Někdy se zdá, jako by slova měla větší moc než jejich obsah. Přesněji řečeno, některé termíny vyvolávají v lidech silnější emoce než myšlenky, činy nebo poslání, které tyto termíny označují. Z názvu tohoto okénka je asi jasné, o čem mluvím. Feminismus (chcete-li také kyberfeminismus) často vyvolává silný odpor, aniž by byl reagujícím dobře znám obsah zmíněného termínu. Definovat, co je feminismus, co do něj patří a co nikoli, je však téměř nemožné. Jednou jsem slyšela takový názor, že feministky mají společné pouze to, že se nikdo (všimněte si, že neříkám ženy, protože do feminismu jsou nějak zapleteni úplně všichni: černí, bílí, muži, ženy, lesby, homosexuálové a snad i transvestiti) nemůže shodnout na tom, co feminismus znamená. Pro některé je to odmítání mužů, pro jiné kariéra, politika, ekofeminismus nebo podpora přirozeného porodu a kojení.
Proč o tom všem vlastně mluvím? Zaznamenala jsem totiž několik ohlasů na moji webovskou stránku [4], minulé kyberfeministické okénko [5] a také na skutečnost, že pracuji v Nadaci Gender studies [6]. To všechno u lidí vyvolává dojem, že budu chodit v okovaných botách, odmítat vtipy o ženách a místo manžela si pořídím robota. Ani jedno z toho není pravda, i když robota bych uvítala, protože nerada čistím podlahy, mísu od záchoda a okna.

Pro mne je feminismus částečně zábavná provokace a částečně skutečný životní postoj. Provokací však bude v mém případě jen do té doby, než lidi pochopí, o čem je řeč, a pak už nebude nutné nikoho provokovat. Zatím mne však baví pozorovat zběsilé pohledy a překotné vyjadřování protifeministických postojů v okamžiku, kdy se představím jako kyberfeministka. Zvlášť mě to baví u lidí, kteří nemají ani základní představu o tom, co feminismus skutečně znamená. Vysvětlit, co myslím tím životním postojem, bude již trochu složitější.
V tomto okénku by se, myslím, ani nehodil příliš vědecký tón, a tak to vysvětlím jinak: do svého vzdělání jsem investovala mnoho let a proto nehodlám zbytek života strávit u sporáku popřípadě v kleku na parketách s drátěnkou. Chci mít děti, ale ne ve dvaadvaceti letech, protože se mi to zdá nerozumné, sama nevím, co se sebou, natož někoho ještě vychovávat. Zdá se mi divné, že ve společnosti, kde je padesátiprocentní zastoupení dívek v populaci i na vysokých školách, není stejné procento žen vidět v politice, managementu a vysokých funkcích vůbec. Také mi připadá silně nefér, že žena se stejným vzděláním a počtem let praxe má u nás v průměru o třicet procent nižší plat než muž. Proč, když už se dávno naše rozhodování a společenské postavení se neodvíjí od fyzické síly a zdatnosti, jsou ženy diskriminovány, zneužívány, obtěžovány a znásilňovány?
Mohla bych pokračovat. Není to zase tak hrozné, jako například v zemích jižní Afriky nebo Asie, ale k demokratické občanské společnosti máme také daleko. Jsem perfekcionista, proto si myslím, že i "drobné nerovnosti" bychom měli vnímat a hovořit o nich. Feminismus je podle mého humanismus, není to válka žen proti mužům. Koneckonců, sám T. G. Masaryk řekl: "ženská práva jsou lidská práva". Nic víc a nic míň.