Jako tenista s vítězným šekem nebo filmová hvězda se soškou Oscara pochlubil se ministr-mluvčí českého kabinetu Vladimír Mlynář na nedávné tiskové konferenci tabulkou s adresou serveru Úřadu vlády ČR [4]. Nic nového pod sluncem, řekli by možná lidé, kteří se v Seznamu [5] pohybují jako ryby ve vodě. Ovšem Mlynář se nechystal objevit Ameriku, natož iniciovat vznik webovské prezentace vlády, nýbrž mediálně zajímavým způsobem prohlásit to, co opakovaně naznačil poté, co se před novináři objevil po boku designovaného premiéra jako jeho poradce a jako nečekaný kandidát na ministerské křeslo a co oznámil i Tošovský sám po svém jmenování: vláda hodlá obšírněji než její předchůdkyně informovat o tom, co se děje za zdmi Strakovy akademie a sídel jednotlivých resortů. Chvályhodné předsevzetí, ale podaří se naplnit? Mandát kabinetu ukončí předčasné volby a kdo ví, co můžeme čekat od jeho nástupce.

Mlynář může cítit jistou satisfakci, protože v této záležitosti se, tehdy ještě jako šéfredaktor Respektu [6], vehementně angažoval. V roce 1994 se obrátil na Ústavní soud s žádostí, aby rozhodl, zda ministerstvo zemědělství nepostupovalo nezákonně, když mu odmítlo sdělit, komu poskytlo dotace ze státních prostředků. Odvolával se přitom na Listinu základních práv a svobod [7], která je součástí našeho ústavního pořádku, v článku 17 praví, že "státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti". Ve slově „přiměřeným" spočívá zakopaný pes a zároveň berlička, o kterou se opírá argumentace [8] Mlynářových oponentů, a sice že je nepřípustné zveřejňovat údaje týkající se soukromí fyzických osob, resp. podnikatelské činnosti osob právnických. Spor Mlynář-Lux skončil smírem či obchodem, chcete-li, v době, kdy oba muži zasedají v Tošovského týmu: Mlynář dosáhl čeho chtěl, ale za cenu, že stáhl žalobu.

Novináři disponují bezesporu širší škálou informačních zdrojů (k těm nejcennějším patří různě motivovaná indiskrece) o aktivitách státní správy a samosprávy než většina občanů, z jejichž hlediska politici přebývají jakoby v jiném světě. Média zaujímají jistě nezastupitelnou roli v pluralitní společnosti, ale Listina nevyčleňuje skupinu lidí obdařenou výsadou v přístupu k výstupům úřadů. Právě Internet, vracím se k Mlynářově tabulce, by se mohl stát efektivním prostředkem šíření těchto informací v plném rozsahu (v tomto směru je třeba ocenit snahu poslanecké sněmovny [9]), aniž by veřejnost byla odkázána na přirozené filtrování ze strany žurnalistů. Zcela jistě by ubylo dohadů, které provázejí téměř jakýkoliv „medializovaný" krok vlády.