V diskusi na téma postavení informačního pracovníka, která se stala evergreenem odborných akcí posledních let nesoucí "masochistický" náboj ("Nikdo nás nemá rád"), ředitel Národní knihovny ČR Vojtěch Balík na konferenci Infomedia ´98 [4] vyjádřil lítost, že na potíže (málo peněz na akvizici, nedostatečně zdroje a služby) si stěžují pouze sami knihovníci. "Chybí mi čtenářské demonstrace," uvedl doslova. Jakkoli Balík myslel své vystoupení s nadsázkou, je jasné, že ho mrzí, že uživatelé, kteří jsou v důsledku obětmi stavu českého knihovnictví, zůstávají pasivní. Jestli však čeká, že před ministerstvem kultury se objeví tábor lidu mávající rukama a třímající transparenty s útočnými slogany, ztrácí zbytečně čas. Doufáme marně v naději, že např. snížení počtu předplácených zahraničních časopisů se je problémem, která zahýbe veřejným míněním. Vzpomínám-li si dobře, knihovny upoutaly pozornost médií jen tehdy, pokud se jim podaří něco mimořádného (účast NK ČR v programu "Paměť světa") nebo když nastane skutečně katastrofální situace (dokumenty uskladněné v  přepravkách na chodbách).

Čtenáři otočí oči v sloup, když nedostanou objednanou knihu, a odejdou o dům dál a třeba tam uspějí. Občas v Klementinu zapláču nad značkovým výkonným počítačem, který Národní knihovně věnoval Hewlett-Packard, když nefunguje elektronický katalog v lokálním režimu. Když se pak obrátím na pracovnice vůkol, kapesníku ani pofoukání se mi nedostane. Nemám důvod provolávat "My chceme knížky" pod ministrovými okny. Slzel bych na špatném hrobě.