Z podnětu I. Brožka proběhla v polovině ledna v elektronické konferenci Knihovna diskuse na téma pravidla půjčování tzv. kontroverzních dokumentů (všechny příspěvky jsou k dispozici v archivu konference [4]). I. Brožek sám sobě a ostatním, kteří na jeho výchozí materiál reagovali, nastražil past, když použil výrazu "kontroverzní". (Na druhé straně tak mohl učinit úmyslně, s cílem vyprovokovat "kontroverzním" textem spontánní odezvu, navazujíc, jak se praví v jeho úvodu, na jednání výkonného výboru SKIP.) Poukázali na to přímo či nepřímo někteří účastníci diskuse (jmenovitě L. Piherová, M. Záviška a E. Bartůňková) a já se k nim připojuji: Interpretace toho, co lze považovat za kontroverzní, je natolik zatížena indivudálním pohledem na věc, že je nebezpečné a nežádoucí se tímto vágním kritériem řídit při rozhodování o tom, co je pro uživatele vhodná literatura a co naopak by mělo být před nimi ukryto.

Navíc od kontroverzního (tj. sporného) dokumentu k dokumentu protizákonnému se rozprostírá lán světa. Kontroverzní knihy, články, filmy či teorie jsou předmětem recenzentů nebo vědeckých polemik, nikoliv otázkou, která by se měla řešit v knihovně v duchu "milý čtenáři, toho se nedotýkej, to není nic pro tebe". Jediným arbitrem při výběru dokumentu musí zůstat uživatel a je nepřípustné, aby z něho knihovna dělala méněcenného občana, který není schopen zvážit kvalitu vyhledaného nebo požadovaného dokumentu. Přiznávám se, že v této záležitosti uvažuji méně jako knihovník, ale spíše jako člověk, který od knihovny očekává službu informační, nikoliv cenzurní - jinými slovy: člověka, který se zajímá o to, zda v knihovně může získat dokument, který hledá, a není ochoten akceptovat, aby byl jejím pracovníkem vychováván, třebaže ten může být veden bohulibým záměrem.

Tato role se u nás veřejným knihovnám přisuzovala v době jejich vzniku, jak připomněl V. Streit, a zřejmě i později. Doporučuji v této souvislosti anketu Knihovna jako instituce národní z roku 1928 nebo spisek J. Mahena dopo z roku 1924. Bohužel musím konstatovat, že mezi řádky vyjádření některých kolegů je takovou snahu možné vytušit - např. hojně často prezentovaný názor, že Mein Kampf a jiné, zejména nacistickou ideologii obhajující tituly by měly být k dispozici pouze prezenčně. A. Hradil navrhuje: "Kontroverzní publikace tedy může mít u sebe vedoucí oddělení služeb a ten rozhodne v souladu s knihovním řádem, zda je půjčí, ovšem pouze k prezenčnímu studiu. Tím kontroluje, že dokument není nějakou cestou dále rozmnožován." Upřímně řečeno, nechápu proč. Troufnu si prohlásit, že se děsím důsledků, které taková opatření mohou přinést. Děsím se nové funkce kádrujících knihovníků, kteří budou vědět nejlépe, co je nejlepší pro rozvoj mé osobnosti z mravního hlediska. Znamená to, že by případní pachatelé trestné činnosti, kteří by hledali inspiraci v takové literatuře, byli knihovníkovi více na očích? Konečně, co jiného než čtení nebo kopírování by mohl kdokoliv s takovou knihou dělat za zdmi knihovny? Obáváme se, že by s její pomocí manipuloval davy na ulicích?

Dovedeno ab absurdum: V některých knihách by se objevily lístky s poznámkou, že je nelze půjčit skinheadům, protože jsou a priori stoupenci nacismu a v jejich rukách by se staly nebezpečným nástrojem, v jiném případě by zase měli smůlu lidé, kteří nevlastní diplom v určitém oboru, protože by stejně nepochopili, co se v dané knize píše... O zakoutích vyhrazených pro uživatele zvláštní kategorie také padlo slovo (I. Brožek). Kdykoliv to slyším, vybaví se mi traumatizující zážitek z bibliobusu, kde mi, desetiletému, knihovnice říkala: Tam se vůbec nedívej... Myslím, že "segregace" (nikoliv přirozené dělení fondu ve volném výběru, ale zákazy vstupu pro určitou kategorii uživatelů) nemá ve veřejných knihovnách mít vůbec místo. Jen státní moci (rozumějte v tom neutrálním slova smyslu) přísluší určit, pokud nemá zavládnout anarchie, jestli ten či onen dokument je v rozporu se zákonem (bez ohledu na to, zda si myslíme, že příslušná norma není ideální). Knihovní řád nemůže být v rozporu s právním řádem a na prvním místě s Listinou základních práv a svobod. Souhlasím proto s K. Cempírkovou, že na knihovně záleží (pokud nemá depozitní funkci), zda dokument do svého fondu přijme či nikoliv. Je vedlejší, jakým způsobem tak bude činit. K tomu dodávám, že jestli se rozhodne kladně, musí při jeho zpřístupnění prokázat respekt vůči demokratickým principům, které veřejné knihovny ostatně zdůrazňují kdykoliv se hovoří o jejich úloze ve společnosti.