Asi se i vám to už někdy přihodilo. Jdete po ulici a náhle pocítíte nutkavou potřebu poslat elektronickou poštu. Mně se to stalo onehdy během služební cesty do Prahy. Stál jsem na Národní třídě a přemýšlel, kam honem zaběhnout. Hnát se do Národní knihovny [4] se mi nechtělo. Přeci jen to není nejblíž. Knihovna Akademie věd [5] byla ještě v rekonstrukci, a tak jsem rychlým krokem vyrazil do knihovny Britské rady [6]. Měl jsem ale smůlu, oba počítače pro příchozí v čítárně novin v přízemí byly obsazeny a ani čtenář u počítače ve studovně v suterénu nenaznačoval, že bude brzy končit. Vrátil jsem se do přízemí, usedl ke svému oblíbenému Guardianu [7] a občas od něho vzhlédl, abych se ujistil, zda se situace u počítačů nezměnila. Po chvíli se mé myšlenky zatoulaly do Helsinek. Vzpomněl jsem si na pobočku Helsinské městské knihovny, kde jsem svou potřebu poslat e-mail ukojil bez problémů.

Jedna z helsinských knihovních poboček [8] je určena speciálně pro práci na počítačích. Najdete ji v tzv. skleněném paláci Lasipalatsi nedaleko hlavní pošty. Zatímco v 18 hodin jsou dveře poštovního úřadu uzavřeny, knihovníky ze zmíněné pobočky v té době čeká ještě šest hodin práce. Zavírají ji totiž až o půlnoci. Našinec si v tu chvíli uvědomí, jak se čas změnil. Provozní doba pošt se stále zkracuje, zatelefonovat si můžete z automatu na ulici a dopis, i když jej vhodíte večer do schránky, poštovní zřízenec vybere až druhý den. Není divu, že Angličané klasickou poštu na rozdíl od té elektronické nazývají snail mail (hlemýždí pošta).

Bylo krátce po osmé večer, když jsem vystoupil do prvního patra skleněného paláce. Brzy jsem zjistil, že všechny počítače jsou obsazeny. Dokonce i u počítače se sedačkou pro tělesně postižené kdosi pracoval. Zeptal jsem se pracovníka knihovny, jakou mám šanci dostat se ten večer k některému počítači, i když nejsem do knihovny přihlášený. Žádný problém, zněla odpověď. Stačí předložit pas a zdarma mohu pracovat půlhodinu na jedné z 10 stanic, které jsou pro příchozí. Jen musím počkat 45 minut, než se jedna z nich uvolní. Ukázal jsem pas a pracovník mi sdělil číslo počítače, který bude nejdříve volný. Během čekání jsem si prohlédl celou pobočku. V zadní části byly počítače vybavené tabulkovými editory, scannerem, laserovými tiskárnami, webcamem či DVD mechanikami. K nim je třeba se objednávat dopředu a lze na nich pracovat 1 až 4 hodiny. U stěny byly koženkové sedačky a regály s časopisy a knihami. Zatímco časopisy se týkaly zejména počítačové problematiky, mezi knihami jsem našel i řadu cestovních průvodců. Usedl jsem k jednomu a začetl se.

Mezitím student u "mého" počítače skončil a já jsem měl možnost půl hodinu posílat elektronickou poštu a brouzdat po Internetu. Po třiceti minutách však už zase u mne přešlapoval další zájemce, a tak mi nezbylo než místo u počítače uvolnit a jít si zarezervovat další půlhodinu. Tentokrát už jsem čekal kratší dobu. Ačkoliv stanice byly vybaveny procesorem Intel Pentium II s taktem 350 MHz a načítání stránek probíhalo velmi rychle, nestihl jsem vše udělat během druhé půlhodiny a objednal jsem se ještě k jednomu počítači. Když jsem u něho skončil, do půlnoci zbývala už jen hodina. Protože mne ještě čekala dvacetiminutová jízda noční tramvají k hotelu Fenno [9], smutně jsem se naposledy rozhlédl po místnosti plné počítačů a vyběhl do ztemělých ulic.