli jsme očekávat jiný?), který si publikum mohlo odnést, by se dal ve stručnosti shrnout takto: pokora vůči knize a víra, že člověk bude schopen zužitkovat kladné stránky Internetu, zatímco ty stinné nebudou příliš ovlivňovat další vývoj lidské civilizace. [Fotografie [5]]

Ve svém úvodním slovu se ministr kultury Pavel Dostál, který po delší době zavítal mezi knihovníky, netajil tím, že je mu bližší kniha než Internet, i když chápe lidi, kteří prožívají tytéž pocity při surfování jako on při četbě. Nicméně soudí, že "katastrofické scénáře o tom, že písemná a vizuální kultura se střetnou v nesmiřitelném souboji, se nepotvrzují". Obě formy komunikace jsou rovnocenné, vždy je však třeba mít na paměti, že důležitější je schopnost člověka vyznat se v chaosu moderní civilizace, než v jaké formě informace přijímá. Vztah knihy a Internetu charakterizoval nikoliv jako sňatek z rozumu, nýbrž jako vztah vzdálených příbuzných, kteří bydlí jinde, ale cítí společný rodinný původ, navzájem se respektují a doplňují, neboť každý z nich má své přednosti a nedostatky.

Na P. Dostála navázal jeho předchůdce ve vládním křesle Milan Uhde. Ten se s auditoriem podělil o vzpomínku na svého učitele, bytostně humanitně založeného člověka, který obtěžkán právě koupenými knihami chodil po brněnských ulicích, ale "který by si s Internetem jistě rozuměl".

Spisovatel Pavel Hajný se nedomnívá, že by negativní účinek na literaturu spočíval v tom, že by klesal prodej knih (cožpak se najde někdo, kdo by četl celou knihu na obrazovce?). Daleko závažnější ze svého hlediska považuje to, že při publikování na Internetu je laťka kvality položena téměř u země. Kdokoliv může snadno cokoliv zveřejnit, aniž by musel podstoupit procedury v tradičním vydavatelském procesu, které však vedou ke zkvalitnění literárního díla, aniž by musel prokázat nezbytné znalosti gramatiky a stylistiky. Výraz "vystavit na Internetu" chápe jako "dát na odiv celému světu" se všemi důsledky. Zkratkovitost, slang, nevhodně převzatá slova z angličtiny, která se přizpůsobují našemu jazykovému úzu - to vše je průvodní jev komunikace na Internetu, který se přenáší i do jiných písemných projevů. Z. Hajný se chystá na Internetu zveřejnit databázi prohřešků proti pravidlům češtiny (a zároveň nabídnout správné tvary), které se objevují nejen na Síti. Doména www.hezkiceski.cz [6], kterou zaregistroval, by měla hrát roli "stanice první pomoci (v) češtině," dodal.

Hajného kolega Miroslav Vejlupek věří, že krásná literatura má své místo i na Internetu. V rámci projektu píseckého občanského sdružení V-ART, na němž se podílejí vedle spisovatelů také výtvarníci a literární historici, je zveřejněn almanach ADIEU 2000 [7], který obsahuje texty (v rukopisné podobě) na motivy klasických děl české literatury 20. století.

Bohdana Stoklasová z Národní knihovny ČR soudí, že Internet může knihu spíše omezit než ohrozit, a to v oblasti, kde bychom to asi ani nečekali. Poukázala na to, že knihovny musejí čelit krácení rozpočtu na akvizici zahraniční literatury. Jde o rutinní činnost knihoven, která je samozřejmá a není vidět, a proto je méně podporována. Naproti tomu projektům spojeným s elektronickým publikováním je v grantových programech věnována provořadá pozornost. Podle ní je třeba tento stav zasadit do širšího kontextu, kterým je u nás obecně nízká míra podpory vědy, výzkumu a vzdělávání, které se bez informační zdrojů (včetně těch tištěných) neobejdou, které v drtivé většině případů vycházejí v cizích jazycích. Doplňování odborné literatury na slušné úrovni skončilo v roce 1938. Následovala okupace, čtyřicet let izolace z politických důvodů a nyní nadvláda Internetu. Ten však není jediným informačním zdrojem. Proto se ukazuje jako správné řešení vytvářet systémy, které umožní přístup k tematicky příbuzným zdrojům bez ohledu na to, zda mají elektronickou nebo tištěnou formu (tzv. informační brány). B. Stoklasová rovněž připomněla nedávno dokončenou databázi pokrývající národní knižní produkci 20. století (vydána v reprezentativní podobě na CD-ROM, ale k dispozici také online).

Františka Vrbenská z Národní knihovny ČR soudí, že Internet je prostředek pro šíření literárních textů, které jsou určeny pro úzkou skupinu čtenářů, a tak by se sotva našel nakladatal, který by si je odvážil vydat tiskem. Informace na Internetu jsou "nehotové", připomínají materiál, se kterým musíme dále pracovat. Internet má "instantní" charakter, ale literární vzdělanost nelikviduje. Nezájem o četbu zapříčiňují primárně jiné faktory, jde o projev konzumní společnosti. V lidských dějinách se již mnohokrát potvrdilo, že technologická zlepšení nevedou k zániku starších médií. Zřejmě v reakci na P. Dostála označila Internet za bratra knihy. Dále uvedla, že digitalizace jako efektivní reformátovací technologie může přispět k záchraně obsahu dokumentů, které se rozpadají.

Ivan M. Havel, šéfredaktor časopisu Vesmír, srovnal internetovou a písemnou komunikaci na základě obecných vlastností elektronických a tištěných dokumentů. Zdůraznil význam hypertextu, který do komunikace přinesl úplně nový rozměr. Položil otázku, zda existuje prostředek, který by umožnil lépe oddělit kvalitní elektronické dokumenty od nekvalitních (obdoba citační analýzy). Díky tomu bychom snáze mohli identifikovat významnější oblasti v celkově nepřehledném prostoru Internetu. Jedním z kritérií je podle něho frekvence používání odkazů. Konkrétní vliv na literární produkci mohou mít technické nástroje, pomocí nichž lze vyhotovit unikátní exempláře z téhož textu podle vlastního přání (typografická úprava).

Vydavatel elektronických novin Neviditelný pes Ondřej Neff prohlásil, že objev způsobu, jak zaznamenávat informace sdělované ústně, vedl k jisté vulgarizaci původní, řečové komunikace. "Literární škvár si nedokážeme představit bez knihtisku. Nárůst literární produkce vyvolaný vynálezy v této oblasti se pochopitelně týkal i těch nekvalitních děl," doplnil. Na druhé straně v každé epoše vznikala díla, která jsou dodnes ceněna - na ně zmíněný efekt technologií neměl vliv. Souhlasil s postřehy Z. Hajného o poklesu jazykové úrovně na Interneru, ale ukazuje, že v elektronickém publikování platí totéž, co ve fotografování: každý může pořizovat snímky, ale umění dělá jen někdo. Podle O. Neffa se na Internetu objeví nové literární formy (dojde k podobné rozluce jako v případě divadla a filmu), v nichž se budou uplatňovat hypertext, spojení textu a obrazu (a dalších prvků) a jako typický znak bezprostřední (i když vzdálený) vztah autora a čtenáře.

Posledním řečníkem v dopolední části semináře byl Rudolf Vlasák, ředitel Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty UK. Upozornil na fakt, že vzdělávat v současnosti informační profesionály je nevděčný a obtížný úkol: dnešní studenti musí být připravováni na něco, co ještě nenastalo, o čem nevíme, jak bude vypadat. Navíc studenti často v mnohých znalostech a dovednostech týkajících se informačních technologií předčí své učitele. Jediné jisté je tedy poslání informačních pracovníků - být profesionálním zprostředkovatelem mezi publikovanými dokumenty, informačními zdroji (včetně těch, které jsou dostupné v síti Internet) na straně jedné a uživateli na straně druhé.

Na úvod odpolední části, která nesla název Informační služby nejen v knihovnách, vystoupil ředitel Státní technické knihovny Martin Svoboda. Také on vidí roli knihovníků a informačních pracovníků ve zprostředkování kvalitních a relevantních informací uživatelům, v pomoci orientovat se v informační záplavě. Přitom nejde jen o informace (a dokumenty) primární, ale také sekundární - knihovny nemohou mít ve svých fondech všechny zdroje (ať už z důvodů finančních či prostorových), platí však pro ně pravidlo "nevím vše, ale vím, kde to najít". V závěru svého příspěvku vyzval M. Svoboda přítomné k zamyšlení: "Je podstatná část světa, které nic neříká to, co zde dnes zaznívá. Jak to vyřešit? To já nevím. Internet však asi není to nejlepší, co těmto lidem můžeme přinést."

Oživení do sálu přinesl spisovatel Ludvík Vaculík, který přistoupil k mikrofonu se slovy, že jej Internet vůbec nezajímá (i když si o něm něco myslí) a že přišel na tento seminář jen proto, aby vyhověl organizátorům. Co si L. Vaculík myslí o Internetu (a informačních technologiích vůbec), vyjádřil před časem ve svém novinovém "posledním slovu". Tento fejeton v zápětí bez komentáře přečetl. Slova "technika potlačuje lidství", "Internet hubí vztahy", "počítačový vir mě baví" určitě nezaznívají ve prospěch počítačů a Internetu.

Náměstek ředitele Národní knihovny ČR Adolf Knoll nejprve stručně přiblížil aktivity Evropské unie, které v rámci 3. a 4. rámcového programu, podprogram Telematika pro knihovny podporovaly zavádění informačních technologií do knihoven. Nikdo však nemyslel na to, že dalším velkým problémem je dlouhodobá ochrana fyzických dokumentů. Touto problematikou se začal zabývat teprve 5. rámcový program. Potřebu archivace klasických tištěných dokumentů A. Knoll demonstroval na výsledcích studie, která sledovala konkurenci klasických a elektronických periodik. Podle těchto výsledků se elektronická periodika těší velké oblibě v oborech rychle se rozvíjejích. Oproti tomu obory relativně neměnné tíhnou spíše k využívání tištěných periodik. Také tento řečník přednesl na závěr jisté poselství, a to poselství knihovnám: "Vraťte se ke své podstatě, neboť to, čím jste jedinečné, jsou vaše sbírky. Knihovna 21. století by se měla znovu stát sama sebou."

Změnu tématu přinesl Miroslav Bobek, šéf projektu Český Rozhlas online. Ten nastínil publiku možnosti, které přináší Internet rozhlasovému vysílání, jako například: Internet lze využít jako další kanál vysílání. Internet umožňuje zvukově a textově konzervovat/archivovat vysílání a tím odstranit pomíjivost rozhlasového vysílání. Následně pak Internet poskytuje přístup k tomuto archivu. Internet umožňuje vytvořit nadstavbu k běžnému vysílání - s využitím hypertextu přidat další relevantní informace, věnovat se různým skupinám posluchačů (včetně těch okrajových).

Závěrečné shrnutí všech vyslechnutých příspěvků měl za úkol Stanislav Kalkus z Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK. Hlavní myšlenka jeho vystoupení, která jakoby zazněla z duše většiny přítomných, je následující: využívám všech výhod Internetu, využívám Internet pro komunikaci, ale jako čtenář knih zůstanu raději u knih klasických, tištěných.