Druhý říjnový týden patřil veřejným knihovnám a jejich snaze vystoupit ze stínu všedních starostí, upoutat pozornost svých cílových skupin (tj. nejen uživatelů) ve větší míře, než je obvyklé po zbytek roku, připomenout co nejdůrazněji a nejefektivněji svou existenci a smysl své existence, který se v zásadě nemění, i když se mění prostředí, v němž působí jako instituce poskytující veřejné informační služby bez ohledu na to, zda se váží na zdroje dostupné lokálně nebo vzdáleně. Není mým záměrem posuzovat, jak se podařilo naplnit očekávání spojená s touto vrcholnou PR akcí českého knihovnictví (konečně, každá knihovna to musí provést sama), protože jakékoliv obecné hodnocení by muselo sklouznout k zavádějící interpretaci. Spíše bych si rád všiml toho, CO musí knihovny podniknout, aby jejich vystoupení vyvolalo patřičnou odezvu u důležité cílové skupiny zprostředkující komunikaci s veřejností, resp. ovlivňující veřejné mínění - u médií (PR aktivity chápejme jako specifický způsob komunikace).

Bohužel, musíme konstatovat, že nejúčinnější metodou, jak tohoto stavu dosáhnout, je za prvé účastnit se konfliktu, za druhé konflikt vyvolat. V konfliktu se totiž skrývá střet, akce, změna, pohyb, zatímco klid, běžný chod věcí a tendence ke strnulosti jsou synonymy pro okurkovou sezónu. Na první pohled krutá, ale nikoliv zjednodušená reflexe role médií v moderní společnosti, v níž mají moc, kterou jim leckdo závidí. Ponoříme-li se do analytické bibliografické databáze ANL [4], která excerpuje výběrově český tisk od roku 1991 (aniž bychom přitom museli provádět jeho důkladnou analýzu), nabýváme silného dojmu, že toto tvrzení není daleko od pravdy. Shrnutí výsledků tohoto monitoringu by vypadalo následovně: zamýšlené využití kostela sv. Michala v Praze (evegreen nikoliv pouze v kulturních rubrikách první poloviny 90. let), prostorová krize Národní knihovny ČR před otevřením centrálního depozitáře (vzpomeňme na její tehdejší symbol: přepravky plné knih na klementinských chodbách), tiskový zákon a povinný výtisk pro regionální knihovny, nejnověji nákup rukopisu Pulkavovy kroniky s kriminální zápletkou. (Abychom byli spravedliví, je třeba dodat, že i jiné knihovnicko-odborné činnosti se staly mediálně zajímavými, ale šlo o pověstné výjimky potvrzující pravidlo - projekt digitalizace Memoriae Mundi Series Bohemica či výstavba nové budovy liberecké SVK - v tomto případě šlo o reakce tisku na regionální úrovni.)

Zdůrazňuji, že to není nikterak povzbudivé zjištění. Neznamená to, že se s ním musíme chtě nechtě smířit a rezignovat na "drobnou" práci, která se opírá o jiné, knihovnám vlastní nástroje public relations, s nimiž jsme se mohli setkat právě během Týdne knihoven [5]. Nepropadejme depresím, všechno zlé je k něčemu dobré. Na druhé straně, pokud si uvědomíme skutečnost, se kterou jsou konfrontovány všechny instituce (a o těch neziskových to platí dvojnásob), že atraktivní mediální událost je neobvyklá (z hlediska médií) událost, umožní nám to postupovat poněkud jinak a méně rutinně. Tím nechci vůbec doporučovat, abychom se uchylovali k laciné podbízivosti. Stručně vyjádřeno: Mediální svět funguje na jiných principech, než bychom si přáli. Nemusí se nám líbit, nemusíme s ním souhlasit, můžeme proti němu protestovat, ale to je vše, řečeno s Járou Cimrmanem, co proti tomu můžeme dělat. Kdo chce do něj "proniknout", musí respektovat, že média mají sklon k černobílému vidění (média sledující v úloze nezávislého pozorovatele či rozhodčího soupeření dvou stran) a objevování senzací i ve věcech, které se jeví ostatním lidem buď jako samozřejmé, nebo naopak příliš komplikované na to, aby mohly či měly být zjednodušovány na úroveň postojů "jednoznačně ano/jednoznačně ne". (Snad proto míváme dojem, že obraz světa vytvářený médii vypadá odlišně od toho, který vykreslujeme na základě vlastních zkušeností.)

Jinými slovy: Není podstatné, pokud se hodláme "přihlásit o slovo" u médií v konkurenci s dalšími institucemi, které usilují o totéž, zda se domníváme, že to, co podnikáme, má význam pro nás, příp. pro naše uživatele (nadsázka - nové regály po dvaceti letech), ale zda jsme vybrali téma (lépe způsob, jakým ho prezentujeme), které má v sobě potenciál vzbudit zájem médií, která pochopitelně musí brát v úvahu celou řadu faktorů při selekci zpráv. Ve vztahu k redakcím nejsou knihovny (ani jiné instituce) rovnocenným partnerem, tím rozhodujícím činitelem, zda a v jaké podobě bude zpráva zveřejněna a do jisté míry, jak bude vnímána, je redakce. Myslím, že aktuální příklad rozhovoru dr. V. Richtera, abychom se vrátili k Týdnu knihoven, v hlavním publicisticko-zpravodajském pořadu České televize "21" (13. 10. 2000) na kontroverzní téma reforma veřejné správy a ohrožení knihoven, které se stalo pod sloganem "Budou knihovny první obětí reformy veřejné správy?" součástí kampaně Týdne knihoven, můžeme považovat za dostatečně ilustrativní a současně byla naznačena cesta (spolu s intenzivním lobováním na správných místech) možné spolupráce s médii.

P. S. Rádi se dozvíme o vašich zkušenostech, které zveřejníme spolu s ostatními v dalším čísle - např. formou odpovědi na naši anketní otázku [6].