Matti Friedmann: Aleppský kodex. Skutečný příběh posedlosti, víry a honby za posvátnou knihou. Z angličtiny přeložila Klára Míčková. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2012

Slovo za slovem: s překladateli o překládání se jmenuje kniha rozhovorů s dvaceti sedmi představiteli nejstarší generace (data narození v období 1920–1935) našich překladatelů (mezi jinými Josef Čermák, Josef Forbelský, Ludvík Kundera, Vladimír Mikeš, Antonín Přidal či Josef Škvorecký), kterou připravili pracovníci Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK. Překladatelé odpovídají na otázky týkající se obecně jejich profese, i konkrétně působení překladatelů a nakladatelů před rokem 1989 a po něm.

CASANOVA, Pascale: Světová republika literatury [z francouzského originálu přeložil a doslov napsal Čestmír Pelikán], Praha : Karolinum, 2012. 439 s.

Jak dlouho už existuje „světová literatura“? A je nějaká obecná cesta, jak se stát známým spisovatelem? Na tyto otázky hledala odpověď francouzská literární kritička a socioložka Pascale Casanova (1959) v knize Světová republika literatury. Vychází v ní z představy kulturního kapitálu, koncipovaného sociologem P. Bourdieuem, podle kterého tento kapitál funguje v rámci „směnného systému“ jako sociální vztah, jenž zahrnuje nashromážděné kulturní vědění poskytující moc a sociální status. Kapitál určité národní literatury existuje v podobě literárních institucí, časopisů, kritiků či porot, jejichž legitimita se měří jejich starobylostí a účinkem uznání, o němž rozhodují. Spisovatel, který se narodí do určitého jazykového (a tedy i literárního) společenství, může dědictví své literatury odmítnout a snažit se integrovat do jiného literárního univerza (kupříkladu Samuel Beckett odmítl být jen irským spisovatelem, Henri Michaux jen belgickým), či ho může „přijmout a bojovat za jeho proměnu a osamostatnění“ (jako další Ir James Joyce, o jehož Oddyseovi trochu v nadsázce píše jako o postkoloniálním románu), nebo může „potvrdit odlišnost a význam národní literatury“ (Franz Kafka ve vztahu k jidiš).

Pavel Mandys: Praha město literatury. Městská knihovna v Praze, Praha, 2012, 95 s.

18. června proběhl v Městské knihovně křest publikace Praha město literatury. Jde o součást projektu, který má za cíl „nejenom podpořit vnímání Prahy jako místa s bohatou literární historií, ale také rozšířit povědomí o pražské literární scéně – kavárnách, knihkupectvích, knihovnách, autorech, knihách, veletrzích, festivalech. Jednoduše připomenout obyvatelům i návštěvníkům Prahy, že město je živou inspirací, místem, kde literatura vzniká a kde se také čte.“ Kniha, jejíž sepsání bylo svěřeno Pavlu Mandysovi a kterou lektorovalo několik literárních historiků z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, má mimo jiné tvořit přílohu k přihlášce navrhující Prahu za jedno z „kreativních měst“, vyhlašovaných organizací UNESCO (během akce byly prezentovány dvě obdobné publikace o Dublinu a Edinburghu, které autorovi byly částečnou inspirací).

VORLÍČKOVÁ, Blanka, KHEL, Richard, ČECHOVÁ, Petra. Osobní knihovna Karla Čapka. Vyd. 1. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, 2011, 250 s., xvi s. příl. Osobní knihovny. ISBN 978-80-7080-791-0.

Redakcí časopisu Ikaros jsem byla požádána, abych napsala recenzi na publikaci Osobní knihovna Karla Čapka autorů Blanky Vorlíčkové, Richarda Khela a Petry Čechové. Je těžké psát recenzi na knihu o osobní knihovně autora, který je od dětství jedním z mých nejmilejších. Mé dlouholeté potěšení z Čapkova díla se navíc v dospělosti přetavilo v již více než dvacetileté působení ve Společnosti bratří Čapků. A proto se musím omluvit těm čtenářům časopisu Ikaros, kterým se bude zdát má recenze příliš osobní, málo kritická. Ano, má recenze je velmi zaujatá, neboť je psána jako vyjádření obdivu ke Karlu Čapkovi, a zároveň jako velké poděkování autorům knihy za to, že se pustili do tohoto nelehkého dobrodružství.

Katsoulis, Melissa. Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být. Praha: XYZ, 2012. 316

Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být se jmenuje kniha bývalé reportérky The Times a nyní novinářky na volné noze Melissy Katsoulisové. Svůj přehled začíná autorka v osmnáctém století u Williama Laudera, který si prý předsevzal prostřednictvím padělků usvědčit z plagiátorství Johna Miltona, a Jamese Macphersona, autora Básní Ossiana. Pokračuje přes značně nesourodé podvrhy, jako bohužel dodnes skutečně nebezpečné Protokoly siónských mudrců (kupodivu bez jakékoli zmínky třeba o Umbertu Ecovi, který se jimi podrobně zabýval) na straně jedné a na straně druhé nevinné „povídačky” Marka Twaina, který později ochotně přiznával, že si je coby reportér vymýšlel.

1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete. Praha : Plus, 2011. 960 s ISBN: 0978-80-259-0080-2 (váz.)

Poté, co česky nedávno vyšly publikace jako Cult fiction : průvodce po kultovním románu nebo Slavné romány 20. století: 50 nejvýznamnějších moderních románů, se vloni k českému čtenáři dostává zatím nejrozsáhlejší dílo tohoto druhu: 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete. Nejde přitom o knihy libovolného druhu, ale pouze o romány; editor Peter Boxall v předmluvě tvrdí, že kniha nabízí „jeden z příběhů, který je možné vyprávět o dějinách románu“.

Borges, Jorge Luis: Další pátrání; Dějiny věčnosti. Přeložili Vít Urban, František Vrhel, Martina Mašínová, Jan Hloušek, Mariana Machová. Praha: Argo, 2011. 412 s. Spisy; 3. ISBN 978-80-257-0437-0.

Zatímco hlavní beletristické texty slavného argentinského spisovatele Jorgeho Luise Borgese (1899 – 1986) už česky vyšly (některé i několikrát), v loňském roce se k českým čtenářům konečně dostal kompletní překlad jeho dvou esejistických knih Dějiny věčnosti z r. 1936 a Další pátrání z r. 1952. Pro úplnost připojme, že již dříve byly publikovány některé eseje časopisecky (především ve Světové literatuře) a ve slovenském výboru (Borges ústne: prednášky a eseje).

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí: vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti. Přeložili Daniela Petříčková a Miroslav Petříček. Praha: Prostor, 2011. 551 s.

Kniha na cestu, obsahující vše, čemu se říká vzdělání – takto ambiciózně charakterizoval německý profesor anglistiky a kulturní historik Dietrich Schwanitz (1940-2004) svoji knihu Vzdělanost jako živý dialog s minulostí : vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti.

Antonín Přidal: Potulky knihami a časem. Brno : Barrister & Principal, 2011. 288 s.

Z pořadů, které vysílal Český rozhlas, patřily k mým vůbec nejoblíbenějším bezkonkurenčně Potulky knihami a časem od spisovatele, překladatele, publicisty a vysokoškolského pedagoga Antonína Přidala (1935). Jelikož tento cyklus patřil k těm, jejichž nahrávky se z webových stránek rozhlasu nedají stáhnout, s o to větší radostí jsem přijal to, že letos alespoň část (přibližně jedna třetina) těchto textů vyšla ve stejnojmenné knize.