Sorry, you need to enable JavaScript to visit this website.

Prší a bloudíme v mlze aneb Návštěva petrohradské Ermitáže

Čas nutný k přečtení
11 minut
Již přečteno

Prší a bloudíme v mlze aneb Návštěva petrohradské Ermitáže

2 comments
Myšlenka na výlet do Petrohradu vznikla někdy v březnu. Dlouho se nic nedělo, ale nakonec jsme se v počtu sedmi osob setkali na informativní schůzce začátkem května. Termín byl naplánován na období od 26. června do 6. července. Schopnější jedinci zajistili ubytování i vlakové jízdenky a díky tomu jsme v určený termín přes Polsko a Pobaltí vyrazili.

Den první

Po desáté hodině večerní jsme se sešli na pražském Hlavním nádraží a po zajištění čtiva na cestu a jiných formalit jsme se jali hledat vlak. Ten na nástupišti skutečně stál a po krátkém dohadování s děžurnou (která mluvila pouze rusky a hned na úvod řekla, že naše lístky nezná) jsme obsadili nám vyhrazená kupé. Kupé oplývala veškerým komfortem včetně tekoucí vody, takže spokojenost byla zaručena.

Den druhý

Noc proběhla v klidu (včetně kontroly na polských hranicích), během dne jsme projeli celé Polsko a odpoledne strávili vyplňováním běloruského celního prohlášení (samozřejmě jen v azbuce s neidentifikovatelnými položkami). Po úspěšném boji s administrativou proběhla i samotná kontrola bez problémů (nutno poznamenat, že celníci byli vůči nám, pasažérům, v citelné převaze).

První zastávka v Bělorusku byl Brest - vzhledem k tomu, že státy bývalé Ruské říše užívají pro železniční přepravu širšího rozchodu kolejnic, proběhla v depu výměna podvozků. Takže zatímco jedna skupina trčela v depu, ta druhá se kochala procházkami po Brestu, aby posléze s hrůzou zjistila, že vlak na svém původním místě nestojí a s napětím očekávala, jestli se někde objeví (čekání bylo komplikováno i faktem, že došlo ke změně časového pásma o dvě hodiny, což nám do poslední chvíle zůstalo utajeno). Nakonec vše dobře dopadlo a po čtvrté hodině odpolední už jsme v plné sestavě vesele uháněli směr Petrohrad.

Den třetí

Již od rána jsme se kochali pohledem na ruské vesničky a drobná políčka, jenž byly svým vzhledem jako vystřižené z konce minulého století.Čím jsme se blížili Petrohradu, tím se častěji se objevovala i větší městečka s jedním ze svých charakteristických znaků - garážovými koloniemi, které byly k zahlédnutí naprosto všude.

Okolo čtvrté hodiny odpolední nás přivítalo jedno z mnoha petrohradských nádraží. Na peróně vládl čilý ruch kombinovaný s naprostým zmatkem. Rychle jsme se zorientovali v prostoru a nalezli i stanici metra. Problém byl jediný - nemohli jsme získat ruskou měnu, neboť jediná nádražní směnárna rubly nedisponovala (nabízí se zamyšlení nad účelem takovéhoto zařízení). Žetony na metro jsme nakonec směnili za dolary a vrhli se do víru veřejné dopravy. Metro, fungující na čtyřech vzájemně propojených liniích, nás všechny nadchlo; neustálý čilý ruch, rozmanitost a monumentálnost jednotlivých stanic připomínající nádražní (resp. tovární) haly a zejména pak všudypřítomné zaměstnankyně dopravních podniků, sedící v budkách pod jezdícími schody, kontrolující provoz a plynulý přísun nových pasažérů. Po odpočítání příslušného (dle průvodce vyhledaného) počtu stanic jsme opustili útulné přepravní prostory metra a vynořili se na obrovském, sluncem rozpáleném náměstí, kde nás na ohromné budově přivítal nápis Gorod - geroj Leningrad, upomínající na dny obléhání města nacistickými vojsky za II. světové války (10.7.1941-9.8.1944). Následoval (chůzí připomínající splašeného lenochoda) přesun do hostelu, kde jsme se po krátkých administrativních formalitách ubytovali. Mírně odpočatí a osvěžení jsme se posléze vrhli do víru velkoměsta.

Naše první cesta v Petrohradu vedla na Něvský prospekt. Tento čtyři kilometry dlouhý osmiproudý bulvár je jednou z nejznámějších ruských tříd, na které jsou umístěna obrovská obchodní střediska a jiná lákadla (zejména) pro turisty. Je protkán mosty přes množství různých kanálů, jimiž je celý Petrohrad propleten, a na svém západním konci ústí u budovy Zimního paláce do Něvy.

Na Něvském prospektu se nachází např. i Ruská národní knihovna; jak lze zjistit z pamětní desky, jejím čtenářem byl i Lenin. Brzy jsme zaregistrovali, že pamětní desky tvoří pravděpodobně takovou neškodnou ruskou úchylku - vyskytují se minimálně na každém druhém domě a lze z nich na den přesně vypozorovat pohyb známých i neznámých osobností po městě.

V blízkosti prospektu je situován i pravoslavný Chrám vzkříšení Krista (též Chrám spásy na krvi), poměrně nová stavba postavená na místě úspěšného atentátu na jednoho z ruských carů Alexandra II. (1881). Chrám, který jsme později měli možnost si prohlédnout i vevnitř, je částečnou napodobeninou chrámu Vasila Blaženého v Moskvě; interiér je tvořen obrovskými nástěnnými mozaikami s pravoslavnými motivy.

Různými zábližkami jsme došli až k nábřeží Něvy a potěšili se pohledem na Petropavlovskou pevnost, část Aurory, komplex Ermitáže a další památky.

Vzhledem k zeměpisné poloze Petrohradu a období těsně po letním slunovratu jsme se domů vraceli vždy za světla "bílých nocí".

Po návratu do hostelu jsme učinili významný objev: nejenže je příšerné dusno, ale ještě ke všemu všude létají hejna komárů, kteří prahnou po naší krvi a my nemáme žádných ochranných prostředků. Asi po dvou dnech jsme neodolali a v místním obchodě jsme zakoupili příslušné "žehličky" a dotěrný hmyz tak vypudili.

Den čtvrtý

Na dnešní den byl naplánován výlet do Petrodvorců, vzdálených asi 30 km od města ve Finském zálivu. Ráno jsme poprvé okusili cestování trolejbusem - byl to opravdu požitek pro sardinky (kromě toho se lístky prodávají až v samotném dopravním prostředku, díky čemuž se i ve chvíli největší přeplněnosti davy cestujících prodírá neúnavný průvodčí). Na nábřeží jsme přesedli do mnohem pohodlnější "rakety" a po Něvě a posléze i volném moři jsme směřovali k Petrodvorcům.

Petrodvorce založil Petr Veliký v době stavby pevnosti Kronštadt na ostrově Kotlin. Jsou tvořeny obrovským parkem s množstvím honosných staveb, fontánek a vodotrysků a právem bývají označovány za ruské Versailles. Obrovský kanál vedoucí od moře a ústící pod Velkým palácem spolu s Velkou kaskádou projektoval sám Petr Veliký. Celý park včetně budov a staveb byl kompletně zničen za II. světové války a prošel náročnou rekonstrukcí podle dobových fotografií, kreseb a ilustrací; náročné rekonstrukce probíhají i v současnosti.

Večer jsme využili k malému výletu po městě. Tramvaj, kterou jsme jeli poprvé a naposledy, vypadala velmi opotřebovaně a některé díly hrozily odpadnutím za jízdy; kromě toho jela nějakou divnou trasou, takže po zhruba půlhodinové projížďce jsme se ocitli takřka na místě startu a pro další přesuny zvolili raději osvědčené metro.

Den pátý

Po překročení mnoha rovnoběžek přišla toužebně očekávaná návštěva Ermitáže, třetího největšího muzea světa. Ermitáž byla založena Kateřinou Velikou roku 1764 a v současné době tvoří její komplex čtyři nábřežní, navzájem propojené budovy. V jejích více než tří stech výstavních sálech je v rámci stálých expozic přístupno více než 2,5 milionů kulturních a uměleckých děl (z nejvýznačnějších jen namátkou - Leonardo da Vinci, Raffael, Tizian, Giorgone, Rembrandt a Rubens; francouzské umění 19. století; kolekce užitého umění ze všech koutů světa …).

Prohlídka (která byla díky ISIC kartě zadarmo) překonala naše očekávání. Monumentálnost sálů byla dokreslena jednotlivými vystavenými exponáty, prostředí bylo dokonale sladěno a působilo nádherným dojmem. Celkový dojem je asi těžko popsatelný, už "jen" kvůli prohlídce Ermitáže by návštěva města stála zato.

Fyzickou únavu z prohlídky jsme zahnali při projížďce člunem po městských kanálech a objevili tak spoustu netušených koutů, na které bychom jinak nenarazili. Z lodi bylo možné zahlédnout Chrám vzkříšení Krista, Marsovo pole (v 19. století místo pro vojenské přehlídky, později pohřebiště padlých), Auroru, Petropavlovskou pevnost, Ermitáž a Dvorcový most.

Den šestý

Další zastávkou na naší cestě byl křižník Aurora. Tato památka na rusko-japonskou válku, která se však více proslavila palbou, jež zahájila VŘSR, slouží dnes jako námořní muzeum. V exponátech je zdokumentováno zejména putování křižníku po světových mořích včetně bohatých soudobých památek.

Poblíž křižníku se nachází nejstarší stavba Petrohradu - Petropavlovská pevnost (založena 1703). Její primární funkcí měla být obrana proti Švédům, ale až do roku 1917 sloužila spíše jako politické vězení (Dostojevský, Gorkij, …). V samém centru pevnosti je umístěn Petropavlovský chrám, který upoutá zejména netypickým bohatým barokním interiérem; v chrámu je pohřbena většina ruských carů a careven.

Sklonek dne jsme věnovali výstupu na věž katedrály sv. Izáka, z jejíhož ochozu je nádherný výhled na město, včetně obrovského přístavu. Zmlsáni pohledem jsme se vydali ještě ke známé soše Petra Velikého, nazývané také Bronzový jezdec.

Noc byla vyhrazena Dvorcovému mostu. Petrohrad je významným přístavem Baltického moře a Něva tvoří spojnici s vnitrozemím. Všechny mosty (postaveny logicky ve výši nábřeží) jsou po dobu zhruba 2-3 hodin (cca od 1,30 hod. ráno) zdviženy, aby velké nákladní lodi mohly projet.

Den sedmý

Ráno nás příměstský vlak (jako všechny dopravní prostředky nepředstavitelně plný) zavezl do 25 km vzdáleného Puškinu (též Carského sela). Obrovský park v anglickém stylu zde obklopuje komplex budov bývalého carského letního sídla. Největším palácem je 300 metrů dlouhý palác carevny Kateřiny, který jsme měli možnost prohlédnout si i vevnitř. V době II. světové války byly všechny stavby zničeny a vybavení ukradeno nebo ztraceno (včetně známé Jantarové komnaty, která je dnes již částečně zrekonstruována), stejně jako v případě Petrodvorců i zde se přistoupilo k obnově budov i vybavení.

Po náročné prohlídce (náročné bylo zejména soustředění se na hodinový výklad v ruském jazyce) jsme okusili projížďky kočárem po parku. Nutno přiznat, že park byl rozlehlejší než jsme čekali a tak nám projížďka přišla velmi vhod.

Den osmý

A pro nás i poslední den v Petrohradě, věnovaný zejména restům v památkách a nákupům.

Navštívili jsme především Smolný (který vypadal zvenku již velmi omšele a vevnitř probíhala nezajímavá výstavka soch), Chrám vzkříšení Krista, Kazaňskou katedrálu (s muzeem náboženství), Dům knihy (zvenku naprosto ohavná šedá budova na Něvském prospektu, zevnitř útulné knihkupectví nejen s knihami všech žánrů).

Pobyt v Petrohradu jsme završili na Varšavském nádraží slavnostním popíjením ruského šampaňského a pojídáním kaviáru s bílým chlebem (naštěstí jsme obojí přežili bez obtíží).

Večer i noc jsme strávili ve vlaku přesunem do Vilniusu, hlavního města Litvy.

Den devátý

V pět hodin ráno fungovala na vilniuském nádraží pouze úschovna zavazadel a v nedalekém parčíku restaurace MacDonald - obojího jsme úspěšně využili, abychom se přenesli alespoň do doby sedmé ranní, která nám již nepřipadala tak šílená k zahájení prohlídky města.

Dominantu města, na kterou jsme se poměrně rychle vyšplhali, tvoří Hora tří křížů s věží, ze které je nádherný pohled na město, které je až neskutečně zaplněné zelení.

Díky patřičnému nadhledu jsme si zmapovali, co stojí za vidění zblízka a co je možné vynechat. Soustředili jsme se především na historické centrum, které bylo v roce 1994 zapsáno na listinu světového kulturního dědictví UNESCO; na území starého města jsou zastoupeny všechny velké stavební slohy. Z památek stojí za zmínku katedrála Gedimino aikšté, kostel sv. Anny a pravoslavný chrám sv. Ducha, v němž jsou uchována mumifikovaná těla tří světců (která jsou každý rok v zimě převlékána do nového rubáše).

Mimo centrum leží Muzeum genocidy, umístěné v bývalé budově KGB (podle výkladu průvodkyně si praktiky tamních dozorců ničím nezadaly s nacisty za II. světové války). Po návštěvě tohoto muzea naše nálada klesla významně pod bod mrazu.

Při cestě zpátky na nádrží jsme minuli budovy univerzity (nejstarší ve východní Evropě, zal. 1579).

Večer i noc jsme již tradičně strávili ve vlaku přesunem, tentokrát do Varšavy

Den desátý

Z Varšavy jsme si moc neužili - po dvou nocích ve vlaku jsme po průchodu Starým městem rychle vyhledali volné lavičky a oddávali se ničím nerušenému odpočinku. Jedinou větší akcí bylo hledání parku Lazienky - musím přiznat, že jsme učinili s mapami stejnou zkušenost jako Kaarolina. Park jsme hledali asi hodinu a půl, se sedmi kilovým melounem to nebyla žádná legrace.

Jediným dojmem z Varšavy tak asi zůstane neskutečné vedro, které se nás ovšem drželo již z Petrohradu.

Den jedenáctý (6.7.)

Cesta do Prahy byla nad očekávání drsná - klasické kupé bez možnosti lůžkové úpravy a tlupa agresivních Poláků, kteří se na nás během noci dokonce dobývali. Byli po zásluze potrestáni a ještě na polském území vyvedeni z vlaku, a tak jsme si alespoň k ránu mohli zdřímnout.

V sedm ráno nás opět přivítalo staré dobré Hlavní nádraží.

Co dodat na závěr?

Už teď se těšíme na Petrohrad schovaný pod sněhovou peřinou…

Klíčová slova: 
Hodnocení: 
Zatím žádné hodnocení
PŘÍBRAMSKÁ, Ivana. Prší a bloudíme v mlze aneb Návštěva petrohradské Ermitáže. Ikaros [online]. 1999, ročník 3, číslo 8 [cit. 2018-05-21]. urn:nbn:cz:ik-10949. ISSN 1212-5075. Dostupné z: http://ikaros.cz/node/10949

automaticky generované reklamy

Máme tu 2 komentářů

Petrohrad mám velmi rád a známé zvedání mostů je skutečně docela magickým jevem:) Všimli jste si ale, že místo, odkud je nejhezčí pohled na otevřený Palácový most je obsazeno zábavní lodí? Právě tam, odkud by byla vidět skrz otevřený most Petropavlovská pevnost, tam napevno kotví noční klub "pirátská plachetnice". Turista se může akorát rozčilovat...

V té ermitráži jsem ke vší smůle nebyl :D A chci se tam podívat, takže si tam musím zajet, jediné, co se mi moc nelíbí, je nutnost víza a s tím i to, že proto, aby se získalo vízum lehčí cestou, je lepší využít těchto služeb: http://rusko-viza.cz/

registration login password