Workshop "Vzdělání pro informační společnost a high-technology", který se uskutečnil v rámci pracovní konference "České lidské zdroje na křižovatce", kterou uspořádal Národní vzdělávací fond [4] ve dnech 9. až 10. listopadu 2000 v Praze, lákal ne tolik pro své téma (otázka využití digitálních technologií známých také pod zkratkou ICT se stává běžnou součástí programu všech odborných akcí), nýbrž pro složení účastníků (zástupců veřejné správy, komerčního sektoru a vzdělávacích institucí) panelové diskuse, které slibovalo zajímavou konfrontaci pohledů na tutéž věc z různých stran. Je třeba zkraje konstatovat, že toto očekávání se do značné míry minulo účinkem. Omezený časový úsek pro jednotlivá vystoupení, jak bývá na setkání tohoto druhu zvykem, neumožňoval referujícím prezentovat vše, co považovali za důležité (navíc některé příspěvky nesly prvky improvizace), přesto myslím, že základní postoje mohli i méně zasvěcení posluchači rozeznat.

Panelisté se více méně drželi tří stanovených tematických okruhů: za prvé odezva na materiál Evropské komise eEurope : an information society for all [5] z března t. r., který se zabývá uplatněním ICT v tzv. informační společnosti; za druhé role multimédií na všech stupních vzdělávacího systému (od mateřských škol po distanční a celoživotní vzdělávání) a za třetí vzdělávání manažerů a informační podpora. Za moderování rektora Masarykovy univerzity v Brně J. Zlatušky se jako první ujal slova R. Ryška, ředitel odboru strategie a informační politiky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, které je odpovědné za realizaci státní informační politiky ve vzdělávání. Navzdory tomu se zdálo, že jeho vrcholný představitel neoplývá příliš přehledem v oblasti, která by mu měla být důvěrně známá. Jeho vystoupení, v němž komentoval Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání [6] zaměřenou na podporu informační gramotnosti, která byla zveřejněna jako společný dokument MŠMT a Ministerstva kultury 31. března 2000 v návaznosti na dokument Státní informační politika - cesta k informační společnosti [7], vyvolalo spontátnní reakce nejen ze strany dalších panelistů, ale také z nepočetného auditoria a celkově vzato ovlivnilo další průběh workshopu. Někteří jeho účastníci totiž budili dojem, že měli zájem chopit se této příležitosti a neoficiálně "si vyřídit účty" s ministerstvem. Rozruch způsobil zejména výklad R. Ryšky o tom, jak bude probíhat proces vybavování škol výpočetní technikou. Na základě jím uvedených údajů (do roku 2003 bude mít každý učitel vlastní počítač) byla opakovaně vyslovena obava, aby nedošlo k tomu, že papírově sice školy budou mít k dispozici multimediální počítače připojené k Internetu, které však budou "zahálet" v kabinetech učitelů, zatímco žáci a studenti k nim nebudou mít přístup. Podle harmonogramu obsaženého v Koncepci by každá základní a střední škola měla vlastnit "aspoň jeden kvalitní multimediální počítač, přístupný studentům i učitelům i mimo vyučování, a přinejmenším tento počítač ... připojit na Internet (lépe než komutovaně)".

K tomu je však třeba dodat, že R. Ryška neopomenul zdůraznit, že v chápání ministerstva jsou ICT podmínkou, nikoliv synonymem informační gramotnosti, a dále že rozhodující slovo budou mít ředitelé škol při výběru techniky, kterou si pořídí. Přesto: stačí jen letmo prolistovat učebnice informatiky pro střední školy, abychom dospěli k závěru, že se zde pod pojmem "informační výchova" rozumí pohříchu spíše základní znalost hardware a používání kancelářského software a elektronické pošty, ale cožpak to stačí? Hrozí pak nebezpečí "druhotné negramotnosti", kdy sice budeme "umět" surfovat po Internetu, ale nebudeme vědět, kde je a k čemu slouží knihovna, a jak komunikovat s úřady.

Z. Bahenský, prezident Sdružení pro informační společnost, které bylo založeno v roce 1998 a jehož členy jsou významné společnosti podnikající na poli ICT, a také O. Felix, ředitel ORACLE pro oblast vládních projektů ve střední a východní Evropě, zastávali z jejich hlediska logické stanovisko, že roli státu při zavádění ICT není možné absolutizovat, naopak není důvod, proč by iniciativa a případná finanční či propagační angažovanost neměla pocházet také z nevládní sféry. Shodně vyjádřili skepsi o účinnosti plánu plošně zajistit školám hardware - raději by doporučovali, aby stát figuroval v roli prostředníka, který dá zainteresovaným institucím hromadnou nabídku a určí podmínky, za nichž se bude příslušné zařízení přidělovat, a to na základě individuálního jednání. Stoupencem myšlenky, že informační politika se netýká jen činnosti vrcholných úřadů veřejné správy a že může mít i podobu "zdola", je i J. Winter ze sdružení Březen měsíc Internetu [8]. Ve svém příspěvku rekapituloval výsledky tří akcí [9], které BMI organizovalo v tomto roce: Dny Internetu v městech ČR (letos se konala v Českém Krumlově, Moravské Třebové, Zlíně, Pardubicích a Valašském Meziříčí); Do knihovny na Internetu - po Internetu do knihovny (letos se účastnilo 119 knihoven) a Junior Internet [10] (seminář, který se pořádal pro děti z jejich vlastního přičinění).

Ve dvou vystoupeních byla věnována pozornost často skloňovanému tématu: distančnímu vzdělávání. I. Dušková z Vyšší komerční akademie C. S. I. představila její projekt online vzdělávání (maturitního i pomaturitního) v oborech managementu, marketingu a práva, které využívá v současnosti asi 60 studentů. K. Květoň charakterizoval kroky, které v této oblasti [11] podniklo ČVUT - konkrétně zmínil přijímací testy z matematiky a fyziky, vzorový kurz na získání řidičského průkazu EDCL a přípravu školitelů se systémem WebCT. Za efektivní nástroj výuky označil budování sdílené knihovny multimediálních objektů využívané různými katedrami. Podle K. Květoně je vyloučeno, aby se tento typ vzdělávání úspěšně realizoval bez spolupráce s vedením příslušné vysoké školy - za důležité považuje nákup multilicencí elektronických zdrojů.