Opravdu informační revoluce?

Obrovský rozmach moderní civilizace stojí do značné míry na volném šíření a sběru informací. Byrokratické tajnůstkářské samoděržaví, zatím u nás panující, má zjevný dopad nejen na otrávenost obyvatelstva, ale zprostředkovaně i na ekonomickou výkonnost. Jakýmsi světýlkem v tunelu je zákon o svobodě informací. Předpis, jenž stanovuje úředníkům povinnost vydat občanům na požádání veškeré údaje, jež nejsou přímo tajné, znamená konečně určitý průlom do komunistického systému, v němž bylo očím veřejnosti naopak skryto vše, co nebylo příslušným pohlavárem posvěceno ke zveřejnění. Význam této změny je možná nešťastně překryt faktem, že o informační zákon bojovali především novináři (včetně dnešního ministra Mlynáře). Ve skutečnosti z něj užitek mají mít hlavně prostí neprivilegovaní občané, protože žurnalisté si nakonec informace vždy nějak opatří. Nyní jde jen o to, aby nezůstalo u prázdného gesta a lidé získali přístup k úředním informacím nejen na papíře, ale i fakticky. Ačkoli nové paragrafy státním a obecním byrokratům leccos přikazují, stále zůstává v platnosti zvetšelý komunistický zákon o státním a služebním tajemství a málo konkrétní předpis o ochraně osobních dat. Ten první umožňuje vedoucím úřadů utajit, co si zamanou, druhý jim skýtá alibi nesdělovat podstatné údaje o veřejných zakázkách s ohledem na jejich "soukromou" povahu. Optimismus ze svobody informací chladí i fakt, že zatímco z překročení zákonů o státním tajemství a o ochraně osobních dat pl ynou přímé trestní sankce, za zamlčování údajů vězení nehrozí. Tím více bude záležet na vedoucích jednotlivých ministerstev a úřadů, jak vstřícné vyhlášky a předpisy na základě nového zákona vydají, a na trestech za porušení práva na informace. To je třeba dotáhnout. Jinak půjde o pouhé předvolební gesto. Což by byla škodaje totiž prokázáno, že platí přímá úměra mezi otevřeností veřejné správy a prosperitou země, a naopak nepřímá mezi ochotou sdělovat informace o procesu vládnutí a mírou korupce.

MARTIN SCHMARCZ