Již po několik pokračování tohoto sloupku používám termín elektronické informační zdroje, aniž bych přesně definovala jeho význam. Nejde o opomenutí, ale záměr, neboť teprve nyní se hodlám podrobněji zabývat tím, co se vlastně elektronickými informačními zdroji rozumí. Nebudu se dopouštět vyčerpávajících definic, spíš jen připomenu a zpřesním obecné povědomí o významu dotyčných slov.

Obávám se, že všichni neknihovníci a dokonce i část knihovníků si pod výrazem "elektrický zdroj" představí obyčejné trafo, zdroj elektrického proudu. Neočekávejme tedy, že zrovna náš zřizovatel bude výjimkou a taje knihovnické terminologie mu budou vlastní. Budeme mu tedy možná muset jasně, ale stručně vysvětlit, o co se jedná.

Základním a určujícím rysem elektronických informačních zdrojů je skutečnost, že obsahují informace zaznamenané na elektronickém nosiči (paměť počítače, disketa, CD-ROM, apod.) a nejsou pro člověka bezprostředně čitelné. Jejich vnímání a užití je možné pouze pomocí technického zařízení, tj. počítače, který je převede do podoby textové, obrazové, zvukové nebo zvukově obrazové.

Elektronické informační zdroje se dají klasifikovat podle různých hledisek. Podle způsobu přístupu je můžeme rozlišit na lokální a vzdálené. Lokální jsou ty, které má knihovna k dispozici přímo fyzicky, např. CD-ROM s různými multimediálními encyklopediemi, digitálními kopiemi tištěných dokumentů, výukovými programy. Patří k nim také vlastní elektronické katalogy a databáze. Vzdálené elektronické zdroje jsou dostupné prostřednictvím komunikačních technologií, nejtypičtějším příkladem jsou informace získávané z Internetu, ale vzdáleným informačním zdrojem může být např. i katalog knihovny přístupný modemem po běžné telefonní lince.

Předchozí odstavec již naznačil, že elektronické zdroje může knihovna získávat, ale také sama vytvářet. Elektronický katalog knih, databáze článků, databáze místních osobností, to všechno jsou elektronické informační zdroje, které knihovna využívá sama pro sebe, ale může je nabídnout i ostatním knihovnám a uživatelům.

Kritérium rozdělování elektronických informačních zdrojů na české a zahraniční, respektive na zdroje v češtině a v jiných jazycích, se mně osobně nelíbí. Respektuji však skutečnost, že u velké části uživatelů knihoven a bohužel i u velké části knihovníků hraje jazyková bariéra zásadní roli při zpřístupňování zahraničních informačních zdrojů a například i na Internetu využívají pouze informace v češtině. Je-li takto "omezen" knihovník, neměl by však nikdy apriori předpokládat, že podobně omezeni budou i čtenáři jeho knihovny a cizojazyčné elektronické informační zdroje jim prostě zapřít a upřít.

Poměrně podstatné je rozlišovat elektronické informační zdroje bezplatné a placené. Za bezplatné můžeme považovat např. většinu informací dostupných prostřednictvím Internetu (ač knihovně de facto vznikají náklady za připojení k Internetu), ale najdou se i CD-ROM se zajímavými informacemi, distribuované zdarma. Placené jsou všechny elektronické informační zdroje, za jejichž získání a/nebo využití knihovna musí platit, tedy CD-ROM, databáze lokální (např. jízdní řády, ASPI) i přístupné vzdáleně (komerční databázová centra). Zvažte, že neplatí pravidlo "co je zadarmo, není k ničemu" a ani pravidlo "co je placené, na to můžeme zapomenout". Bezplatný přístup konsorcia českých knihoven do plnotextových časopiseckých databází ProQuest 5000 [4] a EBSCO [5], přístup do českého Anopressu [6] za hubičku, to jsou konkrétní příklady možnosti využití vysoce užitečných a cenných elektronických informačních zdrojů za nesmírně výhodných podmínek.

Oblíbeným knihovnickým kritériem je rozdělování informačních zdrojů na bibliografické a faktografické. Této terminologii běžní uživatelé knihovny ani její zřizovatel neporozumí. Proč jim tedy zjednodušeně neříci, že jde buď o informace o existenci určitých textů nebo přímo vlastní texty. Obvyklá averze uživatelů k bibliografickým informačních zdrojům pramení často z nedůvěry, že popsané primární prameny lze vůbec získat. Pokud knihovna dokáže nabídnout rychlou a efektivně fungující meziknihovní výpůjční službu, využívající např. digitálních kopií článků ze Státní technické knihovny [7], averze uživatelů bleskově mizí. Moderním trendem je přechod od bibliografických k plnotextovým databázím (viz již zmíněný ProQuest 5000, EBSCO s plnými texty článků z několika tisíc zahraničních odborných časopisů) a ty, podle našich zkušeností, uživatelé knihoven přímo milují.

V klasifikaci elektronických informačních zdrojů by se dalo ještě dlouho pokračovat. Není to však mým cílem. Snažila jsem se jen o to, aby si knihovníci, pro které je termín elektronické informační zdroje stále ještě neuchopitelný a vzdálený, zorientovali a získali podklad pro své další myšlenky a činy.