(Poznámka: Článek je upravenou verzí příspěvku, který byl přednesen na semináři Pořádání znalostí 2000 dne 18. 12. 2000.)

Bouřlivý rozvoj, který v posledních letech zažíváme v informační vědě, jakož i konstruktivní destrukce, jež se v devadesátých letech 20. století prosazuje takřka ve všech humanitních disciplínách, před nás klade nové otázky, jež se dříve neobjevovaly. Třebaže se tomu dožívající pozitivistické a postpozitivistické prostředí brání a snaží se zastřít nově se otevírající oblasti milosrdnou a blahou mlhou nepovědomí, skutečnost se zase jednou ukazuje jako silnější než pouhá představa o ní a než samolibá a soběvolná pojmová ekvilibristika. A tak se také ukazuje, že pouhé popisování a sepisování, které až donedávna téměř bezvýhradně vládlo různým podoborům informační vědy i základním a odvozeným humanitním disciplínám, začínáme vnímat jako krajně neuspokojivé; začínáme si uvědomovat, že je nutné zde provést radikální řez. Začíná být zřejmé, že pozitivistický a postpozitivistický faktografismus odvíjející se od karteziánského objektivismu a osvícenského imanentismu přestává podávat základní vysvětlení, které bychom mohli bez námitek přijmout. Kosmos jako by se nebezpečně propadal do chaosu, jednotlivosti jako by se osamostatňovaly a odpoutávaly se od svého pozadí, které je ve skutečnosti zakládá. Vidíme, že tradičními metodologiemi, metodikami a metodami shromažďujeme toliko více či méně školometské vědomosti (jakkoli je pyšně nazýváme poznatky) a že skutečných znalostí, jež by dokázaly zmoci až neuvěřitelně rychle rostoucí množství jednotlivostí, se nám, neváhám říci, až tragicky nedostává. Na pořad dne se tak prosazuje řád, který by nás uschopnil tyto rozpadlé jednotlivosti zvládnout. Intenzivně hovoříme o pořádání znalostí jako takřka všemocném léku na tuto nemoc detailismu.

Může se zdát, že se vyjadřuji až příliš dramaticky a příkře, že věc sama je mnohem jednodušší. Vždyť přece je tu něco, na co bychom mohli vcelku pohodlně navázat a netrápit se takovými utkvělými chimérami: tradiční minulost nám totiž odkázala obsahovou analýzu dokumentu a sémantickou redukci, kterých můžeme dost dobře využít; odkázala nám selekční jazyky, jež jsou tak minuciózně a sofistikovaně rozpracovány a které umožňují takovou akribii, že jde jenom o náležité ovládnutí jejich používání, jako by to bylo pouhé zdatné řemeslo. A tak jako by vše byla jen otázka standardizace a unifikace na jedné a získání příslušných dovedností na druhé straně, co nám cíl efektivního pořádání znalostí umožní naplnit. Mám obavy, že mnozí v tomto směru vskutku uvažují a že hodlají důsledně a houževnatě pokračovat touto cestou. Jenže je dobré trochu se zamyslet, než se někam s nádechem definitivnosti rozběhneme. Není radno zapomínat na to, že právě to, čemu se říká obsahová analýza dokumentu a sémantická redukce, tkví svými nejhlubšími kořeny v situaci, která přichází s oním roztříštěním na jednotlivosti, jehož se tolik bojíme. Selekční jazyka, ať už jde o užívání předmětových hesel, nebo systematického třídění, jsou typickým výhonkem pozitivismu s jeho snahou o třídění a taxonomii věd a naivní představou následné druhotné kumulace takto vzniklých výseků v domnělý celek, po jehož konečném dosažení budeme tzv. vědět všechno. Avšak toto všechno není opravdu všechno, nýbrž jen souhrn toho, co je tzv. hodno vědění. Měřítko tzv. hodnosti vědění se ovšem utápí v jakýchsi temnotách: na jedné straně vychází z neurčitých, protože nereflektovaných základů v primitivním kolektivním vědomí, na druhé straně je ideologickým axiómatem, které ruší danou reálnou skutečnost a nahrazuje ji pojmovou konstrukcí objektivnosti a z ní plynoucí iluzí objektivity, jakož i představou pokroku. Sémantická redukce je odrazem redukcionistické koncepce vědy, resp. jakékoli odbornosti vůbec, která tvrdí, že věda je principiálně charakterizována a určována svým předmětem a svou metodou. V předmětu se tedy skutečnost rozpadá v nesouvislou tříšť, v metodě se pak bere ohled povýtce na technicko-řemeslnou stránku práce a vůbec se neuvažuje o nezbytné předrozvrhovací noezi, která této práci vůbec dává smysl a význam. A opět tu tedy přichází ke slovu domnělá možnost kumulace, ad infinitum. Dnes ovšem začínáme tušit, že nemáme před sebou různé předměty a různé metody v tomto řekněme strukturálním diskontinuitním smyslu, nýbrž různé horizonty jedné a téže skutečnosti, která je reálná, nikoli pojmově objektivní. Summa summarum, domnívám se, že na takto pochybných základech nadále stavět nelze, že je nutno poohlédnout se jinde.

Jestliže tedy přijmeme tezi, že skutečnost je reálná, nikoli pojmově objektivní, potom se musíme obrátit k informačnímu, komunikačnímu a znalostnímu prostředí, v němž se naše činnost realizuje. Použité médium totiž významně ovlivňuje nejenom formu komunikace, ale i její obsah; médium působí na chápání informace v obecném smyslu a následně její koncepci a dokonce definici. K tomu je ovšem nutno dodat, že nestačí hovořit o médiu nerozlišeně, bez bližšího určení, nýbrž že tu jde téměř výhradně o médium dominantní, které utváří základní a rozhodující hladinu informačního, komunikačního a znalostního prostředí. Jde o fungování a vnímání tohoto prostředí, nikoli o abstraktní taxonomizující konstrukce a konstrukty nemající daleko k apriornosti. Lze to říci i jiným způsobem: to, o co tu hlavně jde, je v první řadě služba a teprve potom produkt. Řečeno ještě jinak: cílem je ani ne tak směřování ke konkrétním jednotlivostem a jejich zcela určitým souborům, nýbrž mnohem méně určitá orientace ve shlucích jednotlivostí se vzájemně prostupnými hranicemi. S ohledem na toto zjištění je nutno přistoupit k úkolu pořádání znalostí v konkrétním informačním, komunikačním a znalostním prostředí.

A zde je ovšem kámen úrazu: nemůžeme přece nevidět, že dnes, pokud jde o dominantnost informačního, komunikačního a znalostního prostředí, není vůbec nic jasné a jisté, není žádná zřejmá ustálenost. Již několik desetiletí, přinejmenším od šedesátých let 20. století, se nacházíme v přechodné době, ve věku diskontinuity, abych použil slov Petera Druckera. Zkrátka jsme na přechodu mezi dominantním prostředím tištěného dokumentu a jiným dominantním prostředím elektronicko-digitálního quasidokumentu. Znamená to, že stav informačního, komunikačního a znalostního prostředí je nepevný a proměnlivý. Z toho plyne, že není čas ustanovování různých zásad a pravidel, nýbrž hledání a objasňování paradigmatu, jak to vysvětluje Thomas Kuhn. Při tom je dobré si uvědomit, že každé další, nové paradigma je do značné míry než jen křivým zrcadlem paradigmatu předchozího, starého. Právě z hlediska onoho starého paradigmatu je nadáno jak směšností, tak primitivností - vždyť opouští a odmítá bývalé sofistikace. Jelikož je však postupně bráno stále vážněji, působí do značné míry jako nevzdělanecký výsměch, a tak také vzbuzuje zarputilý odpor a neutuchající averzi. Ježto ovšem zájem o ně sílí, přestává být možné nebrat na ně zřetel, musí se s ním nějakým způsobem, byť se skřípěním zubů počítat. Zkrátka objevuje se snaha, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Všichni sice víme, co to znamená, ale přesto znovu a znovu máme tendenci tomuto pokušení podléhat. A tak je tu jen jediný lék: přijmout, že odborná a vědecká činnost vyžaduje nejenom tzv. klid na práci, ale že se odehrává ve sporech, že je to kontroverzní počínání a vůbec dění. I tady platí: Necesse est, ut veniant scandala (Mt. 18,7) ...

Proměny informačního, komunikačního a znalostního prostředí v našem věku diskontinuity jsou velice poučné a není radno zavírat mezi nimi oči. Ačkoli se tyto proměny navenek jeví jen jako technicko-technologické adaptace a inovace, jejich význam je ve skutečnosti mnohem podstatnější, neboť se týkají vidění světa jako universa, dokonce absolutního universa. Je tedy záhodno sestoupit s pouhé operativní a manipulativní úrovně do mnohem větších hlubin a pokusit se tuto situaci od základu reflektovat. Domnívám se, že se nám tím mnohé ujasní a že zjistíme, jak velice sami sebe klameme; snažíme se totiž odpovědět na jinou otázku, než která je nám položena. Přitom je však zřejmé, že při vší úctě k pilné, usilovné a pečlivé práci je rozhodující orientace v otázkách, jinak veškerá tato práce přijde nazmar. Myslím, že je třeba konečně urychleně řešit problém efektivity, který je u nás ve všem všudy velice tíživý. Zároveň jsem přesvědčen, že tato reflexe nám dopomůže ještě k řešení další věci, která nám činí nemalé potíže: je to povýšení výsledků některých iniciativních a inovativních jednotlivců na úroveň tzv. institucionální inteligence, bez níž je jakákoli organizovaná činnost širšího záběru zcela nemyslitelná, které však se nám až trestuhodně nedostává. Stručně a jasně, neměli bychom se uzavírat ani méně tradičním přístupům.

Přerod dominantního informačního, komunikačního a znalostního prostředí, který v přítomné době zažíváme, jsme náchylni simplifikovat jako přechod na počítačové zpracování. Jenomže tím se dopouštíme zásadní chyby zvané ekvivokace - česky to znamená, že mluvíme o voze a o koze: pod počítačové zpracování nám tímto způsobem spadají dva tak zásadně odlišné postupy, které můžeme s jistou licencí vidět jako desktop publishing na jedné a elektronické publikování na druhé straně. Stane se tudíž, že nerozlišíme pouhou retrokonverzi dat (a také řekněme formální adaptaci tradičních metodik na novou techniku a technologii) od mnohem podstatnější konverze média. A přitom právě tohle jsme mohli a můžeme mít dnes a denně rovnou před očima, a to jak v časovém, tak v logickém sledu. Je tudíž zásadně důležité povšimnout si této stupňovitosti a pokusit se ji reflektovat a náležitě pochopit. Uvidíme tak zcela evidentně postupné utváření nového dominantního informačního, komunikačního a znalostního prostředí, jakož se nám začnou objevovat i otázky spojené s orientací v tomto prostředí, či jinak, v informacích a znalostech, které zprostředkovává. Teprve pak budeme moci opravdu zodpovědně začít uvažovat o problematice pořádání znalostí, aniž se na jedné straně necháme unést chimérami fantastických proroctví a aniž nás na druhé straně obtíže dovedou ke skepsi, jež nám nedovolí opustit tradiční způsoby uvažování, jejichž nedostatečnost dnes již tak silně pociťujeme.

Za prvé, elementární způsob použití počítačů představuje automatizace. Počítač je tu vlastně jen lepším psacím strojem či výkonnějším počítadlem; na této úrovni přináší pouze kvantitativní, nikoli však kvalitativní posun. Různé databáze či informační systémy se od tradičních lístkových či tištěných kartoték, katalogů, bibliografií apod. v ničem podstatném neliší; jiný je jen způsob prezentace, vše ostatní zůstává stejné. Automatizace ulehčuje a usnadňuje institucionální organizaci, mimo tuto sféru je skvělost jejího přínosu sporná. Je to jakýsi zvláštní paradox: využití nové techniky, dokud se nestane také novou technologií, spíše potvrzuje a utvrzuje staré, než aby rozvíjelo nové. Mám silné obavy, že naprostá většina systémů užívaných v knihovnictví a vědeckoinformačních oborech, resp. ve všech větvích aplikované informační vědy vůbec je právě tohoto typu. Čím více se na jejich zdokonalování pracuje, tím spíše přežívají dnes již mrtvé otázky minulosti a zastírají se otázky mnohem podstatnější, které je třeba řešit dnes.

Za druhé, výrazný pokrok naproti tomu představuje informatizace. Na tomto stupni se pouhá technika mění v technologii, pozvolna či rychleji dochází ke standardizaci a budování síťové infrastruktury. Ale je tu jedno úskalí: od technologie nemusí být daleko k technokracii. Jak se využívání počítačů rozšiřuje a prohlubuje, jaksi zevšeobecňuje, začíná být jasné, že tu vzniká zcela nové prostředí, které není pouhou replikou tradičního prostředí tištěných dokumentů, nýbrž představuje něco jiného. Dokonce se zdá, jako by se dokument začínal vytrácet. A to je další paradox: dokument mizí, my si však svět bez dokumentu jen stěží dovedeme představit - technokratické tendence nepovažují toto prostředí jen za dominantní, jak by se slušelo, nýbrž rovnou docela za jediné, zároveň však jsou ustavičně strašeny představou dokumentu, který by vlastně již dávno měl být zkamenělinou, kdyby opravdu bylo po jejich. A tak vzniká ve své konfúznosti kompromisní představa metadat. Pod příkrovem prudkých inovací a transformací tak stále straší tradiční kartotéční katalogizační lístek a tradiční tištěná bibliografie. Nadto se skutečnost redukuje jen na to nové, jako by ničeho jiného vůbec nebylo. Konečným výsledkem je tak prostá industrializace dosavadních odborných činností, nikoli vznik činností nových, jiných. Mám obavy, že takto si mnozí knihovníci a informační pracovníci představují možnost služby, resp. služeb vůbec.

Za třetí, podstatné změny se dosahuje teprve elektronizací-digitalizací. Zde už se bezpříznaková technologie mění v předrozvrhovací pohled a metodologii. Dospívá se k zásadnímu poznání, že technologickou aplikaci nelze oddělovat od informačního a znalostního obsahu a naopak. A hlavně - ve vší nahotě se ukazuje problém tzv. kulturního dědictví a tzv. kontinuity idejí. Začíná být jasné, že dřívější optimismus, ať už si sebevědomě myslel, že budou stačit pouze produkty informatizačního stupně, anebo se bláhově domníval, že se produkty tradičního prostředí podaří v dohledné, relativně krátké době absorbovat v prostředí novém, je zcela nemístný. Vedle pouhých formálně pojatých metadat se tak ukazuje potřeba metainformace, dodatečné informace, přidané hodnoty, která by koordinovala reálně vznikající hybridní prostředí, v němž se sice postupně stanou dominantními elektronicko-digitální quasidokumenty, nebudou však toto prostředí vytvářet samy, protože vedle nich budou stále relevantní tradiční dokumenty tištěné a historické dokumenty rukopisné. Zároveň se důsledným postupem na tuto elektronicko-digitální úroveň vynořil problém totálních a netotálních aspektů globalizace, otázky universalismu na jedné a partikularismu a multikulturalismu na druhé straně se začaly jevit v jiném světle; napětí mezi uzavřeností tradičního dokumentu a otevřeností elektronicko-digitálního quasidokumentu se tak na naddokumentové rovině jeví jako tenze mezi unifikací a pluralitou. Jednota civilizace, kultury a poznání se tak ukazuje v průniku dvou podmíněností: taxonomické oborové strukturace a tematické, kulturní a regionální horizontovosti. Nastává situace, že při patřičném úsilí dokážeme shromáždit takřka všechno, ale ani za použití zavedené obsahové analýzy dokumentu a sémantické redukce se v tom nedovedeme pořádně vyznat. Z toho můžeme v této chvíli vyvodit jediné: tradiční způsoby pořádání znalostí, jak se realizují ve věcném popisu, ať už je předmětový, nebo systematický, jsou nám takřka k ničemu; jsou jen rozvíjením školometské odbornosti, za jejímiž hranicemi nemají téměř žádný význam. A přitom se ukazuje jako prvořadě naléhavé se s pořádáním znalostí urychleně vyrovnat.

Musíme si tudíž dobře uvědomit, co nám průhled do změn, které probíhají v informačním, komunikačním a znalostním prostředí, opravdu ukázal. A tu vidíme, že kumulativní princip, na němž jsou dosavadní tradiční postupy založeny, se nemá o co opřít, protože chybí pevné hranice všech příslušných jednotek, které podmiňují nejenom úspěšný výsledek kumulace, ale vůbec její možnost. Jestliže se nedostává specifické diference oborů a témat, ba ani dokumentů a quasidokumentů, potom použití jakéhokoli zvnějšku přiloženého hesla, prostředku či nástroje není pomocníkem v orientaci, ale spíše Prokrustovým ložem. A jestliže se nám elektronicko-digitální prostředí, které je ovšem fakticky prostředím hybridním, jeví nejspíše jako nekonečno sevřené mezemi, jak by kdysi řekli filosofové, potom ani vícevrstevnatá kombinace hesel, položek atp., kterou podle některých snílků umožňují dnešní knihovnické systémy, není v plné míře realizovatelná. A tak nám nezbývá než zvolit naprosto odlišné východisko, zcela se rozloučit s koncepty a koncepcemi dosavadní tradice.

Jakkoli toto tvrzení může vypadat příkře, nesmíme se mu divit. Souvisí to s postupem od knihovnictví, archivnictví apod. jakožto v podstatě toliko servisních disciplín obírajících se pouze informačním kanálem k informační vědě jakožto souhrnné interdisciplíně a transdisciplíně, jež kromě informačního kanálu bere ohled jak na původce, tak i na příjemce informace, není tedy pouhým servisem, ale též nástrojem orientace a jednou z pomůcek interpretace. Prvotní oddělené informační disciplíny, knihovnictví, archivnictví atd., odpovídaly na tzv. první informační krizi, jejímž obsahem byla otázka, jak efektivně shromáždit prameny a zdroje, informace a data, resp. jak je vyhledat, tzn. v podstatě zjistit, zda, kde a jak existují. Informační věda jako integrující interdisciplína a transdisciplína naproti tomu řeší problém, jak v množství shromážděného či relativně snadno dostupného a shromážditelného materiálu najít to podstatné, relevantní a vyhnout se přemíře pouze pertinentního, omezit informační balast, vyloučit exformaci. Informační věda neaspiruje na to, zjistit všechno a vědět všechno, jak se o to pokoušely obory vzniklé z tzv. první informační krize, a tudíž ani nemůže používat jejich postupů a prostředků, metod a technik. Je vidět, že pro pohyb a práci v reálném elektronicko-digitálním prostředí, jež se aktuálně stává dominantním, je nutno obracet se k této "nové" informační vědě, nikoli k disciplínám budovaným na jiných základech a nadaných jinými funkcemi.

A zároveň tu vidíme ještě jinou, v zásadě analogickou souvislost. Je to paradigmatický přelom, kterým v současnosti procházejí snad všechny tradiční humanitní disciplíny. Mluví se tu o přechodu od disciplín faktografických k tzv. kulturnímu studiu, jež není založeno na pseudokritickém faktografickém konstruktivismu, nýbrž na typologické, kvalitativní a dimenzionální, kvantitativní komparaci, resp. na jejich kombinaci. Mizí tak snaha o totální, leč principiálně abstraktní objektivismus, který nezná než konkrétní jednotlivinu a abstraktní souřadnicovou síť nekriticky konstruovaných kategorií a pojmů, ale nic mezi tím, a objevuje se úsilí o přístup k universalitě skrze pluralitu horizontů, jež jsou na pomezi předmětnosti a nepředmětnosti, a který proti absolutní nadvládě pojmovosti staví přístup rehabilitující symbol a metaforu. Je zřejmé, že z tohoto hlediska je taxonomické třídění informací a znalostí na základě oborů a témat s jednoznačnou specifickou diferencí nejenom neproveditelné, ale vůbec nesmyslné. Ve světle tohoto humanitního přelomu už můžeme vidět požadavky, s nimiž bychom měli přistupovat k pořádání znalostí, přesněji a jasněji. Evidentně tu nemůže jít o pouhý servis, o prostou informační podporu, jak jí dodnes ještě rozumíme. Zcela zřejmě se tu ukazují dvě vzájemně se přibližující a ovlivňující složky: je to jednak poskytování orientace v již řekněme hotových znalostech, jednak je to příprava cest k získávání znalostí tzv. nových, tzn. první krok k jejich vytváření. Ten, kdo se věnuje pořádání znalostí v tomto pojetí, je zároveň asistentem ve smyslu oborového specialisty i badatelem ve smyslu pracovníka první linie té které disciplíny či skupiny disciplín. To je výsledný požadavek, se kterým přichází náš věk poté, co orientací na nové informační, komunikační a znalostní prostředí provedl zásadní diskontinuitní řez.

Prostředky k tomu, aby se pořádání znalostí mohlo realizovat v této své dvojjedinosti retrospekce a prospekce, musíme tedy hledat v elektronicko-digitálním prostředí samém; jen tak mu budou adekvátní, jen tak budeme mít možnost odpovědět na výzvu tzv. druhé informační krize. Řekl bych, že hledané prostředky máme již alespoň v obecné poloze k dispozici: jsou jimi dolování dat a obsahově textová analýza. Nemáme s nimi ovšem na tomto poli téměř žádnou praktickou zkušenost a jen málo jsme se pokusili předběžně teoreticky uvažovat, třebaže zkušenosti, kterých s nimi nabyly obory jiné, by k tomu mohly opravňovat. Zcela evidentní je jedna věc (pominu-li prekérní otázky finanční a organizační, jakož na nich závislé otázky konkrétní aplikace): touto cestou lze využít inherentních rysů daného materiálu, takže se radikálně omezuje potřeba vnějších popisných hesel, prostředků, nástrojů apod. Tím také napjatý vztah mezi tzv. subjektivností a tzv. objektivností popisu získává jinou dimenzi. Nevylučuje se přirozeně úplně možnost tzv. subjektivního pohledu, ale ovšem se stává postřehnutelnějším a postižitelnějším: není tu kontradiktorní opozice " správně - chybně", nýbrž kontrární škála různých možných hledisek. To považuji za nesmírně důležité, neboť se odtud odvíjí možnost flexibilního přístupu ke vztahu původce a příjemce, zpracovatele a uživatele. Každá pomůcka v obecném smyslu totiž předpokládá implicitní představu profilující otázky, jež se pro její použití klade. Systémy používající zevně přiložená organizující prvky, hesla apod. jsou potom vystaveny jednak nebezpečí planého teoretizování a fiktivního konstruktivismu, jednak možnosti snadné záměny specifického za typické. A zhusta k tomu také opravdu dochází. Způsob, který využívá inherentních rysů, se nepohybuje v ošemetném napětí mezi specifickým a typickým v abstraktním kvalitativním či dokonce apriorním smyslu, nýbrž potřebuje řešení mnohem jednoduššího problému vztahu mezi dotazem obvyklým a neobvyklým, ať už bychom mu rozuměli statisticko-kvantifikovaně, nebo méně určitě na základě zkušenostním, expertním. Tato snazší možnost rozlišení mezi obvyklým a neobvyklým pak vede k tomu, že by mělo být lze snáze a jemněji diferencovat služby navazující na pořádání znalostí, takříkajíc je customizovat. Jinak řečeno, mělo by být snáze a efektivněji možno rozlišit nepřímou a přímou službu, jakož i provádět marketing služby přímé a její zřetelnější orientaci na badatelskou složku, která s pořádáním znalostí v dominantním elektronicko-digitálním prostředí nedílně souvisí.

Z těchto předběžných teoretických úvah plyne jeden důležitý závěr, který by bylo záhodno převést do praxe. Vidíme totiž, že věnovat se pořádání znalostí pouze v souvislosti s tradiční běžnou knihovnickou prací je naprosto nedostatečné, a to tím spíše, když tato práce standardně nabývá stále rutinnější industriální podoby. To znamená, že pořádání znalostí, jak vidíme jeho smysl v dominantním elektronicko-digitálním prostředí, vyžaduje vlastní specifický výzkum, vytváření různých obsahových programů a týmů. A tudíž se vynořuje potřeba pojímat pořádání znalostí analogicky tzv. flexibilní práci, o které hovoří současná teorie managementu a u níž se předpokládá postupný vzrůst významu. Pořádání znalostí je třeba pro budoucno vidět výrazně mimo pouhý popis a pouhou katalogizaci. Je teď jen na nás, jak si s touto výzvou poradíme.